Ať žije náš majáles! Kde se vzala oslava nespoutaného mládí?

Vystopovat počátky majálesu není zrovna jednoduché. Někdy se udává, že tkvějí již v antice, v bujarých jarních oslavách, při nichž staří Římané uctívali bohyni jara a plodnosti Maiu. Slovo majáles pak mělo být odvozeno z výrazu maialis označujícího vykleštěného vepře, který se při této příležitosti bohyni obětoval. Tyto starověké ceremonie ovšem měly s pozdějším majálesem coby studentskou slavností pramálo společného. Dost možná s nimi nesouvisí ani původ slova.

Budeme si hráti!

Čeští studenti měli v raném novověku množství výrazů s koncovkou -es, která je typická pro latinu. Byly to například zvoničkales (poplatek, který se odváděl za zvonění), hromničkales a dušičkales (plat, který pobírali učitelé 2. února a 2. listopadu), případně neméně půvabně znějící sekyrales (příplatek za topení). Termín majáles by tedy mohl pocházet právě odsud, přičemž by s latinou samotnou neměl nic společného. Dříve se též užívalo výrazu majáles v množném čísle, s čímž se lze občasně setkat dodnes, nicméně už jen zřídka.

Co se týče školní mládeže, ta se v českých zemích na jaře organizovaně veselila přinejmenším od 18. století. Na prvního máje měli studenti volno, a tak se spolu s kantory vydávali ven, aby kvetoucí přírodu oslavili veselými písněmi. To dobře ilustrují tyto staré verše: „Dnes je den veselý, nejdeme do školy, budeme si hráti, vesele skákati.“

Vedle studentských oslav musíme zmínit i staré lidové veselice doložené rovněž již několik staletí nazpět, při nichž se stavěly takzvané máje. Podle jedné verze měly májky zahánět zlé duchy, jejichž řádění bylo spojované s filipojakubskou nocí z 30. dubna na 1. května. Jiné výklady vidí jejich původ v pohanském uctívání přírody, bohyně jara Vesny a její obnovující se plodivé síly. Také tradice stavění (a posléze kácení) májí se zvláště na venkově zachovala dodnes.

Studentský majáles zřejmě nejvíce zpopularizoval Alois Jirásek ve své knize Filozofská historie, jejíž příběh se odehrává v Litomyšli. Autor vycházel ze skutečných reálií, na zdejším gymnáziu sám vyučoval a průběh tamních oslav poloviny 19. století vykreslil následovně: poté, co studenti navzdory zákazu majálesu ze strany biskupa projdou za zvuku kapely městem, dospějí do nedalekého háje, kde se koná samotné majálesové odpoledne a večer za účasti většiny města.

Byly to zkrátka radovánky plné zpěvu, tance, recitování veselých básní a mnohdy i pitek a drobných provokací, jež provozovalo rozpustilé litomyšlské studentstvo. Původně spíše gymnaziální slavnost se v 19. století rozšířila i mezi univerzitní studenty a nabyla oficiálního charakteru. Jiráskovi „filozofové“ byli vlastně studenti dvouletého cyklu následujícího po absolvování gymnázia, jakési univerzitní přípravky.

Svátek všech dobrých vlastenců

Majáles nalezl v 19. století své pevné místo v české společnosti, protože se stal další vhodnou příležitostí k posilování národního sebeuvědomění. Studenti byli jako představitelé rodící se inteligence oporou českých národních snah. V Praze se majálesy konaly od devadesátých let 19. století na holešovickém výstavišti a byly velkou společenskou událostí, při níž uvědomělí Češi demonstrovali svůj bohatý kulturní život a své vlastenectví. Také každé menší město, v němž fungovalo gymnázium, mělo svůj majáles, jenž zde představoval jeden z vrcholů společenské sezony. Tak majáles vstoupil i do 20. století.

Za nové československé republiky se stal převážně příjemnou společenskou událostí a projevy vlastenectví ustoupily do pozadí. Jak probíhal a co všechno bylo jeho součástí, může napovědět program majálesu v městečku Chotěboři na Vysočině v roce 1920. Jeho dějištěm bylo náměstí, zámecký park a pronajatý taneční sál. Slavnosti trvaly celkem tři dny, během kterých studenti uspořádali průvod městem za doprovodu vojenské kapely, sportovní hry, taneční zábavu a různá divadelní představení. Obvyklé bylo také vydávat u příležitosti majálesu pamětní sborníky, takzvané almanachy. Pořadateli majálesů v této době již nebývali vždy jen studenti, popřípadě škola, ale často přímo město a místní občanské spolky.

TIP: Velká pěnová bitva: 600 let stará tradice univerzity ve Skotsku

Majálesy se staly v první řadě slavnostmi jara a květin. Tak je prezentuje například publikace z roku 1931 vydaná v Brně tělovýchovným spolkem Orel. Doporučuje uspořádat průvod, v němž mládež ponese množství různých druhů jarních květin a ve kterém budou defilovat figury královny růží, bohyně Vesny a zahradníků. Přikládá navíc verše, které je vhodné při slavnosti deklamovat:

„Celá obec dnes slaví majáles. Všechny květy milé, rudé, modré, bílé, z jara v krásném máji velkou slavnost mají. Všecko slaví dnes s námi majáles.“

A nechybí ani vlastenecká nota:

„Každý Čech má nejraději míti český zpěv a české barvy v kvítí. Proto hrdě volám dnes: Ať žije náš majáles!“