Ze Skalistých hor na italské štíty: Zrození elitní americké 10. horské divize

Inspiraci k založení útvaru určeného pro vysokohorský terén našli Američané roku 1940 na poněkud nečekaném místě. Světová veřejnost tehdy sledovala hrdinný boj nepočetné, ale houževnaté finské armády se sovětským agresorem. Ten sice zimní válku nakonec vyhrál, vysoce pohyblivé lyžařské oddíly ze země tisíce jezer mu ale způsobily těžké ztráty.

Iniciativní záchranář

Za oceánem udělaly výkony finských oddílů dojem mimo jiné na prezidenta Národní lyžařské patroly (obdoba naší Horské služby) Charlese Dolea. Uvědomil si, že existence jednotek pro boj v extrémním terénu i teplotách by prospěla také americkým ozbrojeným silám, a jelikož mu nápad nedal spát, rozhodl se za něj lobbovat na ministerstvu války. 

V září 1940 se myšlenka dostala až na stůl náčelníka štábu americké armády generála George Marshalla, jehož zaujala, a rozhodl se takový útvar uvést v život. Administrativní soukolí se rozjelo na plné obrátky a v listopadu spatřila světlo světa Armádní lyžařská hlídka. Oddíl o velikosti čety se zformoval v táboře Camp Murray a tvořil součást 41. divize. Dalšímu růstu napomohly obavy vrchního velení z nepřipravenosti řadových jednotek na případný zimní útok na severovýchodní pobřeží, stejně jako vědomí, že Wehrmacht disponuje třemi elitními horskými divizemi. Problém ale spočíval v tom, že v celé americké armádě nikdo neměl potřebné zkušenosti – boji v mrazivých podmínkách se dlouhé roky věnovala jen minimální pozornost.

Přesto se Washington rozhodl pojmout novinku velkoryse a prvotní návrhy počítaly s deseti divizemi. Nedostatek personálu záhy srazil ambice na třetinu, jenže i redukovaný plán se ukázal jako nereálný. Mnozí vysocí důstojníci navíc nebyli vzniku horských jednotek nakloněni a vyjadřovali pochybnosti, zda lze tak úzce specializovanou formaci o velikosti divize vůbec provozovat. Jejich námitky smetly na podzim 1941 ze stolu zprávy z Balkánu, kde řecké horské oddíly dokázaly zadržovat v albánských horách mnohem početnější italské síly.

Výcvik s olympioniky

Povzbuzen těmito zkušenostmi vydal Marshall 22. října 1941 pokyn k ustavení prvního batalionu budoucí horské divize, přičemž podstatnou část výcviku měli vést instruktoři Národní lyžařské patroly. Náhoda tomu chtěla, že 87. horský pěší prapor byl aktivován k 8. prosinci, tedy pouhý den po japonském úderu na Pearl Harbor. 

Čest hostit netradiční jednotku připadla základně Fort Lewis ve státě Washington. Nábor dostala na starost opět lyžařská patrola, což z ní učinilo možná jedinou civilní rekrutační agenturu v dějinách druhé světové války. Důvod této volby byl jednoduchý – plánovači usoudili, že bude jednodušší naučit zkušené lyžaře střílet než řadové pěšáky lyžovat. Doleovi pomocníci vyrazili do škol, univerzit i lyžařských klubů a přivedli řadu špičkových sportovců. 

Prapor se  postupně rozrostl na pluk a jeho příslušníci procházeli výcvikem v drsných podmínkách, které zahrnovaly třeba výstupy na horu Mount Rainier. Stratovulkán o výšce 4 392 m n. m. je s 26 ledovci a více než 90 km² sněhových polí nejvíce zaledněným vrcholem Spojených států, takže si nováčci sáhli až na dno. Není bez zajímavosti, že úvodní část tréninku měl na starost olympionik Rolf Monsen. Sportovec norského původu soutěžil ve skocích na lyžích, coby běžkař i v severské kombinaci. Za USA zápolil pod olympijskými kruhy hned třikrát, přičemž nejlepšího výsledku dosáhl roku 1928 šestým místem na skokanském můstku ve Svatém Mořici.

Jak počet příslušníků útvaru narůstal, vyvstala potřeba rozsáhlejšího zázemí. Vojáci se tak záhy přestěhovali do nově vybudovaných kasáren v coloradském výcvikovém táboře Camp Hale. Ani tentokrát nešlo o náhodnou volbu, neboť základna leží ve výšce 2 800 m n. m.

Zrod elity 

V červenci 1943 už nic nebránilo ustavení 10. lehké divize (alpské) pod velením brigádního generála Lloyda Jonese. Do tabulkových stavů 16 000 mužů však stále chybělo 7 500 vojáků, takže nadřízení svazek doplnili příslušníky 30., 31. a 33. divize. Příchod „blátošlapů“ měl neblahý vliv na morálku elitních horalů a při dalším výcviku přinesl spoustu problémů.

Jádro svazku tvořil 85., 86. a 87. pluk, které podporovala trojice praporů polního dělostřelectva namísto čtyř obvyklých u ostatních divizí. Dále se v sestavě nacházela spojovací, zásobovací a ubytovací rota, průzkumný a zpravodajský oddíl či ženijní a lékařský prapor.

Vzhledem k určení divize dostávali vojáci specializované vybavení včetně vozidel pro operace na sněhu. Nejpočetněji byl zastoupen lehký pásový transportér M29 Weasel, který uvezl čtyři muže. Kromě přepravní role mohl sloužit jako velitelský, spojařský či sanitní stroj. „Devětadvacítka“ dokázala též bez úhony překonávat pole protitankových min, neboť její váha 1 700 kg vyvíjela na terén tak malý tlak, že nedocházelo k aktivaci smrtící munice. Další vybavení tvořily kupříkladu bílé kamuflážní uniformy a lyže.

Prvním bojištěm se pro 10. divizi měla stát Itálie. Nasazení se ale odkládalo a v červnu 1944 se formace přesunula do Camp Swift v Texasu, aby se připravila na rozsáhlé manévry. Nadřízení je ale zrušili, protože horalé neměli dost času pro aklimatizaci na nízkou nadmořskou výšku a vyšší teploty. Přes tyto potíže přišla 6. listopadu 1944 vzpruha, neboť se 10. lehká divize transformovala v plnohodnotný horský svazek. Jejím rozpoznávacím znakem se stala insignie se dvěma bajonety zkříženými do tvaru X neboli římské desítky, to vše vyvedené v barvách národní trikolory.

Proti Němcům i horám

Do Evropy se horští bojovníci začali přesouvat na přelomu let 1944–1945, nově pod velením generálmajora George Hayse. Nejprve se 11. prosince na parník Argentina nalodili příslušníci 86. pluku a podpůrných oddílů, kteří po jedenáctidenní plavbě dosáhli neapolského přístavu. Zbývající dva regimenty vypluly 4. ledna na palubě transportního plavidla West Point a cíle dosáhly v devíti dnech. Ženijní a logistické útvary mezitím chystaly vše potřebné, aby se divize mohla zapojit do boje. Velení ji začlenilo do IV. sboru, jenž tvořil součást 5. armády.

Do 8. ledna 1945 se příslušníci 86. pluku dopravili do lázeňské obce Bagni di Lucca poblíž hory Belvedere, kterou měli spolu s okolními výšinami v nadcházející ofenzivě obsadit. Šlo o důležitý cíl, o jehož zdolání se řadové divize strýčka Sama už třikrát marně pokusily. Pokud by horalé uspěli, otevřela by se Spojencům cesta směrem do Pádské nížiny.

V polovině měsíce se 10. horská divize začala soustřeďovat ve výchozích pozicích nedaleko Pisy, k 20. lednu se její pluky shromáždily na linii mezi Belvedere a údolím řeky Serchio. Američané nejprve zajistili své pozice, jež měly odolat případnému protiútoku sil Osy, a poté zahájili operaci Encore. Horské oddíly se ve spolupráci s brazilskou 1. divizí pokusily vytlačit německé dělostřelce z palpostů v severních Apeninách na hranici mezi Toskánskem a regionem Emilia-Romagna. Zatímco Brazilci měli obsadit Monte Castello a Vergato, Američané dostali na starost samotnou oblast Belvedere. V noci 18. února pak zdolali při zlézání hřebene Riva převýšení 450 m a udeřili na vrchol Monte della Torraccia. Po čtyřech dnech těžkých bojů cíl obsadili a přestáli i sedm protiútoků.

Skrz italská pohoří

Začátkem března se divize probojovala až do pozic 24 km od Boloně. Zatímco brazilská pěchota dobyla Castelnuovo, 85. a 87. pluk obsadil horu Monte della Spe a Castel d’Aiano. Tím přeťal německé zásobovací linie vedoucí do Pádské nížiny a zmařil nepřátelské snahy o přeskupení. Pátá armáda se díky tomu mohla pustit do další ofenzivy, kdežto 10. horská divize přešla na tři týdny do obrany v očekávání německého protiútoku. 

Po stabilizaci situace obnovili horalé 14. dubna 1945 postup a napadli protivníka v oblasti severně od Monte della Spe. Po třech dnech se divizi podařilo prorazit linie Wehrmachtu a zamířit přímo do Pádské nížiny. Tam Američané obsadili městečko Montegiorgio a zajistili takticky cenná sídla Pradalbino a Bomporto. Překážku v podobě řeky Pád pokořili na padesátce lehkých člunů a 25. dubna dosáhli Verony, poté ale u vesnic Nago a Torbole narazili na tuhý odpor. Přesto američtí horalé dokázali překonat Gardské jezero a do konce měsíce dobýt městečka Gargnano i Tremosine, čímž odřízli nepříteli ústupovou cestu do Brennerského průsmyku. 

Když pak německá vojska v Itálii 2. května 1945 kapitulovala, připadly 10. horské divizi strážní a bezpečnostní úkoly. O tři dny později navázala u rakouské hraniční obce Nauders kontakt s oddíly Wehrmachtu, jež pod tlakem americké 7. armády ustupovaly na jih. Obě strany se dohodly na přerušení palby, které umožnilo nepříteli pokojně vstoupit do zajetí. 

Do 8. května, kdy boje v Evropě definitivně skončily, přijala divize kapitulaci řady menších útvarů. Posléze se podílela na obsazování i správě okolí Terstu a italsko-slovinského příhraničí. K 20. květnu se Američané přesunuli do Udine, kde se připojili k britské 8. armádě, která měla bránit pronikání levicových jugoslávských oddílů na západ. Tím se bojová cesta jediné horské divize US Army v rámci druhé světové války završila.