Zbrojovky zabrané Německem: Továrny, které pracovaly pro Říši

Pokud jde o obrněnou techniku, v počátcích války velení Wehrmachtu nepožadovalo nijak zvlášť výkonné obrněnce. Podle platných taktických doktrín vlastní tanky primárně nebojovaly s obrněnci protivníka – to mělo na starost letectvo či samohybné a protitankové dělostřelectvo.

Československé i francouzské dodávky

Hlavní úkol pancéřových klínů spočíval v obkličovacích úderech do slabých míst obrany nepřítele a německá generalita sázela především na velké počty útočících obrněnců. Arzenál Panzerwaffe doplnily po březnu 1939 československé zbrojovky Škoda a ČKD na svou dobu kvalitními stroji LT vz. 35 a LT vz. 38.

V podobné situaci se německá branná moc ocitla před útokem na Sovětský svaz, kdy požadovala další stroje. Kromě československých konstrukcí tentokrát posloužily především výrobky francouzských zbrojařů: ukořistěné tanky SOMUA S35 pod označením PzKpfw S35 739 (f) a varianty tanku Renault R35/39/40 či Hotchkiss H 35/38/39. Nacisté se však neomezili na prosté využití válečné kořisti a všechny získané zbrojovky převedli na výrobu pro potřeby vlastního válečného úsilí.

Přejímali i kompletní cizí výrobky, zejména auta, děla a pěchotních zbraně, případně využívali nedostatkové komponenty, převážně motory. Zábor cizích továren přinesl německé armádě ale i nemalé problémy. Kvalifikovaný personál v obsazených zemích znamenal riziko sabotáží, obrovské množství přijatých variant pak zatěžovalo výrobní, opravárenskou a zásobovací sféru. Zatímco Spojenci se omezili na několik zdařilých konstrukcí a produkci jiných zastavili nebo ani nerozjeli, výrobní linky třetí říše chrlily množství typů, které vyžadovaly kvanta odlišných náhradních dílů, údržbářských znalostí či střeliva.