Vzhůru do Egypta: Krásy a hrůzy Orientu v 16. a 17. století
Evropští cestovatelé byli Orientem fascinováni po dlouhá staletí. Stal se pro ně neznámou exotickou zemí a prostorem pro velká dobrodružství. Kdy se tento přístup změnil?
Blízký východ byl do 15. století vnímán jen jako místo, kudy vedou obchodní trasy a movitým evropským obyvatelům odtud plyne exotické zboží. S rozvojem mořeplavby se to ale změnilo.
Vládci říše na Nilu
Místní dějiny byly v tomto období lehce turbulentní. Na počátku 16. století se Egypt stal součástí Osmanské říše a setrval tak až do konce 17. století. A Turek byl samozřejmě ikonickým nepřítelem křesťana a pomyslným zpodobněním všeho zla. Káhira jako kolébka starověké civilizace však cestovatele fascinovala. Kromě památek přitahovala pozornost i svou etnickou pestrostí. Bylo zde možné potkat muslimy z rozličných zemí (někteří z nich mířili do Mekky), Kopty, Turky i janičáře. Metropole byla opravdu kosmopolitním městem. Žilo zde více než 150 tisíc obyvatel a číslo časem ještě narůstalo. (Pro představu, v tehdejší Praze by poutník našel jen 60 tisíc lidí). Cestovatelé přijíždějící z Evropy si skutečně museli připadat jako v jiném světě. Pojďme se tedy seznámit s postřehy dvou mužů, kteří se do oněch nebezpečných dálek vydali.
Spisovatel Martin Kabátník (1428–1503) se vypravil na dalekou cestu do Jeruzaléma a Egypta. Jeho misí však nebylo jen poznávání, měl za úkol vyhledat původní křesťanské obyvatelstvo, jež stále vyznávalo „ryzí“ hodnoty. Autor byl totiž členem Jednoty bratrské a jako takový toužil odklonit nevinné duše od případného vlivu tehdejší katolické církve. Svou cestu popisuje s obdivuhodnou věrohodností, i když se samozřejmě dopustil i mnoha chyb a nepřesností. Orient mu připadal velmi zajímavý. Ledacos líčil pozitivně a kniha obsahuje i popisy, které v dřívějších dílech nenajdeme.
Velmi roztomile působí údiv nad tím, že v zemi na Nilu neprší. Obzvláště okouzlující je ve srovnání s rozpaky místních, kteří zase nevědí, co je to zima. „V Egyptě jsem byl dvadceti dní a v těch dnech nikdíž jest déšť nepršel. I ptal sem se některých: ‚Bývá u vás déšť aneb prší-li kdy a zima u vás veliká-li bývá?‘ O zimě, kteréž sem se tázal, pravili: ‚Co jest to zima, pověz nám.‘ A když jsem jim pravil, kterak se země zavře zimú a voda se stydne i řeky veliké tak velmi, že po nich chodí i s vozy jezdí, velmi se tomu smali, kteříž z země své níkdíž nebývali, věřiti nechtěli. O dešti mi pravili, že u nich nikdy nebývá, nebo neprší. I tázal sem se jich, kdež pak vodu berú po krajinách aneb čím se země svlažuje, aby zrost úrodám dávati mohla. I zpravovali mě tak, že když najvětší horko, že tehdáž najvíce vody mají, nebo když jest horko veliké, tehdy i Nýlus, řeka rajska, rozvodní se a vystoupí z břehů svých…“
Dílo tohoto cestovatele a spisovatele je zcela mimořádné v tom, že zde Orient není jen barevnou kulisou, která skýtá hezké pozadí pro dobrodružství bílého muže. Autor se snaží vše věrně popsat a nechybí mu ani určitá otevřenost. Dnešního čtenáře může překvapit, že obdivuje například fungující státní správu, milosrdný přístup k vězňům a čistotu tureckých veřejných lázní a toalet.
Muž mnoha nadání
Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (1564–1621) byl mužem mnoha talentů. Ve svém životě stihl ledacos, byl spisovatelem, válečníkem, diplomatem, hudebníkem i cestovatelem. Je velmi smutné, že patří k obětem staroměstské exekuce a jeho plodné působení ukončil meč Jana Mydláře. V roce 1598 se vypravil do Svaté země a Egypta, tuto cestu pak popsal ve svém cestopisu se „stručným“ názvem Putování aneb cesta z Království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země judské a dále do Egypta a velikého města Kairu, potom na horu Oreb, Sinai a svaté Kateřiny v Pusté Arábii.
V díle se můžeme setkat se dvěma pomyslnými zeměmi na Nilu – jednou z nich je „turecký“ Egypt, druhým pak „divoký“ arabský Orient. Každá skrývala pro evropské cestovatele jiná nebezpečí. Synonymy pro první byla pro Haranta lenost, proradnost a perverzní sexualita. „Obyvatelé města Cairu (Káhiry, pozn. red.) jsou lidé chytří, lstiví a obchodům kupeckým od všelijakých národův vycvičení, mnoho slibují, málo plní.“
Podle autora jsou egyptské ženy líné a lhostejné, dbají pouze o svůj zevnějšek, nemusí se starat o domácnost ani pracovat, oddávají se výlučně zahálce a rozkoším. Upřednostňují exotický luxus a hygienické a zdraví prospěšné návyky opomíjejí. Podle něj je laxní přístup k osobní očistě důvodem, proč trpí očními nemocemi: „(…) velicí Arabové a Egyptčané jdouce po ulici plné oči osazené budou míti muchami a komáry, však pro lenost neseženou jich ani rukou k tváři nesáhnou, nežli někdy, chtíce je jako přestrašiti, zachrochtají v své řeči a otevřenými ústy zakříknou, jmenujíc hroch, na čež mouchy neplaché a hladovité málo dbají. Anobrž i matky sem viděl děti malé nositi před sebou na ramenou, a vidouc plno much okolo očí dítěti seděti, že nebylo lze očí dítěti viděti, však je nesehnaly (…).“
Mravokárnému Evropanovi byly trnem v oku především místní ženy. Líčil je jako nevázané a velmi hříšné. Sexualitu tehdejšího orientálního světa si představoval takto: „(…) všelijaké hry, kratochvíle a rozkoše až přespříliš provozovány byly, a co se jen od rozkoší vymysliti mohlo, mužskému i ženskému pohlaví všeho toho se povolovalo.“ Lázně prý byly jediným místem, kde se ženy mohou pohybovat bez kontroly mužů. Vydávají se tam proto, „aby tudy muže své oklamavaly a někam jinam, jakž se které trefí a zlíbí, třebas na freje (smilstva, pozn. red.), ušinuly anebo zprosta drobet se z domův projdouce, provětřily“.
„Divoký“ arabský Orient
Ústředními tématy Harantova „divokého“ arabského Egypta byly proradnost, krutost, nechutnost a absence řádu. Autor vyjádřil svůj pocit, že čím krásnější země, tím zkaženější je obyvatelstvo. Lidi tohoto koutu světa popisoval jako nemocné, vyhublé, vyschlé a se „sovíma očima“, které ukazovaly „nemalou choutku“ okrást všechny cestovatele. Podle něj vypadali jako „lotří těla suchého, jen kosti a kůže, opálení a černí, oči měli v hlavě veliké a vpadlé, pysky vysedlé a zuby ošklebené a kůže jim z tváře visela“.
Autor se ve svém cestopisu zabýval především životem místních obyvatel a významnými křesťanskými památkami. Jeho výprava navštívila například horu Sinaj, kde dal Hospodin Mojžíšovi Desatero přikázání. Památky starověkého světa rozhodně nebyly jeho prioritou, o pyramidách se dočteme jen velmi krátce, přičemž mnoho údajů pochází z cestopisů vydaných v předchozích staletích. Monumenty popisoval například takto: „Ty věže sou nazvané od řeckého slova pyr, totiž oheň, a to proto, že dole od spodku široce, k vrchu pak čím výše, tím ouže se stavěly, tak rovně, jako každý oheň svým vrchem k špici směřuje, a se ztenčuje, tak tyto aneb jako diamant špičatě k vrchu staveny byly a jsou.“
Když si přečteme jeho shrnutí dějin země, nelze si nevšimnou, že věnoval značnou pozornost Kleopatře – možná i proto, že na toto téma mohl čerpat od mnoha antických autorů a že zapadala do jeho představ o zhýralé orientálce.
