Vědkyně na trůně: Kleopatra ovládala jazyky a psala příručky z lékařství a farmakologie

Dlouhé dějiny starověkého Egypta znají několik královen, jež samostatně panovaly celé zemi, ale zřejmě nejznámější z nich se stala až poslední vládkyně samostatného Egypta Kleopatra (51–30 př. n. l.), která byla v pořadí sedmou ženou toho jména na egyptském trůnu. 

Nepříliš dlouhý život a vláda proslulé Egypťanky spadají do závěrečného období vlády ptolemaiovské dynastie. Tu po smrti Alexandra Velikého založil jeho dlouholetý spolubojovník a velitel osobní stráže Ptolemaios, syn Lagův. Během vpádu vládce Seleukovské říše Antiocha IV. v roce 168 př. n. l. zachránil samostatnou helénistickou vládu zásah římského vyslance. Po celé další období až do připojení země k římské říši v roce 30 př. n. l. tak politickou situaci v Egyptě ve větší či menší míře ovlivňoval právě Řím.

Prestižní studium 

Kleopatra VII. se narodila na přelomu let 70 a 69 př. n. l. jako dcera Ptolemaia XII. Její matkou byla velmi pravděpodobně Ptolemaiova sestra nebo sestřenice Kleopatra, ale není jisté, zda šlo o Kleopatru V. Tryfainu, nebo Kleopatru VI. Podle některých názorů se jednalo o rodilou Egypťanku z nejvyšších vrstev. O raném dětství poslední egyptské královny nevíme mnoho. Jako jiné děti ptolemaiovských vládců byla vychovávána přímo v královském paláci v řeckém duchu zaměřeném na řečnictví a filozofii. 

V dalších letech její studium pokračovalo v Múseionu, což byla velká vědecká instituce zasvěcená múzám, tedy patronkám devíti umění, z nichž se mezi vědní obory dala zařadit historie a astronomie. V této instituci se po dlouhou dobu shromažďovali přední učenci starověku, jako byl Eratosthenés z Kyréné, který dokázal téměř přesně vypočítat obvod zeměkoule, nebo Herón Alexandrijský, jenž sestavil první parní stroj. 

Velká pozornost ale byla věnována i literární kritice, lékařství či farmakologii a fungovala zde alexandrijská knihovna, plně vytvořená zřejmě za Ptolemaia II. v první polovině 3. století př. n. l. Do ní se ptolemaiovští vládci s větším či menším úspěchem snažili získat všechny tehdy dostupné literární i vědecké texty, které se v tamějších prostorách uchovávaly, katalogizovaly a přepisovaly. 

Řečnice znalá jazyků 

Kleopatra měla podle četných vyjádření antických autorů včetně jejích současníků nadání pro jazyky. Její mateřštinou byla tehdejší obecná řečtina (koiné). Navíc zřejmě jako první ze členů ptolemaiovské dynastie mluvila a možná i psala tehdejší egyptštinou. Latinu slovem i písmem ovládla nejpozději během pobytu v Římě, kam doprovázela svého otce v době jeho vyhnanství mezi lety 58 až 55 př. n. l. Připisuje se jí i větší či menší znalost řady dalších jazyků, spjatých s děním v ptolemaiovské říši a v jejím bližším i vzdálenějším sousedství. Konkrétně šlo o hebrejštinu (respektive aramejštinu), syrštinu, merojštinu (jazyk říše sousedící s Egyptem na jihu), parthštinu a jiné. Vychovatelem Kleopatry v dětství byl vynikající orátor a filozof Filostratos, který budoucí vládkyni zřejmě umožnil rozvinout řečnický talent.

V řecky psaném díle o historii Egypta od egyptského velekněze Manéthóna ze 3. století př. n. l. měla mladá Kleopatra příležitost se seznámit s významnými postavami egyptské minulosti, mezi nimi i velkými a mocnými královnami, jako byly Sebeknofru, Hatšepsut, Nefertiti a Tavosret. 

Jejím hlavním vzorem se ale podle všeho záhy stal Mithridatés VI. Eupator (120–63 př. n. l.), vládce Pontu (oblasti v dnešní východní Anatolii), který byl po desetiletí až do své smrti v roce 63 př. n. l. nejvýznamnějším protivníkem rozšiřování římské moci v oblasti Černého moře a východního Středomoří. Mithridatés údajně ovládal 22 jazyků, připisovaly se mu i rozsáhlé znalosti medicíny či schopnost odolávat tehdy dostupným jedům jejich postupným užíváním ve stále se zvětšujících dávkách. K chloubám pontského krále se řadila i rozsáhlá knihovna, která téměř konkurovala svému alexandrijskému protějšku. 

Kontakty mezi ptolemaiovským dvorem a Mithridatem jsou doloženy mimo jiné na vědecké úrovni. Například jeden z nejvýznamnějších učenců své doby, farmakolog Zofyros, přešel po smrti pontského krále do Alexandrie. Kleopatra zejména v posledním desetiletí svého života ve spojení s římským vojevůdcem Markem Antoniem (83–30 př. n. l.) zcela vědomě navazovala na Mithridatův odkaz. Snažila se s jeho pomocí zastavit římský postup a obnovit dávnou moc a slávu říše Alexandra Velikého. Ostatně sama patřila mezi jeho nástupce. 

Jak mít zdravé vlasy 

Podle pozdějších zpráv byla Kleopatra pravděpodobně autorkou několika lékařských pojednání, jež se dodnes dochovala jen v nesouvislých úryvcích. Její publikace nepochybně souvisely se studiem v Múseionu a s tamními vědeckými aktivitami. Vlastní literární činnost členů ptolemaiovské dynastie nebyla nijak neobvyklá – mezi autory pamětí patřili Ptolemaios I., III. a VIII.; Ptolemaios IV. napsal také tragédii zvanou Adonis. V době Kleopatřiny vlády byla ostatně Alexandrie vnímána jako jedno ze středisek starověkého lékařství a farmakologie. Ke vzdělání egyptské královny navíc zcela určitě přispěly její opakované návštěvy Athén, považovaných vedle Alexandrie za nejvýznamnější intelektuální centrum tehdejšího světa. 

Všechny literární fragmenty, jejichž autorství je připisováno Kleopatře, zřejmě pocházejí z jediného spisu týkajícího se kosmetiky. Tři úryvky se dochovaly v díle známého lékaře Klaudia Galéna ze 2. století n. l. a týkají se medikamentů k léčení některých typů onemocnění vlasů a prostředků proti plešatění a lupům. Další úryvek, který zachytil ve svém díle byzantský lékař Aetios z Amidy žijící v 5.–6. století, představuje recept na parfémované mýdlo. Tento autor jako jediný mluví výslovně o autorství královny Kleopatry. Pátý fragment se objevil v díle jednoho z posledních lékařů alexandrijské školy Paula z Aigíny ze 7. století a věnuje se stáčení a barvení vlasů. Konečně šestý úryvek, dochovaný opět u Galéna, je dlouhým soupisem různých měr a vah. 

Kromě ryze lékařských a farmakologických souvislostí se nepochybně týkal i záležitostí obchodu a státní správy. Soudě podle všech dochovaných záznamů představovala Kleopatřina kniha spíše lékařský a farmakologický spis, než pouhé pojednání o zkrášlování žen. Obsahovala mimo jiné osm návodů na léčení alopecie (kompletní ztráty vlasového porostu), a několik dalších způsobů, jak zabránit ztrátě vlasů a vzniku lupů. 

V přízni Caesara 

Politická kariéra Kleopatry začala v roce 52 př. n. l., když ji její otec Ptolemaios XII. jmenoval svou spoluvládkyní. Na počátku následujícího roku král zemřel a vlády nad Egyptem se podle jeho poslední vůle, jejímž provedením pověřil Řím, společně ujaly jeho děti: téměř dvacetiletá Kleopatra VII. a jedenáctiletý Ptolemaios XIII. Podle dávného zvyku ptolemaiovské dynastie, který navazoval na tradiční egyptský mýtus o sourozencích a zároveň manželích Usirovi a Esetě, se Kleopatra měla za svého mladšího bratra oficiálně provdat. Její plány ale byly značně odlišné. V té době již promýšlela a vedla vlastní politiku. Do úvahy přitom musela brát nestabilní situaci v Římě, kde v posledních letech republiky docházelo k bojům o to, kdo převezme faktickou samovládu. Občanská válka vyvrcholila v srpnu 48 př. n. l. rozhodující bitvou u řeckého města Farsaly, v níž Gaius Julius Caesar zvítězil nad Gnaeem Pompeiem. 

Konfliktu v Římě se mezitím pokusil využít Kleopatřin spoluvládce Ptolemaios XIII., který na jaře roku 48 př. n. l. donutil sestru uprchnout z Alexandrie. V souladu s poslední vůlí Ptolemaia XII. se Gaius Julius Caesar po svém příjezdu do Egypta pokusil o usmíření sourozenců a prosazení jejich společné vlády. 

Kleopatra se se svou nevelkou armádou mezitím potají navrátila do Alexandrie a podle všeho získala Caesarovu přízeň. Společnými silami se jim po příchodu posil počátkem roku 47 př. n. l. podařilo své egyptské protivníky porazit, a to napřed v Alexandrii a pak i v definitivní bitvě u Nilu, po níž se prchající Ptolemaios XIII. utopil v řece. Jedinou a nezpochybnitelnou vládkyní země se tak stala Kleopatra, která v té době už s Caesarem čekala dítě – budoucího Ptolemaia XV. Z formálních důvodů jí tradičních egyptských zvyklostí, přiřadil za manžela jejího nejmladšího bratra Ptolemaia XIV., přestože sám zůstával jejím skutečným partnerem. 

Do Říma a zpět 

Na konci roku 46 př. n. l. Kleopatra spolu se svým nominálním spoluvládcem odjela do Říma. V jejím doprovodu byl i vynikající alexandrijský astronom Sósigenés, který napomohl Caesarovi při vytváření nového juliánského kalendáře. Ten byl v Římě úředně zaveden k 1. lednu roku 45 př. n. l. a platil v celém křesťanském světě až do roku 1582, kdy začal být prosazován dodnes používaný gregoriánský kalendář. 

Kleopatra zůstala v Římě i po zavraždění Gaia Julia Caesara dne 15. března 44 př. n. l. Zřejmě se zde snažila docílit uznání jejich společného syna za Caesarova dědice. Podle oficiální Caesarovy vůle se ale následníkem stal jeho prasynovec Gaius Octavius, známější spíše jako Octavianus a pozdější císař Augustus (27 př. n. l. až 14 n. l.). Kleopatra se tak v dubnu 44 př. n. l. vrátila do Egypta, kde krátce nato nechala otrávit svého bratra a formálního spoluvládce Ptolemaia XIV. V září téhož roku pak za nového spoluvládce prohlásila svého syna Caesariona jako Ptolemaia XV., který měl v té době tři roky. 

Zatracovaný pár 

Mezi vítězi nad Caesarovými vrahy si Kleopatra zcela vědomě zvolila Marka Antonia, který byl pověřen správou východní části římské říše. Na její pozvání strávil zimu na přelomu let 41–40 př. n. l. v Alexandrii a výsledkem jeho návštěvy byla mimo jiné dvojčata Alexander Hélios a Kleopatra Seléné, která panovnice porodila na konci roku 40 př. n. l. Nutnost udržovat velkou armádu vedla v následujících letech ke stále větší závislosti Marka Antonia na zdrojích Egypta, a tedy na Kleopatře. 

V roce 37 př. n. l. se s Egypťankou oženil podle místního ritu, přičemž lze jen stěží pochybovat, že nešlo především o její vůli. V létě roku 36 př. n. l. měla Kleopatra s Markem Antoniem dalšího syna, Ptolemaia Filadelfa. V oficiální římské propagandě, již kontroloval a podporoval Octavianus, byl Marcus Antonius líčen jako slaboch, který podlehl vábení zhýralé, orientální královny a zcela se odcizil tradičním římským ctnostem. Tento názor se pak do značné míry odráží i v pozdějších názorech na Kleopatru, a to nejen v římském dějepisectví, ale v některých ohledech až do současnosti. 

V římském područí 

Pro následný vývoj se stalo rozhodující skutečností, že v Egyptě byl za legitimního Caesarova dědice označen Kleopatřin syn a spoluvládce Caesarion bez ohledu na to, že Caesar za svého jediného oficiálního a legitimního následníka stanovil Octaviana. Dalším krokem už mohlo být pouze přímé vyhlášení války. K rozhodující bitvě došlo 2. září roku 31 př. n. l. u mysu Aktion v západním Řecku. Zde zvítězil Octavianus, což mu otevřelo cestu k dobytí Egypta. Poté, co na stranu budoucího prvního císaře Říma přešla velká část zbývajícího vojska Marka Antonia, spáchal jeho vojevůdce 1. srpna 30 př. n. l. sebevraždu. Kleopatře bylo dovoleno pohřbít svého manžela v nově vybudované hrobce v Alexandrii. Zřejmě z obav, aby nebyla vedena v triumfálním pochodu v Římě, spáchala i ona 12. srpna roku 30 př. n. l. sebevraždu. Není přitom jisté, zda se nechala přímo uštknout hadem, nebo zemřela vbodnutím jeho jedu jehlou. 

Kleopatra se v zahraniční politice snažila navázat na své významné předchůdce a pokud možno udržet a rozšířit svou moc i postavení v návaznosti na jejich slávu a tradice. Nepochybně si byla vědoma existující závislosti Egypta na římské říši, snažila se ji co nejvíce omezit, a posílit tak samostatnost své země a vlády. Navzdory nesporným politickým schopnostem a diplomatickému umu Kleopatry se Egypt po její smrti stal na téměř tisíc let jednou z mnoha provincií Říma. Přesto lze poslední egyptskou vládkyni právem zařadit k nejvýznamnějším osobnostem starověku, které nadlouho ovlivnily další průběh dějin.