Vinen zločinem nápodoby: Nejstarší pře o autorství je stará více než 500 let
Ve středověku nebyla osobnost tvůrce příliš podstatná a o nějakém autorském právu si mohli umělci nechat jen zdát. Zavedené poměry se pokusili převrátit v renesanční Itálii – ovšem pouze s malým úspěchem
V dějinách umění sehrál klíčovou roli spor, který doputoval k benátskému soudnímu dvoru v roce 1506. Slavný rytec a malíř Albrecht Dürer totiž obdržel od přítele rytinu, jež jako by vypadla z jeho cyklu Život Panny Marie. Při důkladnějším zkoumání pak zjistil, že se jedná o zdařilý padělek, vyhotovený benátským grafikem Marcantoniem Raimondim, jenž se tehdy jinak živil hlavně výrobou pornografických obrazů. Kopie si u něj objednávala tiskařská rodina Dal Jesusů, kteří z jejich prodeje inkasovali velké zisky – kupujícím totiž tvrdili, že získávají originál proslulých Dürerových rytin.
S padělateli, kteří na kopírování jeho děl vydělávali, ztrácel malíř již delší dobu trpělivost. Nejenže šířením padělků přicházel o příjmy, ale jejich nižší kvalita mu navíc kazila jméno. Proto Raimondiho zažaloval u benátských soudů ve vůbec prvním sporu o práva na vlastnictví autorského nápadu. Dotyčný se hájil, že i když zkopíroval každý detail Dürerových komplikovaných rytin, vždy do nich vložil specifické odchylky, které je od originálu jasně odlišily: Konkrétně mělo jít o jeho monogram „MAR“ a značku Dal Jesusových „YHS“. Dále se hájil, že kopie nevytvářel pro zisk, ale coby poctu původnímu tvůrci.
Italové na straně Italů
Benátské úřady po seznámení s obhajobou rozhodly, že sporné rytiny nepředstavují přesné kopie, nýbrž kvalitní napodobeniny, a že z nich odchylky činí nové dílo. Podle rozsudku obchodního soudu se benátskému občanovi nemělo přičítat k tíži, že je „umělcem podobně nadaným jako mistr Dürer“. Dle soudců se měl naopak německý žalobce cítit poctěn, že se jeho díla považují za natolik zdařilá, až jsou napodobována a úspěšně prodávána lidem, kteří touží vlastnit mistrovský originál. Raimondimu nicméně přikázali, aby ze svých rytin odstranil Dürerovu autorskou značku a aby je při prodeji opatřil výslovným upozorněním, že jde o kopie.
Umělec odjel zpět do Norimberku velmi rozčilený a do nového vydání svých rytin v roce 1511 nechal přidat dlouhou předmluvu varující před falzifikáty. Za popsaným účelem si od císaře Maxmiliána I. opatřil glejt zakazující v celé říši prodávat jakékoliv jeho tisky bez výslovného souhlasu autora.
Kopíruje se dál
Přesto se problém s plagiátory nevyřešil. Různí tiskaři a grafici si proto začali pro své výtvory zajišťovat podobné glejty, čímž se z původní ojedinělé výsady stal jistý právní standard.
TIP: Plagiát nebo inspirace? Příběh Lvího krále stále budí kontroverze
Výrazný krok kupředu nakonec učinily Benátky, když městské úřady udělily roku 1567 malíři Tizianovi právo chránit díla z vlastní dílny registrovanou obchodní značkou. Směl tak inkasovat licenční platbu za každý tisk vyrobený na základě jeho předlohy, a pokud by tantiému nedostal, měl druhotné dílo zkonfiskovat stát a nechat jej zničit. Italské soudy tím položily základ dnešních zákonů na ochranu duševního vlastnictví.
