Z nebe rovnou do pekla: Jak vypadala životní dráha první české letušky?

Mohla z ní být také letoděva, letecká služebnice, blaholetka, poletka, drakmama, letulenka, palubnatka nebo okejka – podle mezinárodního označení letadel „OK“. Tak bizarně zněly totiž některé návrhy pro český ekvivalent anglického povolání stewardess nebo hostess, které se na jaře 1937 sešly v kanceláři Československých státních aerolinií. Propagační kampaň rozvířila zájem o neznámou profesi, ale zároveň se ukázalo, že lidé povolání stevardky odsuzují jako výstřelek ženské emancipace a zbytečné napodobování ciziny. Přes všechny pochybnosti se v létě 1937 podařilo tuto jedinečnou profesi zavést, dát jí smysl a nakonec jí vybrat i hezké české pojmenování – letuška.  

Sen o létání

Marie Stará se narodila ve Vídni 17. srpna 1915 v rodině revidenta železniční dopravy „za fanfár maďarských hulánů z císařské gardy defilujících pod okny služebního bytu u příležitosti osmadvacátých narozenin arcivévody Karla I.,“ jak si Mája (jinak se jí v jejím okolí neřeklo) poznamenala ve svých pamětech, které se ve fragmentu dochovaly.

V roce 1919 se rodina přestěhovala do Nového Bydžova v nově vzniklém Československu. Předčasně penzionovaný otec Antonín trávil volný čas výchovou své jediné dcery. Emancipovaná dívka se učila jazykům, hudbě, tanci, jízdě na koni a tenisu. Od té doby, co se jako věrná čtenářka amerických časopisů seznámila s příběhem první americké letušky, zdravotní sestry Ellen Churchové, snila vlastní sen o létání. Takovým ambicím však její otec nepřál a zakázal jí navštěvovat aeroklub v Hradci Králové.

Když na jaře roku 1937 zemřel, vydala se Mája do Prahy na Ministerstvo železnic vyřídit záležitosti penze. „Poprvé sama tak daleko od domova a k tomu možnost jednat sama za sebe, podle rozmaru i fantazie. To mě naplnilo dosud nepoznanou euforií,“ poznamenala si.  „Ten den jsem silně pocítila, že svoboda v rozhodování je něco, za co stojí bojovat i trpět. (…) Procházka mě nečekaně zavedla před kancelář Československých státních aerolinií (…). Můj doposud uzavřený způsob života ve mně vyvolal chuť po dobrodružství, a tak jsem bez nejmenšího zaváhání vstoupila dovnitř, aniž bych tušila, že před několika dny vyšel na lákavé zaměstnání inzerát a žádostí se již sešlo na několik set.“

Aerolinie v té době „přezbrojovaly“ na nové stroje Savoia Marchetti 73 vybavené kabinou pro osmnáct cestujících, kterým měla stevardka zpříjemňovat cestu. Požadována byla především perfektní znalost jazyků, výborné zdraví a věk do 25 let.

O více než měsíc dříve začala s výběrem vhodných kandidátek také konkurenční Československá letecká společnost. Přestože Mája na takový okamžik nebyla připravena, narychlo sepsala curriculum vitae:  „Pane generální řediteli, velmi stojím o to, stát se letuškou. (…) Hovořím česky, německy, francouzsky, anglicky a italsky. Velmi ráda sportuji. Hraji tenis, jezdím na koni, jsem dobrá plavkyně a lyžuji. Můj zdravotní stav je tudíž skvělý.“ Po návratu do Nového Bydžova si pořídila portfolio fotografií, které zaslala na adresu ředitelství ČSA sídlícího v paláci Securitas ve Vodičkově ulici.

Přijímací pohovor vedl samotný vrchní ředitel ČSA ing. František Stočes, a to hned v několika cizích jazycích. Následovaly zdravotní prohlídky a zkušební let na lince do Bukurešti, během nějž Mája prokázala, že cestování v letadle snáší bez zdravotních obtíží. 28. června 1937 byla spolu se dvěma dalšími dívkami přijata „za stewardess na zkoušku pro dopravní letadla ČSA“.  

V pracovní smlouvě měla mimo jiné uvedeno, že „zkušební doba činí 50 000 km na trati ve službě, měsíční plat činí 1 050,- Kč, letová prémie činí 0,10 – Kč za 1 km, udržování korespondence s cestujícími je krajně nežádoucí a v době, kdy nebude letového použití, bude pracovat v administrativě a vyřizovat cizojazyčnou korespondenci“. 

Na lince Riviera Express

2. července se Mája poprvé vznesla k oblakům na lince Praha-Bratislava-Klagenfurt-Terst-Benátky, známé jako Riviera Express, která se brzy stala šlágrem. Cestujícím se dle přání podával horký bujón, čaj, káva, obložené chlebíčky, zákusky, ale i plzeňský prazdroj nebo šampaňské. Hluk v kabině byl značný a vytápění nedokonalé, takže byly nezbytné vlněné přikrývky, do kterých se cestující balili od pasu dolů a „vypadali v nich jako larvy“, jak Marie poznamenala. Pochopitelně šlo o pasažéry z vyšších vrstev.

Většina mužských příslušníků létajícího personálu se však k přítomnosti dívek na palubě letadla stavěla odmítavě a neviděla v něm smysl. Mája však svou statečnost prokazovala za situací, kdy bylo třeba cestující uklidňovat v důsledku silných turbulencí, o které nebyla nouze, neboť letadla létala v nízkých výškách a cestou do Itálie mnohdy kličkovala mezi vrcholky Alp. 

Velký výkon předvedla a velké štěstí měla posádka v srpnu 1937, kdy došlo při startu z Benátek k postupnému vysazení motorů. Mája zvládla v kabině nastupující paniku, zatímco savoie mezitím bezpečně, ale velmi těsně dosedla na mořský břeh nedaleko letiště Lido. Při následném vyšetřování se ukázalo, že podíl letušky na řešení nouzové situace je nezpochybnitelný. Kolegové ji definitivně vzali na milost a italské úřady odměnily vyznamenáním, které pak nosila připnuté na své uniformě.

Pekelné časy

Na všech tratích výrazně přibylo cestujících (jen za duben až červenec 1938 jich bylo 11 563) a do roku 1939 se počítalo s dalším rozšiřováním tratí i flotily. Březen 1939 znamenal konec samostatnosti Československa, byť okleštěné, a tím i práva na vlastní leteckou dopravu. Letadla byla rozebrána a uskladněna v bývalé tramvajové vozovně v pražských Košířích, kam docházela i většina bývalých zaměstnanců obou leteckých společností. Ředitel Stočes je povzbuzoval k tomu, aby odešli bojovat do zahraničí a mnozí tak prostřednictvím Svazu letců učinili.

Mája procházela kolem zmrzačených letadel a na okupaci si zvykala jen s velkým sebezapřením. Když ji v únoru 1940 kontaktoval bývalý pilot ČSA Radoslav Selucký, proškolený ve výzvědné činnosti v Sovětském svazu, neváhala využít nabídky ke spolupráci. Na Ministerstvu veřejných prací, kam byla mezitím přeřazena, získávala informace o vojenské stavební činnosti v protektorátu. 

Aktivita skupiny však nezůstala zcela utajena. V březnu 1941 byl Selucký zatčen a spolu s desítkami dalších i Mája. Po prvních výsleších a tříměsíčním pobytu na Pankráci ji jako zázrakem propustili. Gestapo však postupně rozkrývalo rozsáhlou činnost skupiny, do které byli převážně zapojeni bývalí zaměstnanci leteckých společností se svými příbuznými. Na základě nových odhalení v únoru 1942 Marii znovu zatkli a převezli do Drážďan, kde během dalšího vyšetřování strávila téměř rok na samotce.

Na jaře 1943 proběhl s celou skupinou Letců soudní proces. Padlo několik desítek trestů smrti a dlouholetých trestů odnětí svobody. Mája dostala tři a půl roku za zemězradu. Internovali ji v ženské věznici v Lipsku a pak ve Freibergu. V únoru 1945 byla propuštěna a vrátila se do Nového Bydžova, kde se po zotavení opět zapojila do odbojové činnosti. Ze začátku šlo především o podporu a ukrývání uprchlíků, kterých s koncem války v kraji přibývalo, později i o sabotážní akce.  V květnu 1945 vystoupila v Novém Bydžově se svou partyzánskou skupinou v ozbrojeném povstání.

Konec pekla pouze zdánlivý

Po skončení války se Marie znovu přihlásila do služeb ČSA, které čekalo poválečné vzkříšení. Mezitím ale pracovala v Komisi pro vnitřní národní bezpečnost, která se podílela na odhalování případů kolaborantství či násilí spáchaného za války. Symbolický název Mája Stará nesla i bojová jednotka novobydžovských dobrovolníků, která v létě 1945 působila ve frýdlantském výběžku v době divokého odsunu Němců. Ačkoliv se Májino jméno v názvu vyskytovalo pouze symbolicky, začaly být excesy napáchané některými členy skupiny spojovány s její osobou. Na konci roku se tak poprvé ocitla v hledáčku StB.

TIP: František Bürger-Bartoš: Bojovník proti nacizmu i komunistický vězeň

Československé aerolinie vznikly v říjnu 1945 sloučením předválečných společností ČSA a ČLS. V prosinci byl otevřen první poválečný kurz pro stevardky. Mája se k létání vrátila v květnu 1946 a na Douglasech létala do Anglie, Francie, Švédska, Dánska a Jugoslávie. V září 1946 byla všemocnou závodní radou propuštěna. Její válečný osud byl zpochybňován, v očích těch, kteří se za války jen „vezli“, byl její návrat z putování po věznicích přitěžující okolností. Přestože se jí nakonec podařilo návrat na palubu letadel vyvzdorovat, létání ji nebavilo tak jako dřív.

StB se o její osobu a názory, s nimiž se nijak netajila, zajímala stále víc. Také v aeroliniích se atmosféra změnila a místo slibného vývoje firmy nastalo období rezignace a postupného útlumu. Desítky kolegů a kolegyň se již ze služebních cest nevrátilo.

Po „vítězném“ únoru 1948 se definitivně rozhodla k odchodu. Přestože mohla snadno zůstat za hranicemi během některého ze svých letů, vydala se na cestu společně s matkou. V květnu 1948 se ocitly v uprchlickém táboře v Řezně, odkud pokračovaly do Říma. Z  nostalgie Mája docházela na letiště a setkávala se s posádkami letadel ČSA. Zde také poznala svou osudovou lásku, bývalého námořního důstojníka George Stainiera, který v Itálii zastupoval belgickou leteckou společnost Sabena. V březnu 1949 se za něj provdala a o dva roky později jej následovala do Bruselu. Její životní pouť skončila v roce 1997.