Vědci poprvé zachytili největšího hlubokomořského hlavonožce v jeho přirozeném prostředí
Poprvé v historii se vědcům podařilo natočit živého kalmara Hamiltonova přímo v jeho přirozeném prostředí hlubokého moře. Zachyceným jedincem je křehké mládě.
Vědcům se během nedávné expedice podařilo vůbec poprvé zachytit kalmara Hamiltonova (Mesonychoteuthis hamiltoni) přímo v jeho přirozeném prostředí u odlehlých Jižních Sandwichových ostrovů v jižním Atlantiku. Ačkoliv se jedná o zástupce jednoho z největších hlavonožců planety, pozorovaný jedinec byl zhruba třiceticentimetrovým mládětem.
Překvapení z hlubin
Objev začal nenápadně. Z temnomodrého oceánského prázdna se v hloubce okolo 600 metrů vynořil mezi pomalu klesající směsí organického materiálu téměř průhledný, mihotavý přízrak. Pilot podvodního robota opatrně navedl stvoření do středu záběru, a vědci na palubě výzkumné lodi Falkor dostali jedinečnou příležitost sledovat tohoto tajuplného tvora na vlastní oči. Tělo kalmara zdobily drobné skvrny a pohyboval svými ploutvemi jako křídly. Jeho chapadla byla schoulená pod tělem, podsvícená narůžovělým leskem.
Ačkoliv samotné pozorování trvalo jen několik minut a proběhlo téměř v posvátném tichu, pro vědu šlo o historický okamžik. Poprvé za sto let od vědeckého popsání tohoto druhu se podařilo spatřit a natočit kalmara Hamiltonova přímo v hlubinách, kde žije.
„Je to jeden z opravdových obrů této planety, žijící v jednom z nejzachovalejších mořských ekosystémů,“ vysvětluje mořská bioložka Kat Bolstadová z Aucklandské technologické univerzity, která pomohla s identifikací živočicha. „Je nejen fascinující a krásný, je také důležitou součástí potravního řetězce v Antarktidě.“
Obři ukrytí ve stínech
Kalmaři Mesonychoteuthis hamiltoni dorůstají více než sedmi metrů (největší exempláře pravděpodobně až 15 metrů) a mohou vážit přes 450 kilogramů. Jsou sice kratší než jejich příbuzní, krakatice obrovské (Architeuthis dux), jsou ale mnohem robustnější. Vědci tohoto hlavonožce znají déle než sto let, jeho pozorování ale bylo až dosud omezené na mrtvé exempláře – obvykle natrávené zbytky nalezené v žaludcích velryb nebo mořských ptáků. V roce 2007 se v Rossově moři u severního pobřeží Antarktidy podařilo ulovit jedince vážícího 495 kilogramů a dlouhého osm metrů. Živá zvířata se ale lidem zatím úspěšně vyhýbala.
„Naše zařízení je hlučné a plné světel, takže kalmaři o nás ví dávno předtím, než je vůbec zahlédneme – a většinou se nám raději vyhnou,“ vysvětluje Bolstadová. „Hluboké moře je obrovský trojrozměrný prostor. Najít v něm konkrétní živočicha je jako hledat jehlu v kupce sena – obzvlášť, když se ta jehla snaží schovat.“
Vědci stále nevědí, čím přesně se kalmaři živí, jak dlouho žijí nebo jak vypadá jejich rozmnožování. O to cennější je záznam mladého jedince.
Zachycení mláděte kalmara bylo jen jedním z mnoha podivuhodných pozorování. Expedice v těchto odlehlých oblastech zaznamenala například rybu s parazitickými „copánky“, sasanku připomínající narozeninovou piñatu, masožravou houbu podobnou pampelišce nebo korály jako z knih Dr. Seusse. Každý nový objev v této málo prozkoumané oblasti poskytuje cenné informace o světě, který věda teprve začíná poznávat.
