Věk krinolín a korzetů: Módní trendy v časech vlády Marie Terezie

Dámskou módu v časech Marie Terezie určoval versailleský dvůr. Šlechta, která se pohybovala v centru politického a kulturního dění a u dvora usilovala o výhody, musela držet krok a utrácet horentní sumy za přepychové šaty pro dvorské slavnosti a každodenní reprezentaci. Ve Vídni sice kopírovali francouzskou módu, ale s ohledem na obrovské výdaje na dvůr, armádu a správu se snažili regulovat podobu šatstva úředními výnosy. Císař Karel VI. (1711–1740) proto vydal nařízení, ve kterém se jednotlivým stavům předepisovalo, jaké látky mohou užívat, nebo kolik mohou mít zlatých prýmků, krajek a stuh.

Rovněž jeho dcera Marie Terezie ( 1740–1780) se snažila usměrňovat výdaje za módu, proto u dvora zavedla jednotný kostým, který u žen tvořila červená róba protkaná zlatem a stříbrem a ozdobená krajkami.

Rezervovaná, ale elegantní

Decentní a uměřená Marie Terezie si po celý svůj život nepotrpěla na nádheru, nelibovala si v nejnovějších módních výstřelcích, nicméně jako panovnice musela dbát na reprezentaci. Zachovaly se popisy jejího oblečení při korunovaci na českou královnu: „... měla šaty protkávané stříbrem … a hlavu učesanou podle dnešní módy…, ale bez ozdob a čepečků, aby se mohla nasadit koruna.“

Podobně velkolepě byla oblečena i při uherské korunovaci: „Šaty Jejího Veličenstva byly vyšívané v uherském stylu stříbrem a zlatem a velmi bohatě posázené rubíny, smaragdy a diamanty. Živůtek však byl z nejjemnějších krajek a místo obvyklých stuh byly uprostřed převázány nesmírně drahými krajkami s brilianty. (…) Náprsenka Jejího Veličenstva se skládala dole ze samých perel, nad nimiž bylo vidět mimořádně krásné zasazení drahokamů, která byla velmi jemně zasazena do zlata a skládala se rovněž z rubínů, smaragdů a briliantů, s nimiž se shodoval i nákrčník.“

Jako matka nabádala své děti, aby se oblékaly přiměřeně svému věku a nepřeháněly to s ozdobami a šperky. Například jedné z arcivévodkyň napsala: „Oblékej se vždy decentně. Vdaná žena si nesmí dovolit to co mladá dívka. Ostatní by se Tě hned pokoušely přetrumfnout.“  V tomto směru na ni navázal její syn a dědic Josef II. ( 1780–1790), který francouzskou módu nesnášel, proto prosadil nošení vojenské uniformy jako panovníkovo běžné denní oblečení. Okázalost a přepych se zásadně nehodily do jeho světa racionální účelnosti a jednoduchosti.

Královna v černém

Decentnost panovnice neušla pozornosti a například pruský vyslanec hlásil do Berlína: „... celý dvůr včetně císařovny se kromě svátečních dní oblékal velmi prostě, někdy dokonce neslušivě… Její vzhled (Marie Terezie) je vznešený, i když si jej kazí způsobem oblékání, protože jí malá, anglická krinolína, kterou nosí, nesluší.“

Zlom nastal po smrti jejího milovaného manžela Františka Štěpána v roce 1765, jelikož po zbývajících 15 let svého života se oblékala pouze do černých vdovských šatů. Nechala se ostříhat, šperky rozdala dětem a přestala se účastnit rozmařilých dvorských slavností. Zdobila se pouze tmavými smutečními šperky a hvězdou řádu svatého Štěpána. Uchýlila se paradoxně k řešení mnoha aristokratek, které si nemohly dovolit pořizovat na každou významnou slavnost nové reprezentativní šaty, proto nosily jednoduché, černé a levné smuteční šaty.

Image skromné panovnice ale poněkud nabourávají její účetní knihy, z nichž vyplývá, že i jako vdova utratila ročně za vlastní oblečení kolem 30 000 zlatých. Pro představu uveďme, že za stejnou sumu by si mohla koupit 3 000 koní a že dnes by se jednalo přibližně o 30 milionů korun.

Do nové doby

Marie Terezie byla jako mladá dívka odívána do barokních oděvů, ale svou vládu prožila v rokokové éře. Ta se zbavila barokní rozevlátosti, přidala na jemných detailech, značné zdobnosti a dekorativnosti, ale střih šatů víceméně zachovala, jen zdůraznila jeho graciéznost. Typicky rokokový dámský oděv se skládal z krinolíny, spodničky a živůtku s náprsenkou. 

Základem dámského oděvu pro velké dvorské slavnosti byla v době Marie Terezie obručová sukně neboli krinolína (panier) připomínající koš na drůbež či kopuli. Skládala se ze svrchní sukně, která se vpředu trojúhelníkovitě rozevírala směrem dolů, takže odhalovala spodní sukni. Obě se zhotovovaly z nádherných barevných zdobných látek, byly složitě aranžovány, asymetricky řaseny do velkých, hojných záhybů a shrnovány vpředu i vzadu. Nejčastější formou sukně byla takzvané sukně na polský způsob (robe à la polonaise), kdy svrchní sukně byla zdvižena a zřasena dvěma nebo třemi náběry. Inspirovala se polským národním krojem.

Krinolína neboli obručová sukně se skládala z mohutné konstrukce z velrybích kostic. Na ní pak byla aranžována svrchní a spodní sukně. (zdroj: Wikimedia Commons, CC0)

Vzhledem k tomu, že rokoko bylo posedlé kultem vosího pasu, spočívaly sukně na zvláštní složité kostře na vyztužení, kterou zhotovovali nejčastěji z pěti dřevěných, kovových nebo kostěných obručí. Na konci 18. století se jako výztuha používaly především velmi lehké velrybí kostice. Tato móda měla za následek zdecimování tisíců mořských savců. Obruče poskytovaly velice pevnou oporu, neboť byly spojeny pruhy voskovaného plátna nebo kůže. Toto zařízení se pohybovalo dopředu a dozadu, při chůzi šustilo a vrzalo a působilo velmi nepřirozeně a uměle.

Pro krásu se musí trpět

Několik let po nástupu Marie Terezie na trůn se prosadila nová forma krinolíny (panier à coudes), daleko impozantnější, rozšířená do stran, vpředu a vzadu zploštěná, takže vytvářela úzký ovál široký jeden a půl metru. Sukně byla vysoko vyzvednuta nad pas, tudíž si o ni dáma mohla pohodlně opřít lokty. Jinak si ale příliš velké pohodlí neužila, v tomto těžkém „monstru“ se pohybovala velmi složitě, do dveří mohla vstupovat jen bokem, sedět mohla jen na speciálních širokých pohovkách a pochopitelně nepřicházely v úvahu razantní chůze nebo dokonce popoběhnutí, neboť krinolína by se rozkývala a mohla se zhroutit. Kritici dvorského života z řad osvícenců proto psali o bizarních módních výstřelcích a došli k závěru, že „věk rozumu si ponechává nerozumnou módu“. Krinolína přesto dominovala u evropských dvorů až do Velké francouzské revoluce. 

Od poloviny 18. století se pro méně slavnostní události a volný čas nosila lehčí a jednodušší forma krinolíny (demi panier), skládající se ze dvou samostatných částí, které se na bocích přivazovaly stužkami, přičemž výztuhu tvořily pouze dvě obruče spojené vlněnou, bavlněnou nebo hedvábnou látkou. V této variantě připomínala krinolína sud, zkracovala se na úroveň kolen a část sahající k botám se nastavovala volánem. V 70. letech 18. století se pro cestování a volný čas prosadila ještě jednodušší varianta krinolíny, zvaná considération se dvěma samostatnými podporami na bocích spojenými s korzetem.

Vosí pas

Štíhlost ženského pasu v kontrastu k široké krinolíně pomohl zdůraznit korzet neboli šněrovačka či šněrovaný živůtek vyztužený na bocích kovovými pružinami. Tvořil součást spodního prádla a plnil též funkci podprsenky. Jeho zavedení souviselo s habsburskou dynastií, neboť vznikl ve Španělsku v 16. století. Tvaroval horní část těla do kužele, oblast břicha do špičky a zplošťoval poprsí.

V 17. století byl na francouzském dvoře vyvinut korzet kónického tvaru, který poprsí nezplošťoval, nýbrž ho zvedal, a dodával tak dekoltu krásný tvar. V éře Ludvíka XIV. ( 1643–1715) se po roce 1660 pas začal postupně zužovat, až vyvrcholil vosím pasem. Ženská postava tak připomínala přesýpací hodiny a v rokokové éře spíše kužel. Tato mánie vydržela až do pádu Bastily (14. července 1789). Korzet podporoval rovné držení těla, což vyhovovalo dvořankám, které musely při mnoha slavnostech u dvora dlouhé hodiny stát, neboť sedět směli pouze členové panovnické rodiny a malý okruh nejvyšší šlechty. 

Součástí korzetu byla náprsenka. Zhotovovala se v podobě trojúhelníkovité vložky ze silného kartonu, želvoviny či slonoviny potažených látkou. Zasunovala se vpředu před korzet, z obou stran se připínala na háčky a byla velmi bohatě zdobena výšivkami, krajkami, stuhami a šperky. 

Pod sukněmi se nosila spodnička neboli spodní košile. Chránila tělo a vzácné látky na sukních a dalších částech před potem a dala se snadno vyprat. Kalhotky se u dvora v této době ještě nepoužívaly, byly vnímány jako neelegantní a nepraktické. 

TIP: Barokní módní policie: Co se nosilo kromě paruk a korzetů?

Po smrti Marie Terezie zachvátila evropské dvory vlna anglomanie a móda se pohnula směrem k uvolněnějšímu oblečení z lehkých vzdušných látek, které se přepásalo širokým páskem. Tento trend vyvrcholil v napoleonské éře návratem k antice a empírovou módou včetně odhalování krás ženského těla pomocí výstřihů a průhlednosti materiálů.