Ze zloděje vrchním policistou: Tanec na hraně zákona Eugène Vidocqa (1)
Jak se dostat zločincům na kobylku? Musíte zkrátka přemýšlet jako oni. První soukromý detektiv v dějinách sám strávil dvacet let coby podvodník a zloděj, než se nakonec přidal k policii a dokázal zkrotit zločin v pařížských ulicích. Historie ho zná jako otce moderní kriminalistiky
Jmenoval se Eugène François Vidocq a ještě mu nebylo ani čtrnáct, když se za ním poprvé zabouchly dveře vězeňské cely. Psal se rok 1789 a Francií otřásala revoluce, během níž se měla z království stát republika. Pouliční vřava přímo vybízela, aby si lidé zákony vykládali po svém – a dospívající chlapec z rodiny zámožného pekaře v Arrasu jednou vzal doma z kuchyně stříbrné talíře, aby si něco „vydělal“. Nejspíš už plánoval, co si za nabytý obnos pořídí, ale o tři dny později ho policisté dopadli a vsadili na dva týdny do vězení. Až s odstupem času se mladý výtržník dozvěděl, že za vším stál jeho otec. Eugène totiž nepokoušel jeho trpělivost zdaleka poprvé, a tak se rodič rozhodl udělit potomkovi lekci.
Útěk k cirkusu
Pokud však Vidocq starší doufal, že strážci zákona v synovi touhu páchat zločin uhasí, mýlil se. S nástupem puberty byl Eugène čím dál nezvladatelnější a navzdory zjevnému studijnímu talentu se do vzdělání nehrnul. Místo toho s ním museli rodiče řešit jeden problém za druhým. První, a zdaleka nikoliv poslední zkušenost ze žaláře v mladíkovi jen posílila touhu předvést otci, že si bude dělat, co se mu zlíbí.
Pouhých deset dní po propuštění tak již opět kradl a tentokrát z rodinné pekárny zmizela kasa. S nově nabytým jměním se Eugène vydal do světa, odhodlaný rozjet kariéru za oceánem. Záhy však okusil drsnou realitu, když ho v sousední Belgii okradli, a ze dne na den se tak ocitl zcela bez prostředků. Aby se vůbec nějak uživil, přidal se ke skupině kočovných umělců a měl za úkol hrát v představení kanibala. Jenže pojídání syrového masa bylo příliš i na neohroženého Eugèna, tudíž herce vyměnil za skupinu loutkářů. Také tentokrát ovšem rychle skončil na ulici, když ho principál přistihl při flirtování s vlastní dcerou.
Šestnáctiletý Eugène překypoval výbušnou energií a toužil ji někde vybít. Přidal se tedy k armádě a zdálo se, že šlo o dobrý nápad. Jelikož od dětství neustále trénoval šerm, vedl si v boji mimořádně dobře. Nedokázal však ze sebe vykřesat disciplínu, neuměl se ovládat, a když jednoho dne vyzval na souboj důstojníka, vyslechl si rozsudek v podobě trestu smrti. Raději vzal nohy na ramena – a tak začal jeho život na útěku.
V žaláři jako doma
Eugène se sítem francouzského podsvětí propadal stále hlouběji. S pověstí dezertéra se musel neustále skrývat a žít pod falešnou identitou. A jak se přesouval z jednoho města do druhého, staly se jeho denním chlebem opět krádeže a drobná kriminalita. Řada přestupků prošla bez povšimnutí, za jiné však hned několikrát skončil v poutech. V žaláři brzy trávil tolik času, že se vězeňská cela de facto proměnila v jeho druhý domov.
Jakmile se znovu ocitl na svobodě, proháněl sukně a s oblibou vyzýval soky v lásce na souboj. Bylo mu teprve devatenáct, když mu jistá Anne-Marie Chevalierová oznámila, že s ním čeká dítě. Eugènovi je nutno připsat k dobru, že se k záležitosti postavil čelem a narychlo uspořádal svatbu. Brzy ovšem litoval: Údajné otcovství představovalo pro nevěstu jen falešnou záminku a záhy ji přistihl s milencem. Znechucený novomanžel se tedy uchýlil do Bruselu, tehdejšího srdce podvratných živlů všeho druhu.
Poslední kapka
Netrvalo dlouho, a do života mu opět vstoupila láska: Francine Longuetovou požádal o ruku bez ohledu na to, že byl stále ženatý s Anne-Marií (oficiálně se rozvedli až po jedenácti letech). Jenže také ona mu připravila nepříjemné překvapení v podobě záletné povahy. Eugène neváhal jejího milence surově zmlátit, čímž si však vysloužil další pobyt v žaláři. Jak později vzpomínal ve svém životopise, právě tehdy začala jeho skutečná „škola zločinu“.
TIP: Cesta z pekla: Skutečný příběh filmového Motýlka
S opakovanými pokusy o útěk tentokrát neuspěl a musel si zvykat na drsnou existenci mezi ostatními vězni. Několik falešných obvinění z jejich úst mu nakonec vyneslo osm let galejí. Tvrdá dřina se mu pochopitelně nezamlouvala a několik následujících roků střídavě prchal a opět končil v zajetí, takže poznal interiéry hned několika francouzských věznic. Poté, co si již podruhé v životě vyslechl rozsudek smrti, se zachránil skokem z okna a prchnul do Paříže. Tam se stal svědkem popravy svého někdejšího vězeňského kumpána a právě tehdy se v něm údajně cosi hnulo. Uvědomil si, že ze spirály zločinu se nabízí jediné východisko…
