Zelené žíly Británie: Živé ploty patří k Británii stejně jako Stonehenge

Dámy a pánové, vítejte na národním šampionátu v úpravě živých plotů, kde výkvět Velké Británie zápolí o čest a slávu v pradávném umění zkulturňování nevzhledných keřů. Ačkoliv jsou pole blátivá a počasí mrazivé, dostavily se do Lark Rise Farm nedaleko Cambridge všechny hvězdy keřového světa. V pozadí stojí davy nadšenců, jejichž největším potěšením je sledovat statné muže, jak se mozolnatýma rukama ohánějí sekyrami. 

Rockové hvězdy mezi zahradníky

Přítomen je i Clive Matthew – mistr živých plotů, kterému je sice 76 let, ale na svůj věk zdaleka nevypadá: Podívejte se na něj, jak zápasí s hrůzostrašným hlohem! Nechybí ani 59letý Nigel Adams, jeden z nejuznávanějších britských správců živých plotů, jenž zrovna krotí jasan. A pak je tu samozřejmě dredatý Tim Radford, mladá krev a nastupující pokolení milovníků živých plotů, který si s keři rozumí jako sami královští zahradníci.  

Startovní výstřel zazněl s devátou ranní a neutuchající snažení skončí až dvě hodiny po poledni. Stovka účastníků má pouhých pět hodin na to, aby změnila přidělené úseky zdivočelých keřů a stromů ve vzhledné, pár desítek centimetrů široké a po pás vysoké řádky živého plotu. Dřeviny přitom stříhají, sekají, ohýbají, kůlují a splétají. Velice zjednodušeně by se dalo říct, že se jejich snaha podobá extrémnímu pletení košíků. Jen jsou to koše obrovské a živé, pokryté nebezpečnými trny, a je potřeba k nim přistupovat s motorovými pilami. Výsledky se liší podle toho, z jakého regionu soutěžící pochází, ale všechny mají společné dvě věci: Musejí lahodit oku poroty a být dostatečně silné, aby zadržely stádo ovcí.

Tkanivo Anglie

Napříč Anglií se táhnou živé ploty, které jsou pravděpodobně staré tisíc let. Ovšem podle archeologů křižovaly krajinu ještě mnohem dřív. „Zdá se, že byly součástí kultury odjakživa, stejně jako Stonehenge, hrady a zámky, katedrály či venkovská sídla. Jde o národní dědictví,“ napsala Jane Eastoeová, autorka série knih pro památkovou organizaci National Trust, jež se zabývá venkovským uměním. Malíři i básníci živé ploty milují, a dokonce i Julius Caesar se o nich zmiňoval jako o prvku vojenského opevnění. 

Bez spletených porostů by se zkrátka anglický venkov ani vzdáleně nepodobal tolik oblíbeným obrázkům z pohlednic. Jistě, stále by lákal útulnými hospůdkami, dobře živenými ovcemi a zelenými poli. Bez plotů by však pozbyl geometrii a nepůsobil by upraveně. „Anglie by nedávala smysl,“ tvrdí William Cross, farmář a tajemník Cottesmorské společnosti lovců a zakladatelů živých plotů. Na šampionát se přijel podívat oblečený do tvídu a ani drobný deštík, který se během klání přihnal, nedokázal zchladit jeho nadšení: „Živé ploty jsou jako vlákna, z nichž je Anglie utkána. Dávají vzor polím, jsou nádherné na pohled a zároveň užitečné.“ 

Národ má přednost 

Milovníci živých plotů o nich mluví jako o zelených žilách Anglie. V jejich větvích totiž nalezla domov řada zvířat i rostlin. Nadšenci své oblíbené porosty vnímají v podstatě jako lineární národní parky – jsou sice široké třeba jen necelý metr, ale táhnou se desítky tisíc kilometrů. 

Během posledního století se však s nimi nezacházelo nejlépe. Podle Robina Page, předsedy Fondu pro obnovu britského venkova, vláda dokonce v poválečných letech farmářům platila za to, aby své živé ploty rušili. Cílem bylo uvolnit prostor pro větší kombajny, jež by zefektivnily sklizeň. Tehdy země nedbala na brouky, motýly ani další živočichy, kteří v porostech nacházejí útočiště – důležitější bylo nakrmit národ. 

Jak o ně pečovat?

Mezi léty 1947 a 1985 zmizela z britského venkova asi čtvrtina živých plotů, tedy 160 tisíc kilometrů – dost na to, aby čtyřikrát obepnuly planetu. „Plotová apokalypsa“ měla ovšem mnohem ničivější dopad než jen zhyzdění venkova: Zanechala za sebou krajinu bez života. Přesto likvidace plotů pokračovala i poté, co si Británie začala následky svého počínání uvědomovat. 

Majitelé pozemků sice přestali porosty odstraňovat, ale zároveň se o ně buď úplně odmítli starat, nebo nevěděli jak. Některým proto ploty usychaly, či se naopak nekontrolovaně rozrůstaly a divočely, načež se do nich farmáři pustili až příliš drasticky pomocí křovinořezů. 

Královská vášeň

„Stroj nedokáže odhadnout, jakou péči živé ploty potřebují,“ tvrdí Nigel Adams, profesionální zakladač těchto porostů a stoupenec hnutí za jejich záchranu. „Takže se z venkova den za dnem nenápadně vytrácejí. Jako duchové.“ A právě proto se pořádá mistrovství v jejich tvarování, oslavující ty, kdo se dávnému umění stále věnují. „Jsou to zachránci země,“ dodává Page.

I díky vytvoření osmi kilometrů živých plotů se na půdu Lark Rise Farm vrátili zajíci, skřivani polní, koroptve nebo tořiče včelonosné. Zmíněného úspěchu si všiml mimo jiné princ Charles, který je patronem Národní společnosti pro budování živých plotů. Stanice BBC dokonce nedávno odvysílala dokument „Princ, syn a dědic: Sedmdesátiletý Charles“, v němž otcovu vášeň rozebírají jeho synové.

Když se keře brání

„Strašně rád zakládá nové živé ploty,“ vysvětluje princ William. „Kdykoliv ho popadne chuť utkat se s křovinami, nezbývá policistům, kteří jsou zrovna ve službě, nic jiného než naložit do auta sekery a kladiva a vyrazit s ním na dvouhodinový zápas s křovisky.“ Jeho bratr Harry dodává, že někteří se občas vracejí celí od krve, protože se křoviny při sekání „brání“…

TIP: Pod kuratelou černého peří: Kdo jsou opravdoví králové londýnského Toweru?

U zrodu šampionátu stál dnes 75letý John Savings a právě on učil budoucího krále živé ploty zakládat. Potkali se bezmála před dvaceti lety na trzích v Shuttleworthu. „Princ obdivoval moji práci a svěřil se, že by chtěl také umět pečovat o živý plot. Tak jsem mu řekl, že pokud to myslí vážně, rád ho své řemeslo naučím. Pak jsme se keřům společně věnovali několik hodin,“ vzpomíná John. Na otázku, zda je v tom princ dobrý, nejprve teatrálně obrátí oči v sloup a potom dodá: „Je sakra dobrý!“ 

Mládí vpřed!

Konec šampionátu zalévá prudký déšť, před nímž se fanoušci i účastníci ukrývají v rozlehlém stanu. Rozdávají se ceny a nejstarší plotař dostává láhev dobré skotské. Tim Radford vyhrál kategorii South of England Open, kde se vytvářejí živé ploty s podrostem na obou stranách. Podepírají je dřevěné kůly, zajištěné vinutými pojidly, a populární styl vypadá velmi úhledně. Později Tima vyhlašují také celkovým vítězem šampionátu. „Byl to dobrý den,“ dodává mladý muž spokojeně a na oslavu si dává pivo: Ačkoliv patří zakládání živých plotů mezi zimní práce, člověk se stejně zapotí a potřebuje doplnit tekutiny.  

Radford doufá, že jeho umění postupem času nezanikne a své mistry uživí: Cena za metr kvalitního plotu se pohybuje v přepočtu kolem 450 korun a Tim s kolegou za den položí až 60 metrů. V oboru se přitom zdokonalují dvanáct let. Na otázku, kolik kilometrů impozantního porostu má na kontě za celou kariéru, odpovídá: „Bezpočet. Ale v Británii je naštěstí křovin stále ještě požehnaně.“