Z Bauhausu do Terezína: Malířka Friedl Dicker-Brandeisová nerezignovala ani v koncentračním táboře

Malá Friedl se narodila do vídeňské židovské rodiny. Brzy ale přišla o matku a vychovával ji pouze otec. Vlastnil na kraji města prodejnu s papírenským zbožím, a protože měl svou dceru na starost sám, nebylo divu, že s ním trávila v práci dlouhé hodiny. Jak zabavit malé dítě? V papírnictví to šlo snadno. Kreativní dítě si rychle udělalo společníky z pastelek, barviček a papíru. Malováním trávila veškerý volný čas a bylo očividné, že této vášni by se mohla věnovat i v rámci svého budoucího studia.

Zatímco konzervativní vídeňská společnost neviděla příliš ráda, když se dívky pouštěly do studia tehdy spíše mužských oborů, umění jim tolerovala. A tak ani dívka z běžné měšťanské rodiny neměla nouzi o výborné učitele. Nejdříve ji okouzlila fotografie a chvíli se dokonce věnovala i textilní tvorbě. Po maturitě na vídeňské umělecko-průmyslové škole nastoupila na tehdy nesmírně prestižní, ale do jisté míry také kontroverzní školu Bauhausu ve Výmaru, kde zůstala dalších šest let. 

Nežádoucí 

Do Vídně se vrátila coby zkušená výtvarnice, která měla jasnou vizi o své profesi. Založila ateliér a věnovala se designu interiérů, přebalům knih a také textilnímu návrhářství. Byla silná, nezávislá a nesmírně tvůrčí. Její divoká svoboda ale neměla trvat dlouho. Jakmile klerofašistická vláda ve Vídni zjistila, že výrazná umělkyně vstoupila do komunistické strany a u občanské války ve Španělsku stojí jasně za jeho demokratickým směřováním, bylo zle. 

Politická situace v Rakousku se zhoršovala už od začátku 30. let a Friedl putovala do vězení. Po propuštění si velmi dobře uvědomovala, že ve Vídni zůstat nemůže. Kam ale dál? Odjet zpět do Výmaru nepřipadalo v úvahu. Na cestu do zahraničí neměla dostatek financí ani odvahy. Zamířila proto do Prahy, kde žila její vzdálená rodina. Provdala se tu za svého bratrance Pavla Brandejse a z nespoutané rakouské umělkyně se stala zralá žena, která se sice stále zajímala o umění, ale už ne z čistě estetického hlediska, ale se záměrem zlepšit jím život běžných lidí. Zatímco v mládí doslova chrlila nápady a jednou skicou za druhou, její pražské období můžeme charakterizovat jemností, zasazením do kontextu situace a snad i jakýmsi tajemstvím. Temperament 20. let zmizel a nad Friedl naopak visela temná mračna politického napětí. 

Politika se neptá 

Přišel rok 1938 a události rychle nabíraly na obrátkách. Brzy mnohým došlo, že pro židovské obyvatele není Československo bezpečné. Friedl opět stála před rozhodnutím, kam odjet a zachránit si tak život. Zatímco poprvé se rozhodla správně a našla v Praze bezpečí, podruhé už toto štěstí neměla. Díky úsilí přátel se ji sice podařilo získat cestovní pas, vízum i povolení vycestovat do Palestiny, rozhodla se ale jinak. Zůstala se svým manželem. A tato oddaná láska se jí později stala také osudnou. 

Na začátku 40. let museli opustit nejen svůj byt, ale také Prahu. Přesunuli se tedy do Hronova, kde pracovali v textilní továrně. Ani tady jim ale klid dlouho nevydržel. V zimě roku 1942 nastoupili do transportu do Terezína. Ještě před tím se Friedl zbavila většiny svých obrazů. Mnohé rozdala a některé sama zničila. V ghettu začala její další životní etapa. Jak jinak než spojená s uměním. A protože se už před válkou aktivně zajímala o psychologii a nový fenomén arteterapie, našla uplatnění i mezi tisícovkami deportovaných Židů bez vidiny budoucnosti. 

Beznadějné místo 

Terezín plnil na začátku 40. let stále funkci jakési „výkladní skříně“. Nacisté ho používali k propagandě a utužování představy, že Židé se zde nemají vlastně „až tak zle“. Sloužila k tomu řada naaranžovaných fotografií a koneckonců i vykonstruovaný dokument natočený z návštěvy zahraničního červeného kříže. Zelená prostranství, květiny, sportující mládež a odpočívající senioři… Lidé v produktivním věku se tu prý mohou realizovat v řadě profesí potřebných k fungování ghetta. Město samotné spravovala židovská samospráva. Měli k dispozici biograf, vlastní banku i kavárnu… 

Realita se ale diametrálně lišila. Mezi zdmi města se tísnily tisícovky lidí. Panovaly zde strašné hygienické podmínky a ubytování v bývalých vojenských barácích nevyhovovalo v mnoha ohledech. Lidé tu trpěli zimou, chybělo jim jakékoli vybavení ale i soukromí. Nedostávalo se jim jídla, o kvalitě ani nemluvě, hrozili se budoucnosti. To vše nejvíce dopadalo na děti. Mnohé se propadaly do apatie, jiné zase reagovali zvýšenou agresivitou. Zatímco malé děti mohly bydlet se svými matkami, starší děti se rodičům odebíraly a umisťovaly do speciálních kasáren. Dospělí tvrdě dřeli v práci a jejich potomci spíše bezprizorně bloumali ulicemi. Vzdělávání bylo zakázáno, ale přesto se našli jednotlivci, kteří pro děti zakládali speciální malé třídy. Jejich chod vždy hlídal jeden z dobrovolníků – strážil, zda se k místu neblíží některý z vojáků a strážných. 

Léčba krásou 

Terezínským ghettem prošlo na 11 tisíc dětí ze všech koutů Evropy. Děti starší dvanácti let musely pracovat, a tak se hůře dostávaly i ilegální výuce, která se v mnoha „barácích“ konala. Těm, kteří měli šanci se jich účastnit, přednášeli učitelé o literatuře, hudbě, filozofii nebo umění. Nešlo jen o to dohánět, o co děti vlivem okolností přišly a ještě zameškají. Pedagogové se především snažili odpoutat jejich myšlenky od traumatizujících zážitků, kterým byly vystaveny.

Umění se naopak provozovat mohlo. Dospělí i děti tak navštěvovali zkoušky pěveckého sboru, hráli v kapele, podíleli se na přípravě divadelních představení a malovali. A právě v tomto oboru se rozhodla realizovat i Friedl Dicker-Brandeis. Zatímco dříve měla snad jen desítku studentů v soukromých lekcích, tady je mohla počítat na stovky. Kreslení se brzy stalo hlavní náplní volného času terezínských dětí. Informace o tom, že v ghettu pobývá umělkyně, která studovala v Bauhausu, se rozšířila velmi rychle. 

Frield učila, navrhovala scénografie k představením, pomáhala s výrobou improvizovaných kostýmů. Hlavní cíl své práce ale viděla v pomoci traumatizované dětské duši. Vycházela z metod používaných v Bauhausu a kombinovala je se svými poznatky arteterapie. Touto metodou dokázala ovlivňovat dětské vědomí. I ty nejmenší motivovala k tomu, aby pomocí kresby vyjadřovaly svoje pocity, svoje touhy, strachy i vzpomínky. Zastávala názor, že kresba může dětem alespoň částečně navrátit pocit svobody, který ztratily. Pomůže jim navrátit jejich domovy, které musely opustit nebo členy rodiny a kamarády, které už možná nikdy neuvidí. 

Za necelé dva roky, které Friedl v Terezíně strávila, se jí podařilo uspořádat několik výstav prací svých žáků. Pro řadu svých studentů se stala výrazným formujícím prvkem v jejich budoucí umělecké kariéře. I ona se nakrátko opět vrátila k tvorbě a zkoušela sama na sebe praktikovat metody určené primárně dětem. Nemalovala výjevy z temné reality v ghettu, ale vzpomínky na život před válkou. Na divokost svého mládí i na klidný tok dní po emigraci do Prahy. 

Společně vstříc smrti 

V létě 1943 zorganizovala v ghettu přednášku o smyslu dětských kreseb. Dochoval se jen zachoval krátký psaný záznam, který dokazuje, jak pracovala se svobodomyslnou dětskou myslí: „Proč dospělí chtějí, aby se děti co nejrychleji podobaly jim samým? Dětství není předběžnou, nezralou etapou na cestě k dospělosti. Tím, že dětem předepisujeme cestu, odvádíme je od jejich vlastních tvůrčích schopností a sami sebe odvádíme od pochopení podstaty těchto schopností.“ 

Ve své práci s dětmi Friedl kombinovala mnoho svých talentů, ať už vrozených nebo získaných předchozími bohatými životními zkušenostmi. Mísilo se v ní ohromné charisma, elán, výborné výtvarné vzdělání, až psychologický vhled do dětské duše a snaha uplatňovat inovativní formy vzdělávání. Snila o tom, že napíše odbornou studii zaměřenou právě na zpracování dětského traumatu za pomoci terapeutické malby. To už ale nestihla. Na podzim téhož roku se dozvěděla, že její manžel bude transportován do Osvětimi. Na stejnou cestu se proto dobrovolně přihlásila i ona. Když přišel onen 6. říjen 1944, nastoupila oddaně do vlaku jedoucího do Osvětimi. Několik dní po svém příjezdu zahynula v plynové komoře. Bylo jí 46 let.