Za císaře a vlast: Nástup Čechů do Velké války
V předvečer vypuknutí první světové války panovala v říši „stařičkého mocnáře“ komplikovaná situace a podunajskou monarchií zmítaly národnostní spory
Pokud jde o české obyvatelstvo, z většiny pro Rakousko-Uhersko nějak nadšeně nehorovalo. Na druhé straně by si však tehdy lidé po staletích společné existence jen těžko dovedli představit nějaké jiné státoprávní uspořádání. Když 28. června 1914 usmrtily v Sarajevu výstřely Gavrila Principa následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘ Este a jeho ženu Žofii z Hohenbergu, nikdo nepředpokládal, že je přede dveřmi strašlivý válečný konflikt a že říši zbývají poslední čtyři roky existence.
Povolání na frontu
Čeští obyvatele monarchie určitě neprojevovali pro válku takové nadšení, jako Němci. Lidé byli spíš ohromení a zaražení vývojem událostí a fatalisticky očekávali, co příští dny přinesou. Mobilizace sice proběhla bez problémů, ale hlášení důstojníků vojenských jednotek rekrutovaných v národnostně smíšených oblastech jasně dokládají, že čeští vojáci projevovali mnohem méně entuziasmu než jejich němečtí spolubojovníci.
TIP: Po kolena v bahně, po uši v mizérii: Utrpení v prvoválečných zákopech
K otevřenému reptání branců ale prakticky nedocházelo. Všeobecně totiž panovalo přesvědčení, že válka bude krátká, skončí „do švestek“, nebo nanejvýš „než spadá listí ze stromů.“ Přesto odcházeli vojáci na frontu se stísněnými pocity. K dojemným scénám docházelo hlavně na nádražích, kde se branci loučili se svými nejbližšími a nastupovali do vlaků, které je měly odvézt k vojenským jednotkám.
