Hlavní je disciplína! Jak vypadalo školství v časech osvícenství

Nový systém

Doposud jediný uznávaný jazyk učenců – latina – byla postupně nahrazována němčinou, která byla pro každodenní využívání vysokoškolských poznatků mnohem praktičtější. Protežování němčiny coby vyučovacího jazyka na školách celé habsburské říše nelze brát jako výraz jakési nacionálně laděné snahy o násilnou germanizaci jazykově neněmeckých území, jak si později stěžovali čeští obrozenci.

Marie Terezie i Josef II. byli vzdáleni takovému uvažování. Měli totiž na paměti výhradně technické výhody společné jednací řeči svého jinak nesourodého panství. Němčina měla největší naději na to, stát se univerzální řečí v administrativě, armádě a vnitřní ekonomice podunajského soustátí.

Proměny školského systému

Podobně oba osvícenští vladaři uvažovali i co se týče školského systému jako celku. Přes nadšené proklamace tehdejší rakouské intelektuální smetánky nebyla reforma školství dělána pro výchovu nových Voltairů a Rousseauů. Vlastně právě naopak. Státem kontrolovaná výchova měla každého ještě pevněji připoutat k habsburské monarchii.

Cílem nebylo pozvednout lidského ducha, ač tomu zpravidla nebylo ani bráněno. Důležitější bylo spíše vychovat rozumně myslící úředníky, inteligentní důstojníky, specializované dělníky a podnikavé obchodníky. Ti všichni by pozvedli v prvé řadě svou vlast. Slovy Marie Terezie: „dobře vychovaná a poučená mládež vydá určitě ze svých řad schopné muže“.

V době postupného uvolňování feudálního stavovského systému měla dát široká náruč moderního státu společenskou jistotu všem, masám i elitám. Proto také byla pedagogická invence učitelů na čerstvě zreformovaných školách spíše potlačována, důležitější než výchova k invenčnímu duchu byla výchova k disciplíně. Druhá polovina 18. století byla dobou státního osvícenského absolutismu, a nelze se proto divit základní myšlence, kterou formuloval Josef II.: „Cílem škol je připravit ze studentů zdatný materiál pro státní službu.“