Vystřel a odjeď: Rytířskou jízdu vystřídal nový typ kavalerie
Rytířská jízda sice v 16. století nadále zůstávala součástí vojsk, ale rychle ztrácela na významu. Těžkoodění jezdci si už nedokázali poradit s nastupující „moderní“ pěchotou a stali se v podstatě zastaralým druhem. Jejich místo zaujal nový typ kavalerie vybavený palnými zbraněmi. Ta ovšem potřebovala novou taktiku boje…
Již během šmalkaldské války (1546 až 1547) se ve vojsku římského císaře Karla V. objevovaly oddíly jízdních střelců, takzvaných rejtarů, kteří se stali základem novodobé kavalerie. Většina těchto vojáků oblékala zbroj skládající se z kyrysu (přední a zadní plát) a otevřené přilby, mnozí z nich však nosili ještě dodatečné brnění chránící ruce a nohy. Jejich výzbroj tvořil meč, pistole s kolečkovým zámkem či karabina a lehká kopí, která však z výbavy záhy vymizela.
Změna strategie
Společně s novým typem jízdy se vyvíjela i taktika jezdeckého boje se střelnými zbraněmi, aby kavalerie mohla co nejefektivněji využít svůj palebný potenciál. Základním útočným prvkem se stala takzvaná karakola (ze španělského caracol – šnek), kdy jezdci objížděli pěší formaci nepřátel a střelbou z ručních zbraní ji co nejvíce narušovali.
Existovaly dvě varianty karakoly. Při použití první z nich nastoupili jezdci do bitvy v hlubokých sestavách (některé zdroje uvádějí až 17 řad za sebou). Celý tento útvar se pak rozjel čelem k nepřátelské formaci. Na vzdálenost zhruba 30 kroků pak první řada vypálila salvu na protivníka, udělala obrat doleva či doprava a odcválala za poslední řadu své sestavy, kde znovu nabila své pistole. Takto se střídala jedna řada za druhou řadou.
Při druhém typu karakoly najížděli jezdci obloukem před nepřátelské seskupení a ostřelovali jeho střed, poté se za nabíjení své zbraně velkým obloukem vzdalovali z dostřelu, aby následně svůj útok zopakovali. Jakmile byla nepřátelská pěší formace dostatečně oslabená, vrhla se na ni kavalerie chladnými zbraněmi a dokonala dílo zkázy.
Krátký dostřel
Taktika karakoly však měla jednu zásadní slabinu. Kvůli malému dosahu střelných zbraní musel jezdec dojet k protivníkovi na co nejkratší vzdálenost. Podle některých dobových zpráv byl nejlepší výsledek palby z pouhých šesti kroků. Pěchotní formace však již během druhé poloviny 16. století také disponovaly velkým počtem střelných zbraní a na krátkou vzdálenost byly schopné velmi účinné palby. Navíc ručnice pěšáků měly větší dosah než jezdecké pistole a karabiny, takže pěchota mohla ostřelovat kavalerii s mnohem větším účinkem než jízda pěšáky. Karakola tak měla úspěch pouze v okamžiku, kdy střelci nepřátelské pěchoty nabíjeli své muškety pod ochranou pikenýrů.
Během třicetileté války se tak od karakoly postupně upouštělo kvůli stále se zdokonalujícímu systému střelby a nabíjení pěších jednotek. A nakonec ji v průběhu konfliktu definitivně vytlačila taktika, kterou zavedl švédský král a vojevůdce Gustav II. Adolf. Do útoku vyrazila švédská kavalerie v sevřené sestavě o hloubce 6–12 řad s palaši napřaženými před sebou. Díky disciplinovanosti jezdců byl tento útok mnohem drtivější a soustředěnější než nápor středověkého rytířstva.
Při obraně se pak jezdci stavěli za mušketýry na křídla lineární formace. Poté, co se nepřítel přiblížil, mušketýři ustoupili dozadu a jejich místo zaujali pikenýři. Vzhledem k tomu, že jejich formace nebyla hluboká, mohli nad jejich hlavami střílet za nimi stojící vojáci na koních. Když nepřítel začal ustupovat, tasili jezdci palaše, projeli rozestupy mezi pikenýry a dorazili ustupující protivníkovu formaci.
