Vyznavači krvavých bohů: Krvelační keltští válečníci
Caesarovo líčení keltských krutostí kdysi historici považovali za římskou propagandu. Nálezy obětí v bažinách však jeho slova potvrzují. Co vedlo naše předky k tomu, aby si bohy usmiřovali lidskými životy?
V roce 1984 došlo v močálech nedaleko britského Manchesteru k pozoruhodnému objevu: V rašeliništi se našlo tělo nahého Kelta, který zjevně skonal násilnou smrtí. Jeho lebku někdo třikrát prorazil ostrým nástrojem, neznámý však zemřel uškrcením provazem, následně mu ještě prořízli krk a jeho ostatky skončily v bažině. Nález mumie tzv. lindowského muže archeology utvrdil v přesvědčení, že Keltové svým božstvům obětovali kromě zvířat také příslušníky vlastního národa.
TIP: Vyznavači krvavých bohů: Lidské oběti v krutém světě Aztéků
Podle jedné z teorií patří tělo druidskému princi Loverniovi z Irska, který naposledy vydechl kolem roku 60. Je možné, že dobrovolně nabídl svůj život jako oběť bohům za porážku Římanů, kteří v té době obsazovali Anglii.
Římané se nemýlili
Jedno z nejstarších svědectví o keltských obětních rituálech podal Gaius Caesar: Popsal Kelty jako krvelačné válečníky, kteří se nerozpakovali své zajatce krutě mučit. Ve slavných Zápiscích o válce galské rovněž líčil, že navzdory císařskému zákazu vykonávali lidské oběti.
Z jednostranného zaměření textu s důrazem na negativní vlastnosti zmíněného etnika dřív historikové usuzovali, že se možná jednalo spíš o římskou propagandu s cílem Kelty pošpinit. Pozdější archeologické nálezy však Caesarova slova potvrdily – bažiny vydaly ostatky řady obětí, které byly usmrceny několika způsoby současně. Není tak pochyb, že Keltové tento náboženský obřad skutečně praktikovali.
Zemřít čtyřikrát jinak
Keltové přikládali mimořádný význam hlavě, kterou považovali za sídlo životní energie a moudrosti. Bojovníci běžně zdobili svá obydlí useknutými hlavami nepřátel a zmíněný kult se nakonec promítl i do rituálu obětování.
Lidská oběť vzešla obvykle z řad zločinců nebo válečných zajatců. Zemřít přitom mohla čtyřmi způsoby: upálením, utopením, oběšením či pohřbením zaživa – jednalo se tedy o smrt ohněm, vodou, vzduchem nebo zemí. Obřad téměř vždy zahrnoval ještě useknutí hlavy a krev vytékající z proříznuté krkavice vzápětí zavlažila pole. Na závěr kněží rozdělili tělo na několik částí a ty zakopali na různých místech, aby tak zajistili větší úrodu.
Jedna oběť pak mohla padnout na oltář hned několika bohům, přičemž pro každého zemřela jinak. Lindowský muž byl s ohledem na způsob smrti patrně obětován nejvyšší božské trojici keltského panteonu: bohu války a „otci kmene“ Toutatisovi, pánovi nebe a hromů Taranisovi a vládci stromoví Esusovi.
Po stopách proutěného muže
Zatímco o keltských lidských obětech se mimo Caesara zmiňují i další významní vládci a myslitelé jako Cicero, Suetonius, Lucanus, Tacitus či Plinius Starší, o tzv. proutěném muži hovoří pouze řecký historik a zeměpisec z přelomu letopočtu Strabon. Podle něj šlo o jeden z mnoha způsobů, jak Keltové přinášeli lidské oběti: Z větví vytvořili proutěnou „sochu“, v níž následně zvolený nešťastník uhořel. Pálení proutěných či dřevěných soch (již bez lidských obětí) přitom v řadě zemí přetrvalo v rámci různých svátků, včetně amerického festivalu s příznačným názvem Burning Man neboli „hořící muž“.
