Budoucnost patří celulóze: Nejmodernější evropská továrna vznikla ve Vratimově

Papírenství má u nás dlouholetou tradici. První papírna vznikla před rokem 1400 v Chebu a v následujících letech podobných podniků rychle přibývalo. V 17. a 18. století už jich bylo několik desítek a vyráběly až 40 % veškeré produkce papíru v habsburské monarchii. Opravdu velké podniky ale začaly vznikat teprve v 19. století, kdy ruční práci nahradily stroje

Moderní papírny vyrostly v Bubenči, Hostinném či Vraném nad Vltavou a se zvýšením produkce se objevily i nové výrobní postupy. Papír se od středověku vyráběl z textilního odpadu, takzvané hadroviny. Úprava tohoto materiálu byla ale velmi pracná a výsledný produkt značně prodražovala. Zlom nastal v 19. století zavedením výroby celulózy z dřevní hmoty. Takto vzniklý papír byl cenově mnohem dostupnější, což se následně projevilo v masovém vydávání knih a dalších písemností. Celulóza se tehdy stala velmi žádaným zbožím, čehož se rozhodl využít i vídeňský podnikatel Vinzenz Miller. Roku 1882 založil celulózku v severomoravském Vratimově, která se brzy stala jednou z největších v monarchii. 

Podnikavý Tyrolan 

Rodina Millerů měla kořeny ve Švýcarsku, její první větší podnikatelské úspěchy jsou ale spojeny s Josefem Mariou Millerem, který se narodil roku 1797 v jižním Tyrolsku v rodině obchodníka s kůžemi, železem a hedvábím. Jako čtrnáctiletý se dostal do Vídně, kam ho otec poslal na zkušenou. Začal zde pracovat v malém drogistickém obchodě a kromě toho se pilně učil francouzsky a německy, protože u Millerů se mluvilo pouze tyrolským nářečím. V červenci 1812 nastoupil do firmy Michael Grittner & Co., což byl jeden z nejvýznamnějších drogistických podniků ve Vídni. 

Velmi rychle se zde vypracoval a po šesti letech přešel ke konkurenční firmě F. G. Öhlera, kde se stal tichým společníkem. Roku 1825 se Josef Maria oženil s Marií Flore d’Heur ze zchudlé šlechtické rodiny, s níž měl později 15 dětí. Hned v následujícím roce vystoupil z firmy Öhler & Miller a koupil podnik svého někdejšího zaměstnavatele Grittnera, který přejmenoval na Josef Maria Miller & Co. Mimoto založil ještě obchodní firmu Miller & Co. v Terstu. Roku 1839 provozoval ve Vídni rafinerii surového cukru a zajímal se také o výrobu sody. 

V Karlově Studánce se při lázeňském pobytu seznámil s Carlem Hochstetterem a společně roku 1851 založili ve slezském Hrušově podnik Erste österreichische Sodafabrik, což byla vůbec první továrna na sodu v českých zemích. Miller budoval průmyslové impérium a prostředky investoval do dalšího podnikání. V roce 1857 si už jako ředitel Rakouské národní banky zažádal o udělení šlechtického titulu pro sebe a svou rodinu. Toho se nakonec dočkal roku 1865 a nově se tak směl podepisovat jako rytíř von Miller zu Aichholz. 

Chybějící celulózka 

Roku 1871 Josef Maria Miller zemřel a vedení podniků připadlo jeho synům. Nejstarší Vinzenz se narodil 9. prosince 1827 ve Vídni a do rodinné společnosti nastoupil už roku 1841. Vyučil se v Hamburku a Londýně a od roku 1845 řídil závod v Terstu. Později se vrátil do Vídně a po otcově smrti převzal vedení průmyslového impéria, které dále rozšiřoval. Mimo jiné se stal jedním z hlavních akcionářů textilní továrny v rakouském Marienthalu, roku 1878 byl zvolen generálním radou a o 14 let později viceguvernérem Rakousko-uherské banky. Kromě toho byl také velkým mecenášem umění a udržoval úzké vztahy s německým hudebním skladatelem Johannesem Brahmsem. 

Od roku 1872 se začal věnovat i papírenství. Byl členem správní rady Millerovské papírny v Neusiedlu a později se stal jejím předsedou. V hrušovské továrně na sodu vznikalo jako vedlejší produkt chlorové vápno, které se výborně hodilo k bělení celulózy. Zbývalo už jen vybudovat výrobnu této hmoty, aby byl řetězec kompletní – chemička by měla odbyt a papírna dostatek základní suroviny. 

Původně se měl závod nacházet poblíž Frýdlantu nad Ostravicí, v samotném srdci Beskyd. Průzkum ale odhalil jeden zásadní nedostatek: průtok vody v řece Ostravici byl v těchto místech naprosto nedostatečný. Bylo tedy potřeba najít jinou lokalitu, v níž by řeka byla vodnatější a daly by se z ní vytvářet i zásoby pro období sucha. Takové podmínky splňovala Ostravice na svém dolním toku v katastru obce Vratimov, kde se nacházel rozsáhlý jez. Místem navíc procházela Ostravsko-frýdlantská dráha, která od roku 1871 spojovala Ostravu s Místkem a hutěmi v Lískovci a Frýdlantu, kde se těžilo dřevo. 

Za rok a půl hotovo 

Pro výstavbu závodu byla vybrána místní trať Zaryje, kterou z jedné strany ohraničovala mlýnská strouha a z druhé hranice mezi Vratimovem a Velkou Hrabovou. Přímo skrz pozemek vedly koleje, což bylo velmi výhodné. Továrna měla mít tři parní kotle, čtyři vařáky buničiny a mohutné bělicí holandry (zařízení pro mletí papíroviny), což dávalo tušit, že půjde o velký závod. Stavba byla povolena pod podmínkou, že se pro účely továrny nebude brát voda ze zmíněné mlýnské strouhy, ale pouze z řeky. Podnik měl také zajistit filtraci odpadní vody a na vlastní náklady vybudovat železniční stanici. 

Miller s těmito body souhlasil, roku 1882 založil ve Vídni společnost Österreichischer Verein für Cellulose-Fabrikation a začal s výkupem pozemků. Stavební práce podle projektu vídeňského architekta Josefa Prokopa probíhaly od poloviny roku 1882 a trvaly přibližně rok. Ještě v průběhu budování závodu přitom došlo k jedné významné změně. Dva rakouští odborníci Eugen Ritter a Carl Kellner tou dobou získali patent na výrobu celulózy metodou přímého vaření štěpků. Ta výrobní proces výrazně zkrátila a znamenala také nižší spotřebu paliva. 

Miller proto ještě na poslední chvíli změnil stavební plány, čímž se vratimovská továrna stala vůbec první v Evropě, kde byl tento způsob zaveden. Přímý doklad o zahájení výroby se nedochoval. Podle tovární tradice i městské kroniky se tak stalo 12. prosince 1883, kdy byly vyrobeny první kilogramy celulózy. Z pozdějších zpráv vyplývá, že tehdy začala pracovat pouze polovina závodu, celý podnik byl otevřen až v dubnu následujícího roku. Stavba splňovala většinu stanovených podmínek, chyběla pouze instalace vodních filtrů. Firma se ovšem hájila tím, že na nádvoří vybudovala usazovací bazén, který požadované filtry nahradí. 

Vybavení ze Stuppachu 

Celulóza (buničina) se vyrábí vařením drobných kousků dřeva, takzvaných štěpek, s pomocí zásaditých nebo kyselých chemikálií, tlaku a horké páry. Dochází při tom k odstraňování či minimalizaci látek, které jsou v dalších procesech i konečném výrobku nežádoucí. Jde zejména o lignin a pryskyřičné složky. Zároveň se mění i mechanická struktura dřeva. Dochází k narušení jednotlivých vazeb a postupně vzniká vláknitá látka s dominantním obsahem celulózy. 

Stejně důležitým krokem jako volba technologie bylo zajištění zařízení k výrobě této látky a získání odborného personálu. Jeden parní stroj i jeden parní kotel byly do Vratimova dopraveny z rakouské celulózky ve Stuppachu. Čtyři vařáky štěpků, další dva parní kotle i jeden nový parní stroj vyrobily Vítkovické železárny, bělicí holandry zase zajistila strojírna Elbertzhagen & Glassner z Moravské Ostravy. Odborný personál pak přišel do Vratimova mimo jiné ze zmíněného Stuppachu u městečka Gloggnitz.

Většinovými vlastníky podniku se stali Vinzenz rytíř von Miller zu Aichholz a Wilhelm Isak Wolf rytíř von Gutmann z ostravské těžařské rodiny. Jedním z akcionářů byl také Vinzenzův švagr Quido a do budování závodu se zapojili i JUDr. Karel Richter a strojař Carl Glassner. Prvním ředitelem a organizátorem stavebních a technologických příprav se stal Karel Pallisch, kterého zhruba po roce vystřídal Josef Brablec. 

Úkoly pro ředitele 

Roku 1885 byl na místo ředitele závodu angažován muž, který v následujících letech vtiskl nejen továrně, ale celému Vratimovu novou, modernější tvář. Jmenoval se August Thumb a pocházel z Altshausenu ve Württembersku. Začátkem sedmdesátých let 19. století pracoval v Sandhýblu (dnešní Písečné) jako dílovedoucí v brusírně dřeva, která se postupem času změnila na celulózku a papírnu. Měl také praxi z Millerovy Neusiedlské papírny. Do Vratimova tedy ve čtyřiatřiceti letech nastupoval jako uznávaný odborník s mezinárodními zkušenostmi. 

Čekaly ho nelehké úkoly, dlouhodobou otázku představovala kvalita vypouštěných odpadních vod. Hned roku 1885 navíc musel řešit akutní problém – podzimní povodňová vlna na řece Ostravici silně poškodila vratimovský jez a nově vzniklé koryto zcela odstřihlo od vody mlýnskou strouhu. Původní jez tedy musel být prodloužen, což vedlo k trvalému snížení hladiny řeky. Spotřeba celulózy stoupala, už roku 1886 byl proto připraven plán na rozšíření výroby. Čtyři staré a méně výkonné vařáky měl posílit stejný počet nových, to ale vyžadovalo další páru, zvýšený výkon kotelny i parního stroje. Vybavení dodaly opět Vítkovické železárny a v prosinci 1887 mohly být nová varna, strojovna i hala parních kotlů zkolaudovány. Kapacita výroby se tím zdvojnásobila až na 4 000 tun celulózy ročně. 

S nárůstem produkce bylo potřeba řešit i ubytování pro větší počet dělníků. Thumb proto roku 1886 dojednal výkup pozemků v katastru obce Velká Hrabová a v bezprostřední blízkosti železniční tratě nechal postavit jeden úřednický a jeden ubytovací dům pro dělníky (takzvaná kasárna). Do roku 1890 pak v jejich okolí vyrostly ještě čtyři podobné domy. 

Po sto letech do Paskova 

Roku 1913 Vinzenz Miller zemřel a vedení podniku i celého koncernu převzal jeho syn Heinrich. Ačkoli vystudoval humanitní vědy, od mládí působil ve vedení rodinných firem na Ostravsku a v době otcovy smrti už byl zkušeným manažerem. Ani on ale neměl k práci příhodné podmínky. Sílící konkurence v podobě celulózek nově vyrůstajících po celé Evropě stlačila ceny a zároveň zvedla úroveň kvality vyráběného zboží. Těsně před první světovou válkou proto začal tehdejší ředitel závodu Erhard Kletzl s další modernizací provozů. Ta pak pokračovala i za první republiky, kdy se vedení společnosti přestěhovalo do Prahy. 

Dá se tedy říct, že modernizace a snahy o neustálý rozvoj výroby provázely vratimovskou celulózku po celou dobu její existence. Za druhé světové války se produkce rozšířila o jednu novou surovinu – kvasný líh. Německo tehdy potřebovalo etanol do pohonných směsí pro vojenskou techniku a sulfitový výluh z výroby celulózy obsahoval velké množství jednoduchých cukrů, z nichž se dal líh snadno připravit. Výsledný produkt se ale podle nařízení Československé lihovarnické unie nesměl používat v potravinářství a sloužil výhradně k technickým účelům. 

Hned roku 1945 byl závod jako německý majetek znárodněn, výroba v něm ale pokračovala beze změn i po vzniku národního podniku Vratimovské papírny roku 1948. Zlom přišel teprve v šedesátých letech, kdy byla uzavřena řada menších celulózek a velké podniky musely zvyšovat produkci. Kapacita vratimovské továrny se postupně vyčerpala a roku 1983, přesně sto let od zahájení provozu, se výroba přesunula do nově vzniklého závodu v nedalekém Paskově a většina původních budov byla v dalších letech zbořena. Papírenskou tradici tak už dnes připomíná jen vratimovský znak, ve kterém je kromě rádla a ozubeného kola i list papíru.