Zdatnost dětí dnes a dříve: Jak se za sto let změnily fyzické výkony mládeže?

Nový výzkum je pokračováním rozsáhlého měření Emanuela a Jana Roubalových z roku 1923, které je dodnes svým způsobem unikátní. Otci a synovi Roubalovým se už ve 20. letech minulého století podařilo neobvykle detailně a precizně popsat měřené parametry a vytvořit podrobný seznam středních škol, jež se pokusu zúčastnily. Díky tomu mohli vědci z Technické univerzity v Liberci (TUL) nasimulovat podobné podmínky a provést stejné testování.

Opakování pro sto letech

V roce 1923 se výzkumu zúčastnilo sedmadevadesát gymnázií z celého tehdejšího Československa, přičemž osmdesát bylo z Česka a sedmnáct ze Slovenska. Otec a syn Roubalové, tj. významný tělocvikář a člen Sokola Emanuel a jeho potomek, lékař Jan, otestovali několik tisíc dětí starších jedenácti let. „Nejprve je změřili a zvážili. Posléze žáci z vybraných tříd prošli kondičním testem a testem tělesné zdatnosti,“ uvádí Lukáš Rubín, akademický pracovník z katedry tělesné výchovy a sportu Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické TUL, který je zároveň spolugarantem studie.

Podobného scénáře se drželi i liberečtí výzkumníci. K testování si vybrali patnáct víceletých gymnázií na území Česka a pět ze Slovenska. Dohromady v součinnosti s učiteli tělesné výchovy otestovali takřka pět tisíc žáků ve věku od jedenácti do devatenácti let. V manuálu, který obdržela každá z vybraných škol, stálo, že se „děti zváží a změří a následně projdou testy motorické výkonnosti, tedy skokem do dálky z místa, hodem míčkem do dálky z místa, shyby podhmatem a rychlostním a vytrvalostním během“.

Neumějí házet, ale skáčou dobře

Začít můžeme pozitivním zjištěním – dnešní děti se ve skoku do dálky z místa oproti minulosti zlepšily. Výkonnost (zejména) ve skoku do dálky koreluje s tělesnou výškou a jak potvrzuje Lukáš Rubín, dnešní děti „jsou až o třináct centimetrů vyšší a deset kilogramů těžší než jejich tehdejší vrstevníci“, což má na hodnoty tělesné zdatnosti obrovský vliv. Plusové body dostali žáci nejen ze skoku do dálky, ale také z rychlostního běhu, což výzkumníci z TUL hodnotí pozitivně.

Opačným extrémem byl ale hod míčkem do dálky z místa. Statistické údaje totiž ukázaly, že existují děti, které míčkem nejspíš nikdy v životě neházely. „Při testování jsme narazili na děti, které při porovnání s hodnotami z roku 1923 nebyly schopné přehodit hranici patnácti metrů a dost pravděpodobně házely míčkem poprvé,“ vysvětluje vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu TUL Aleš Suchomel. Lukáš Rubín doplňuje: „Některé děti skutečně měly problém hodit míčkem pod daným úhlem, aby doletěl co nejdál. Zničehonic jim vyklouzl z ruky a lidé se museli krýt, protože míček letěl dozadu za základní čáru.“

Hlavní problém – nekonzistentnost

Vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu TUL Aleš Suchomel upozorňuje na jednu alarmující skutečnost, a tou je nekonzistentnost ve výsledcích měření. Myšleno tak, že „skáčou“ z extrému do extrému. „Všimli jsme si extrémních hodnot v tělesné hmotnosti dětí, a to na obou stranách spektra. A taktéž v pohybových schopnostech tělesně nezdatných jedinců. Zatímco v roce 1923 byla populace mnohem homogennější, dnes značně přibylo těchto extrémů.“ 
Navzdory množství pozitivních zjištění se přece jen ukazuje, že tělesné nezdatnosti přibývá. Jedinci zaostávající v kondičních aktivitách, kteří dosahují extrémně nízkých hodnot v pohybové zdatnosti, přitom představují potenciální zdravotní riziko spojené s výskytem civilizačních onemocnění (zejména těch kardiovaskulárních) souvisejících s nedostatkem pohybu. Stručně řečeno jsme se v otázce tělesné zdatnosti vrátili na úroveň po první světové válce, což není dobrá zpráva, trend je navíc nadále klesající.

Tělocvik nestačí

Autoři studie vidí hlavní problém nikoliv ve školních aktivitách, ale především v rodině. Lukáš Rubín, který jako první poznamenal, že se trend tělesné zdatnosti dětí vrací na úroveň po první světové válce, doplňuje, že změna bude vyžadovat čas a komplexní přístup. Jednoduše řečeno upozorňuje na to, že dvě hodiny tělocviku týdně nejsou všespásné a moc velkou změnu neudělají. „Není to pouze záležitost škol a hodin tělocviku, svou roli hraje především rodinné zázemí,“ podotýká.

„Zlepšení kvality tělesné výchovy na školách je esenciální,“ dodává Lukáš Rubín. Podle něj je potřeba nesoustředit se výhradně na známkování, ale na motivování žáků k pohybu příjemným způsobem. „Aby děti měly radost z pohybu. Ukázat jim různé druhy pohybových aktivit a dát jim čas a prostor, aby si našly oblíbený sport.“ Klíčem k úspěchu je podle Rubína přimět žáky zamilovat si sportování natolik, aby se mu sami po škole chtěli ve svém volném čase věnovat.

Nové obory na univerzitě

Výzkum TUL ukázal propastný rozdíl mezi dětmi, jež se sportu věnují už nějakou dobu, a těmi, které pohybu vůbec neholdují. Citelné rozdíly v kondici náctiletých popisuje novodobá studie následovně: „Na jedné straně máme výkonné sportovce ze sportovních klubů, kteří ve všech testovacích disciplínách uspěli na jedničku, a na straně druhé jsou tu děti, které nesportují a v konkrétních disciplínách, jako je hod míčkem, shyby nebo vytrvalostní běh, vůbec neobstály.“

V reakci na tento nelichotivý trend se TUL rozhodla založit dva nové studijní programy – tělesnou výchovu orientovanou především na vzdělávání a sport se zaměřením na zdravý životní styl. Absolventi těchto programů se naučí své klienty motivovat k větším pohybovým aktivitám a ukázat jim, co je to radost z pohybu a že sportování umí být i zábavné a hlavně zdraví prospěšné. K tomu dopomůže propracovaný systém odborných praxí ve spojení s vybalancovanou porcí teorie.

„Absolventi nových studijních programů najdou uplatnění ve volnočasových organizacích či spolcích, v podnikatelské sféře, jako jsou například wellness a fitness centra, regenerační střediska, veřejné lázně nebo v institucích samosprávy a státní správy,“ dodává na adresu programů skládajících se ze tří po sobě jdoucích semestrů Lukáš Rubín. Slibuje si od nich velké věci, protože zpráv o tělesné nezdatnosti českých a slovenských dětí přibývá, a to i ze základních škol.

Chybějící základy

Ředitel Masarykovy základní školy v Plzni Antonín Herrmann už v dubnu loňského roku reagoval na tiskovou zprávu České školní inspekce, která (v mnohem menším měřítku než v Liberci) hodnotila tělesnou zdatnost mládeže na školách. „Až 72 % školaček získalo podprůměrné hodnocení,“ prozradil. Žáci základních i středních škol prošli testováním v několika sportovních disciplínách a výsledky byly alarmující.

„Nejhorší výsledky měly dívky druhého ročníku středních škol. Přes pětačtyřicet procent z nich dosáhlo výrazně podprůměrného hodnocení, sedmadvacet procent podprůměrného, sedmnáct a půl procenta středoškolaček bylo průměrných, osm procent nadprůměrných a pouze dvě a půl procenta se zařadila do výrazného nadprůměru,“ vyjmenovává Herrmann. Podle dalších pedagogů, kteří mají ke klesající úrovni tělesné zdatnosti mezi dětmi co říct, za vším stojí chybějící základy.

„Děti nám tu neumějí třeba obyčejný kotrmelec nebo driblovat s basketbalovým míčem, neumějí dokonce ani pořádně chytit míč. Musíme je to pak naučit od základu. Kdyby to celá třída uměla, mohli bychom hrát všichni pohromadě třeba basketbal a studenty by tělocvik víc bavil,“ míní učitel tělesné výchovy Střední průmyslové školy strojnické a Střední odborné školy profesora Švejcara v Plzni Jan Konvář. Nevzdává se však naděje, protože vidí pokroky. „Mám tu kluky, kteří se nikdy v životě ke sportu ani nepřiblížili. Teď chodí sami do fitness centra. Zapůsobila na ně totiž informace, že s takovou životosprávou, kterou mají teď, budou mít ve třiceti vleklé zdravotní problémy,“ dodává.