Atlantický val: Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích?

Smyslem německého Atlantického valu bylo vybudování 15 000 pevnostních objektů, které měly přispět k zabezpečení pobřeží vůči útoku z moře. Jak vypadalo opevnění na jednotlivých plážích a měl vůbec val smysl?

Předchozí část: Atlantický val: Nepřekonatelná překážka na cestě do Evropy?

Pláž Sword

V úseku mezi řekou Seinou a pláží Sword se nacházelo celkem 11 baterií, z nichž například Benerville měla ve výzbroji šest kanónů ráže 155 mm. Během 6. června 1944 se na ni zaměřily bitevní lodě HMS Warspite a HMS Ramillies, ale jejich palba nedokázala německé obránce umlčet. Baterie kapitulovala až o tři dny později.

Stejnou výzbrojí disponovala baterie Houlgate, jež se stala terčem náletů již v dubnu. Dvě z jejích šesti děl tehdy Spojenci zničili, ale ostatní přečkala i silné ostřelování z lodí, načež svou palbou donutila Brity k vyklizení východní části Swordu. Až postup pozemních jednotek přiměl posádku baterie k ústupu.

Nejvíce však Brity a Kanaďany potrápila baterie Merville se čtyřmi 100mm kanóny. Ty totiž vzhledem ke svému strategickému umístění mohly palbou pokrýt většinu pláže a Spojenci se navíc mylně domnívali, že její výzbroj je silnější. Proto se již od března 1944 stala terčem série těžkých náletů, jimž ale železobetonové objekty odolaly. V průběhu dne D baterii obsadili výsadkáři, poškodili zařízení a poté se stáhli. Němci se pak vrátili a zprovoznili dvě z děl, která vedla palbu na invazní jednotky. Po několik týdnů se pak o ni úporně bojovalo a mnohokrát změnila majitele, než ji Spojenci počátkem srpna 1944 definitivně obsadili.

Juno a Gold

Na pláži Juno se vylodili Kanaďané, pro které představovala největší nebezpečí baterie Moulineaux (označována též jako Bréville) se čtyřmi 100mm houfnicemi z plzeňské Škodovky. Během bojů však situaci nijak významně neovlivnila. Jednotky britské 50. pěší divize na pláži Gold musely počítat s palbou baterie u obce Ver-sur-Mer vybavené stejnou výzbrojí jako Moulineaux. Nedaleko pobřeží pak na dominantní výšině stála baterie Mont Fleury se čtyřmi 122mm děly ruského původu. I když nebyla stavebně dokončena, uvítala vyloďující se vojáky palbou, obě baterie však britští pěšáci brzy dobyli. Stejný osud potkal již 6. června dvě německá dělostřelecká postavení u městečka Arromanches a také baterii nedaleko obce Vaux-sur-Aure vybavenou čtyřmi 105mm francouzskými děly.

Mnohem víc však mohla Spojence potrápit baterie Longues-sur-Mer, kterou se podařilo zlikvidovat až s vynaložením většího úsilí a jež představovala poslední významný německý opěrný bod v prostoru pláže Gold. Dál na západ směrem k Omaze se nacházely už jen menší železobetonové objekty vybavené děly slabších ráží, minomety či kulomety, ty však samy o sobě nemohly postup invazních jednotek nijak výrazněji zpomalit.

Omaha

Nejkrvavější boje probíhaly v průběhu invaze na pláži Omaha, kde se vylodily americké jednotky. Německá obranná postavení zde tvořilo osm lehkých dělostřeleckých baterií, 35 menších objektů vybavených děly ráže 75 mm a desítky stanovišť minometů, raketometů či automatických zbraní. 

Největší nebezpečí však představovala baterie Pointe du Hoc nacházející se na skalním útesu ve výšce necelých 40 m nad mořem, odkud mohla ostřelovat celou pláž. Její výzbroj tvořilo šest 155mm kanónů K418 francouzské výroby s dostřelem 20 kilometrů. Ani tato baterie ještě nebyla stavebně dokončena, ale Spojenci na ni přesto podnikli první nálety již v dubnu 1944. Němci proto cenná děla z rozestavěné baterie odvezli do úkrytu vzdáleného asi 2 kilometry, což ovšem spojenecký průzkum neodhalil. Mezitím totiž byla k jejímu dobytí vycvičena speciální jednotka Rangers, která se 6. června v husté německé palbě vyšplhala na útes a postavení se značnými ztrátami obsadila. Po horolezeckém výkonu však Američané mohli jen s bezmocným vztekem zjistit, že kasematy jsou prázdné. Bránili se zde pak dva dny nepřátelským útokům, než je vysvobodily pozemní spojenecké jednotky.

Další významnou baterii v prostoru pláže představovala Maisy 2 (La Perruque) nedaleko vesnice Grandcamp vybavená čtyřmi 155mm francouzskými děly K414. Dostřelily až na pláž Utah, ale jejich palba neměla dlouhého trvání – brzy ji obsadili muži z americké 4. pěší divize.

Utah

Tuto pláž mohla od východu postřelovat čtyřmi děla baterie Maisy 1, která však také brzy padla do rukou příslušníků 4. divize. Celou pláž měla jako na dlani původně ruská 122mm děla K390/2 umístěná v počtu čtyř kusů do otevřených palebných postavení baterie St. Martin de Varreville. Spojenci nehodlali riskovat těžké ztráty, a proto na ni 29. května 1944 RAF směřovala těžký nálet, který děla zničil.

Během vylodění tak spojenecké vojáky postřelovaly zejména čtyři francouzské 105mm kanóny K331 patřící nedaleké baterii Azeville. Nejprve na ni zaútočili američtí výsadkáři, které ale Němci odrazili. V průběhu invazního dne pak její děla pálila do prostoru pláže a dobýt se ji podařilo až 9. června, kdy Američané plamenomety zapálili munici v jedné z kasemat, a ta explodovala. Němečtí vojáci poté kapitulovali.

TIP: Poprvé proti pevnostem: Německé plány na dobývání československého opevnění

Nejtěžší výzbrojí v celém prostoru vylodění pak disponovala rozestavěná baterie St. Marcouf, která měla čtyři 210mm kanóny Škoda K39/41 (v den D byly schopné palby jen tři), jedno 150mm francouzské dělo, šest 75mm protiletadlových kanónů a řadu lehčích zbraní, přičemž posádku tvořilo 300 námořníků. Spojenci se St. Marcouf snažili vyřadit leteckými útoky, ale hlavní výzbroj tím nepoškodili. V průběhu invaze baterie intenzivně pálila po spojeneckých lodích a podařilo se jí zasáhnout americký torpédoborec USS Corry (DD-463), který během manévrování najel na minu. O baterii se vedly rozhořčené boje až do 11. června.