Záchrana Stonehenge: Chybělo málo a památka mohla skončit v rozvalinách

Kraj, kde kamenný kruh stojí, patřil po celou zaznamenanou historii feudálním pánům: Byl úrodný a poskytoval dobrou zemědělskou půdu, stejně jako pastviny. Vztyčené megality vytvářely neodmyslitelnou a tajemnou kulisu, přičemž tradiční vysvětlení jejich existence se pojilo s obry. Již v raném středověku se jednalo o „turistickou atrakci“ a roku 1130 ji Henry z Huntingdonu popsal jako jeden ze čtyř divů Anglie. Ještě na počátku novověku zůstával původ kamenů naprostou záhadou, ačkoliv tehdejší učenci měli určité teorie. V roce 1620 vyslal Jakub I. několik z nich na průzkum a výsledkem jejich práce se stalo zjištění, že objekt dozajista vztyčili Římané.

Místo špinavé a zubožené

V polovině 18. století už se zkoumání místa začalo vzdáleně podobat dnešní archeologii a badatelé dokázali identifikovat typické znaky v podobě přístupové cesty a astronomické povahy stavby, ačkoliv ji připisovali keltským druidům. Okolo roku 1850 se zrodila archeologie jako skutečná věda a sir John Lubbock přišel s tvrzením, které platí dodnes – že kamenný kruh představuje dílo neznámé kultury doby bronzové (viz Tajemná kultura).

Jenže v polovině 19. století už bylo zjevné, že se památka nenávratně rozpadá. Kvůli měkkému podloží a vydatným dešťům se mnohé kameny povážlivě nakláněly a jiné silně erodovaly. Lokalitu ve velkém navštěvovali první moderní turisté a s úctou k historii si hlavu příliš nelámali. V nedaleké vesnici si mohl kdokoliv zapůjčit kladívko a uštípnout si kus kamene coby suvenýr… Odpadky z pikniků se válely všude okolo, a když ke Stonehenge zavítal generál a nadšený archeolog Augustus Pitt Rivers, poznamenal si: „Nikdy jsem to místo neviděl tak špinavé a zubožené, plné válejících se králičích kostí a křídových nápisů na kamenech. Monument národního významu by měl být hlídán a chráněn.“

Hlavně ne stát

Majitel pozemku sir Edmund Antrobus si důležitost lokality uvědomoval, a dokonce zaplatil hlídače, aby kameny občas zkontroloval. Rozhodně však odmítal, aby stát vykonával nad památkou jakýkoliv dohled. Navíc archeologům zakázal byť jen sáhnout do země a měl dobrý důvod: Tehdejší archeologie ještě stále nevyvinula bezpečné techniky a postupovala velmi destruktivně. 

Přesto v parlamentu začaly zaznívat požadavky na státní ochranu historických monumentů, jež prosazoval právě Pitt Rivers. Nicméně vždy narazily na odpor lordstva, a výsledné zákony tak sice památky chránily, ale jejich začlenění na patřičný seznam vyžadovalo souhlas majitele. A sir Antrobus se zatvrdil. Na konci 19. století se ovšem udály dvě zásadní věci: V roce 1899 Edmund Antrobus zemřel – a o rok později se jeden z největších kamenů sesunul a rozlomil, což v novinách vyvolalo skutečný poprask. Monument dostal policejní ochranu a tlak na konfiskaci pozemků státem vzrostl. Dědicové pod hrozbou vyvlastnění konečně svolili k prodeji, ale měli tak vysoké finanční nároky, že k němu nakonec nedošlo.

Šlechetný dar národu

Za první světové války se bohužel Salisburská pláň ukázala jako ideální pro vybudování letiště a tréninkového centra pro pěchotu. Okolí se tak otřásalo při startech letadel i při dopadech ostrých ručních granátů, což stabilitu kamenů nutně ovlivnilo. Nakonec zasáhli úředníci, kteří dokázali armádu přesvědčit, aby cvičiště přesunula dál a uzavřela blízké cesty.

Budoucí dědic nicméně v roce 1914 zemřel v boji a jeho otec se o rok později zabil při nehodě. Panství bylo tudíž dáno k prodeji a právník Cecil Chubb, jenž v kraji vyrostl, pozemek koupil za pouhou dvacetinu původně požadované ceny. Jenže místo aby si nový majetek užil, napsal své vlasti dopis: „Stal jsem se majitelem pozemku a s hlubokým potěšením jsem přemítal nad možností, že zůstane ve vlastnictví mé rodiny po generace… Avšak bylo mi sděleno, že národ by jej ocenil ze všeho nejvíce, a proto jsem se rozhodl tohoto unikátního vlastnictví vzdát a národu jej tímto předávám.“ Potěšeni byli nejen správci památníků, ale také král, který Chubbovi následně udělil rytířský titul. 

Staví se tunel

Když se tedy v roce 1919 Stonehenge skutečně stalo národním památníkem, začalo se s jeho průzkumem i s pokusem o záchranu. Ačkoliv si archeologové uvědomovali, že je třeba zasahovat co nejméně, museli naklánějící se kameny zafixovat značně kontroverzní metodou: Megality nejprve vyzdvihl jeřáb, načež byly opět usazeny na vrstvu betonu, kterým se mimo jiné zalepily také praskliny. Další velké opravy se uskutečnily v 50. letech a od té doby absolvuje památka každých několik roků „facelift“. 

Největší změna ji však ještě čeká. Jen pár desítek metrů od kamenného kruhu totiž protíná krajinu hlučná rychlostní silnice A303, ničící jakoukoliv iluzi prehistorie. V roce 2020 tak vznikl nápad na vybudování tříkilometrového tunelu, jenž by svedl dopravu pod zem a vrátil by Salisburské pláni její původní podobu. Stonehenge se tak nejspíš dočká výhledů, jaké si zaslouží.