Zázrak průmyslu: Železárny Engelsberg se v 17. století staly motorem rozvoje Švédska
Technické inovace v 17. století proměnily chudé zemědělské Švédsko v jednu z evropských hospodářských mocností. Tamní hutě začaly produkovat železo, které se postupně proslavilo a stalo se synonymem kvality.
Oblast Norberg v centrálním Švédsku byla už od středověku domovem horníků, kteří tam těžili železnou rudu. Ta představovala hlavní zdroj příjmů švédské koruny a pomohla zemi začlenit do mapy evropských obchodních tras. Většina těžby putovala do Německa, kde tvořila asi třetinu veškerého zpracovaného železa, jež pak kupci hanzy přeprodávali dál do Holandska a Anglie. Produkce zbytku Švédska však závisela na obdělávání nepříliš úrodných polí či na těžbě a vývozu dřeva. Teprve rozvoj manufaktur a poté nástup průmyslové revoluce proměnily místní hospodářství od základů.
U kořenů změny stál šlechtic Per Larsson Gyllenhöök. Roku 1691 založil v Ängelsbergu huť a pojmenoval ji po německém horníku Englikovi, který v místě působil ve 14. století. Zpočátku jednoduché hutní zařízení pak zdokonalil jeho syn, jenž z něj vybudoval skutečnou továrnu: Na počátku 18. století už zahrnovala tři hamry, trojici pecí, vodní mlýn a pilu.
Za zlatých časů
V roce 1746 ovšem panství vyhořelo a bylo třeba jej vybudovat od základů znovu. Vznikla tak podoba, která se dochovala dodnes. Tehdy už se jednalo o majetek rodiny Söderhielmů a domácí pán, jemuž dvě manželky po sobě povily devatenáct dětí, potřeboval hodně prostoru k životu. K huti tak přibyly nejen kancelářské budovy a ubytování pro dělníky, ale především grandiózní dům, kde početná rodina bydlela.
Produkovalo se tam zejména surové železo, sloužící coby výchozí surovina pro litinu či ocel. Velmi kvalitní materiál si vydobyl evropské renomé a zajistil místním hutím proslulost, což je umožnilo v průběhu více než dvou set let trvale modernizovat. Jenže klesající ceny materiálu na trhu nakonec dolehly i na lokální podnikatele, kteří nezvládli držet krok s rozvojem větších a efektivnějších hutí a oceláren v Anglii. V roce 1890 se tedy brány komplexu uzavřely.
Huť znovu zrozená
Engelsberskou huť však koupil průmyslník Axel Johnson, a rozhodl se ji zachovat jako památku. Dokonce dal v místě postavit dvě pece, aby se mohla původní kovárna opět zprovoznit. Zveleboval také přilehlý statek a mlýn, přičemž se tam konala i pravidelná zasedání jeho ocelářské společnosti. A ve vlastnictví rodiny Johnsonů se huť nachází dodnes.
