Vpád pasovských do Čech: Špatně připravený převrat znamenal Rudolfův politický konec

Matyášem Habsburským svolané uherské a rakouské stavy uzavřely konfederaci proti rušitelům míru, a to i proti císaři. Přidala se k nim Morava, zatímco stavy Čech, Slezska a Lužice zůstaly věrné Rudolfovu II. Konflikt ukončila roku 1608 takzvaná libeňská dohoda, podle které získal Matyáš vládu v Uhrách, Rakousech a na Moravě, a Rudolfovi zůstaly zbylé země. Nebylo to však zadarmo, Rudolf musel přislíbit náboženskou svobodu pro České království.

Leopold na scéně

Rudolfovo okolí ovládli oportunisté, kterým šlo jen o vlastní prospěch. Udržovali císaře v domnění, že je stále mocný a jeho boj bude korunován úspěchem. To bylo jediné, co chtěl Rudolf slyšet. Velký vliv měl na císaře především jeho bratranec, pasovský biskup Leopold. Rudolf si Leopolda oblíbil a šel ještě dál – začal uvažovat nad tím, že by se mohl stát jeho následníkem v Čechách i v Říši namísto nenáviděného Matyáše. 

Šance k Leopoldově prosazení se brzy naskytla. Nečekaná smrt bezdětného knížete Jana Viléma Jüllišského uvolnila trůn ve strategicky důležitém knížectví Jüllich-Cleve. Rudolf jmenoval Leopolda císařským správcem knížectví a povolil mu také verbování vojska, aby mohl Jüllich-Cleve vojensky obsadit. Leopold počítal s podporou katolického tábora, ale Španělsko a papež neměli zájem zapojit se do velkého konfliktu. Leopoldův vojenský sbor, naverbovaný původně pro válku o Jüllich, tedy zůstal v Pasově. Tohoto vojska se ale dalo využít i jinak, protože v sázce byla ještě česká koruna.

Tažení na Prahu

K čemu bude použit onen záhadný sbor čítající dva pěší a dva jízdní pluky, o celkovém počtu asi dvanáct tisíc mužů? Tuto otázku si kladl Matyáš i čeští stavové, kteří se právem cítili ohroženi. Požadovali jeho rozpuštění, ale Rudolf tvrdil, že nemá peníze, aby vojáky vyplatil, a bez dlužného žoldu k abdaňkování, tedy propuštění, dojít nemohlo. Ve skutečnosti je Rudolf a Leopold chtěli použít k ozbrojenému převratu. Pasovský sbor měl okupovat Prahu a dosadit do úřadů Rudolfovy věrné. Po převratu by nebyl problém dosadit na trůn jako následníka Leopolda.

Na konci prosince se dali pasovští do pohybu. Prostí soldáti byli nespokojení, protože velitelé jim zadržovali žold a pasovské biskupství bylo úplně vyjedené. Vojsko vstoupilo do Čech u Vyššího Brodu 30. ledna 1611. 

Do zbraně se hrnula především chudina, tovaryši a studenti, kterým se říkalo „čtveráci“, to podle toho, že se považovali za příslušníky čtvrtého stavu. Na obou stranách Vltavy se rozpoutaly orgie plenění. Pasovští si počínali neurvale a nerozlišovali mezi majetkem katolíků a protestantů. Vraždilo se i na Starém Městě, kde se nenávist chudiny obrátila proti mnichům. Když se o obsazení Malé Strany dozvěděl Rudolf II., propadl až hysterickému veselí. Už dlouho žil v obrovském napětí a nyní měl pocit, že akce uspěla. V tom ho udržoval i Leopold, který ve svých ambicích o úspěchu rovněž nepochyboval.

Konec nadějí

V severním předpolí Hradu se 17. února sešla pasovská vojska a oddíly stavovských žoldnéřů. Vojáci, kteří proti sobě ještě nedávno bojovali, nyní složili společnou přísahu císaři. Měla celou akci legalizovat a vzniklo tím spojené císařské vojsko, alespoň na oko. Ve skutečnosti zůstala mezi oběma stranami nepřekonatelná propast. Rudolfovo zklamání se dostavilo vzápětí. Přes přímý císařův rozkaz Pražané odmítli otevřít brány, ba dokonce zahnali císařské vyslance. Situace pasovských se stala neudržitelnou. Do Prahy spěchala zemská hotovost z okolí, směřovalo sem i moravské vojsko a z Vídně sám Matyáš. Bylo jasné, že je konec. 

První to pochopil vojenský velitel, plukovník Ramée. V noci 8. března tajně opustil své vojáky a se třemi stovkami jezdců zmizel. Nakonec z Prahy tajně odtáhl i zbytek pasovského vojska, ztratil se v noci 10. března. Jeho ústup byl sledován stavovskými oddíly, které ale nezaútočily. To spíše sedláci o své vůli způsobili ustupujícím značné ztráty. S vojskem zmizel i Leopold a Rudolf osaměl. Prohrál vše, i když si to zatím odmítal připustit.

Abdaňkování pasovských

Pasovští se stáhli a rozložili se okolo Budějovic a Krumlova. Drancovali, vyhrožovali vypuštěním třeboňským rybníků a čekali na výplatu dlužného žoldu. K tomu se ale nikdo neměl. Rudolf dával od všeho ruce pryč, tvrdil, že peníze nemá, přestože jich měl dost. Leopold se vrátil do Pasova, aniž by vojákům zaplatil, ovšem ten na to opravdu neměl. Jediný, kdo byl ochoten dluh uhradit, byl Matyáš, jemuž se ale také nedostávalo prostředků. Nakonec si musel vypůjčit od Petra Voka z Rožmberka a teprve potom bylo neblahé vojsko abdaňkováno, tedy rozpuštěno. 

Neúspěšný pokus o puč znamenal Rudolfův politický konec. Matyáš, který vstoupil do Prahy 24. března 1611, byl nadšeně vítán jako budoucí panovník. Abdikaci ovšem podepsal teprve 23. května 1611, v den Matyášovi korunovace. Zbytek života prožil zapomenutý na Pražském Hradě, kde také 20. ledna 1612 zemřel.