Zahnat Spojence zpátky do moře: Jak vypadala německá obranná opatření v Normandii (4)
Dějiny píší vítězové, a tak se s vyloděním v Normandii obvykle seznamujeme z pohledu Spojenců. Jak ale největší invazi dějin vnímali vojáci či velení Wehrmachtu a které kroky k jejímu odražení podnikli během prvního týdne po výsadku?
Rommel, který se na své velitelství vrátil 6. června kolem desáté večer, po zvážení všech možností souhlasil s von Rundstedtem, že na západním křídle spojeneckého předmostí musí americký výsadek izolovat pěší divize z Cotentinu doplněné o posily z Bretaně. Na východním křídle, kde se situace jevila nebezpečněji, měl na Brity plnou silou udeřit Dietrichův sbor.
Předchozí části:
Neúspěšný tankový útok
Nelenili ani Spojenci a ráno 7. června se britská 3. divize pokusila uzavřít mezeru mezi svými postaveními a kanadskou 3. divizí, kudy se zuřivě snažily pronikat obrněnce německé 21. tankové divize. Hlavním cílem Britů se stalo obsazení Caen i Bayeux, v čemž jim po celý den bránila intenzivní palba z německých stanovišť v Lebiseyském lese. Na Kanaďany severozápadně od Caen konečně udeřily obrněnce fanaticky bojující 12. tankové divize SS a vytlačily je do výchozích postavení.
Přesto Dietrichův první protiútok nesplnil očekávání kvůli nedostatku paliva a stál Němce mnoho tanků. Nasazením všech záloh na jednom místě si navíc Wehrmacht svázal ruce v ostatních sektorech, kde mohl klást jen omezený odpor, a 2. britská armáda do večera rozšířila předmostí do hloubky 35 km. Na západním křídle se tato formace úspěšně spojila s americkým V. sborem, jemuž ovšem Němci dokázali celý 7. červen účinně bránit v postupu z Omahy. Dělostřelci a minometčíci totiž neustále ostřelovali pláže, na nichž se nakupilo tolik vraků, že se tam Američané takřka nemohli pohnout. Až dva dny tvrdých bojů zlomily odpor 352. divize, jež se v noci na 9. června stáhla na jih.
Poslední šance na protiúder
Zatímco na západě se rozhořely boje o strategicky významné městečko Carentan, jádro 7. armády zůstávalo zaměstnáno u Caen ve snaze zasadit rozhodující ránu britským divizím. Spojenecké letectvo však Němcům znemožňovalo koncentraci sil. Nebezpečí denních přesunů na vlastní kůži zažila divize Panzer Lehr, která sice 8. června dosáhla pozic jižně od Bayeux, ale nepřátelské letouny ji připravily o desítky tanků a dalších vozidel. Přesto se pustila do bojů na levém křídle 12. tankové divize SS usilující o zastavení Britů poblíž Tilly-sur-Seulles.
Rommel si nicméně uvědomil, že všechny tanky se namísto ofenzivy brání, a nazítří rozhodl o odložení generálního protiútoku do příchodu II. výsadkového sboru z Bretaně.Organizací úderu na spojenecké předmostí polní maršál pověřil Schweppenburga, jenž se 10. června přesunul do La Caine jen 20 km od Caen. Přípravy ovšem neunikly britským zpravodajcům, kteří díky dešifrovacímu systému ULTRA zjistili polohu Schweppenburgova velitelství, a tak se nad ním velmi brzy objevily bombardéry. Většina štábu zahynula a zraněný generál se stáhl do Paříže, čímž Němcům zhasla poslední naděje na koordinovanou akci.
Služebně nejstarším velitelem v oblasti totiž zůstal nepříliš schopný Dietrich, který po náletu na Caen z 11. června a diverzním útoku Kanaďanů odložil útok na neurčito. Mezitím do Normandie spěchaly posily povolané Rommelem ze všech koutů severní Francie včetně 17. divize tankových granátníků SS „Götz von Berlichingen“, 77. pěší divize ze Saint-Malo a řady dalších jednotek. Rundstedt nařídil přesun dalším třem obrněným divizím, ale posily putovaly na bojiště jen s největšími obtížemi – po železnici, pěšky, koňmo nebo v autobusech, pod neustálými útoky z nebe a s malými zásobami paliva.
Pád Carentanu a Caumontu
Právě v této fázi bitvy – kdy obranná linie začala pod sílícím tlakem kolabovat, vydal Hitler jeden ze svých typických rozkazů zakazujících jakýkoliv ústup. Většina divizí se však už nemohla ani účinně bránit a kupříkladu proti americkému V. sboru zůstával veliteli 7. armády generálplukovníku Friedrichu Dollmannovi jediný průzkumný prapor 17. divize SS, jenž nemohl učinit zhola nic.
Zbytek divize se dostal na místo až 12. června ráno – aby zjistil, že obránci Carentanu mezitím vyklidili pozice. Tím zmizela poslední překážka mezi americkými svazky postupujícími z Utahu a Omahy, načež Rommel rozkázal esesmanům oblast dobýt zpět. Motorizovaná pěchota vyrazila k cíli, ale rozkazy si díky systému ULTRA opět přečetl i nepřítel a na přístupech ke Carentanu čekaly shermany. Útok selhal a přesun 17. divize navíc ponechal nechráněné město Caumont – nejdůležitější bod mezi Caen a Saint-Lô, který snadno obsadila americká 1. divize.
Důvody neúspěchu
O vážnosti situace, do níž se Wehrmacht dostal, svědčí Marcksovo hlášení na velitelství 7. armády. Šéf LXXXIV. sboru konstatoval, že ztratil spojení se zdecimovanou 352. divizí a rád by jí poslal na pomoc ženijní prapor, jenže netuší, kde ji hledat. Ačkoliv se Spojencům během prvního týdne invaze nepodařilo splnit některé cíle (Caen chtěli dobýt v den D, avšak stalo se tak až za dva měsíce), vytvořili si v Normandii rozsáhlá předmostí.
TIP: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?
Německé ozbrojené síly je přes veškerou snahu vrhnout zpět do vln nedokázaly – především kvůli složitému a nejednotnému velení, absolutní převaze protivníka ve vzduchu a opožděnému nasazení tankových záloh. Přesto v polovině června 1944 neměly anglo-americké síly zdaleka vyhráno. Na cestě z jihu byly další divize Wehrmachtu i Waffen-SS, Němci se postupně stávali mistry obranného boje a každý kilometr cesty do vnitrozemí měli Spojenci zaplatit krví svých vojáků.
