Výkladní skříň blahobytu: Římské lázně si oblíbili i obyvatelé nepřátelské Británie

První lázně římského typu (thermae) v Británii vznikaly od poloviny 1. století n. l., tedy v době, kdy si ostrov postupně podmaňovaly římské legie. Pro zvýšení jejich komfortu vznikaly v posádkových městech zpočátku spíše jednoduše koncipované budovy, v nichž bylo možné provádět tělesnou očistu. Většina lázní z 1. století, o nichž z vykopávek víme, nejspíše zpočátku sloužila právě vojenským posádkám.

Romanizace komfortem

Netrvalo dlouho a o nový výdobytek importované kultury začalo jevit zájem i místní obyvatelstvo, takže thermae se staly jedním z vysoce účinných prostředků, jak Britony získat pro římský způsob života. Jak také jinak představit v pozitivním světle obyčeje dobyvatelů, než právě takto příjemným a zdraví prospěšným rituálem? Do objektů původně určených k očistě vojáků tak postupně získávali přístup i běžní obyvatelé, kteří se usídlovali v blízkosti římských vojenských táborů, i obyvatelé nově zakládaných měst. Jelikož se obyčej navštívit čas od času lázně stal pro vyšší vrstvy britské populace po několika generacích římské přítomnosti něčím zcela samozřejmým, začaly vznikat i provozy určené pro širokou veřejnost.

Vedle vojenských a veřejných areálů existoval téměř od samého počátku římské invaze do Británie i třetí typ – lázně soukromé. Ty si ve svých luxusních venkovských vilách nechávali stavět jednak britští kmenoví králové, kteří už s kulturou přicházející zpoza kanálu La Manche mnohdy měli přímou či zprostředkovanou zkušenost, jednak bohatí příslušníci římské správy či vysloužilí legionáři, kteří za svého života nashromáždili větší majetek a Británii si po odchodu do výslužby zvolili za svůj nový domov. Většinou šlo o stavby určené pro menší počet osob, ve kterých hostitelovo bohatství ilustrovaly zejména bohaté mozaiky či sochy.

Kdo to zaplatí?

Postavit funkční lázně nebyla jednoduchá ani levná záležitost. Ačkoli římští stavitelé v tomto ohledu vynikali, stále se jednalo o nákladný podnik, který musel někdo financovat. V případě vojenských lázní byly obvykle investorem samotné legie či pomocné sbory – přece jen šlo o to, udržet pro mužstvo co největší míru komfortu, na kterou bylo zvyklé z „romanizovanějších“ římských území. Ani u soukromých objektů obvykle peníze nepředstavovaly problém. Přímo v Římě vznikly mnohé veřejné lázně z císařského popudu, neboť vládce si mnohdy potřeboval naklonit místní obyvatelstvo. Financovat jejich stavbu a provoz ze státní pokladny představovalo jeden z osvědčených způsobů, jak toho docílit.

Mimo centra Římské říše se takové podniky o sebe většinou musely postarat samy. Ať už vyrostly v režii města, nebo soukromého investora, obvykle v nich bylo vybíráno vstupné, z něhož se hradily například poplatky za využívání akvaduktu (lázně spotřebovaly značné množství vody), dříví k vytápění horkých místností a ohřevu vody či platy zaměstnanců. V menších lázních mohl vstupné inkasovat sám majitel, ve větších tato starost připadla muži zvanému captuarius.

Stojí za pozornost, že ženy byly ve většině římských lázní diskriminovány vyšším, oproti mužům někdy až dvojnásobným poplatkem za vstup. Další zdroje příjmů thermae mohly představovat pronájmy přilehlých prostor, v nichž se nacházely zejména taverny, stánky s prodejem širokého spektra zboží či třeba nevěstince.

Centrum volného času

Vedle hygienické roviny hrály veřejné lázně důležitou roli i díky svému sociálnímu aspektu. Zjednodušeně řečeno se jednalo o prostor, ve kterém římští občané trávili významnou část svého volného času a setkávali se zde se svými příbuznými, přáteli či známými. Když v hlavním provozu poskytli potřebnou péči svému tělu, mohli v příjemném prostředí ukojit debatou či kulturním programem i svého ducha. V sychravých britských končinách se pobyt v římských thermae stával vrcholným okamžikem běžného dne.

TIP: Hybaj do koupelny! Jak se myli naši předkové?