Když smetánka tančí: Jak vypadaly plesy na počátku 20. století
Přestože se dnes tančí po celý rok, a to i na letních venkovních parketech, převážná část plesů se od nejstarších časů odehrávala v uzavřených sálech v období taneční sezóny.
Plesová sezóna podle nepsaného zákona trvala zhruba od poloviny září do konce dubna, přičemž nejvíce bálů se konalo v lednu a v únoru. Zmíněné načasování mělo praktický význam: jednalo se o „okno“ mezi adventem a čtyřicetidenním půstem před Velikonocemi. Zatímco tedy jaro bylo vyhrazeno svatbám, léto cestování a podzim honům, zima se ukázala jako ideální doba, kdy se šlechta sjížděla do měst, a mohla se tak ve vyhřátých sálech věnovat večírkům a plesům.
Od poloviny 19. století již bály tvořily také nedílnou součást společenského života běžných měšťanů. Večírky pro zvané obvykle sponzorovaly význačné a respektované osobnosti města. Průběh akce se pak řídil přísnými pravidly a etiketou: Například každá dívka měla k dispozici dekorativní kartičku, na níž se do pořadníku zapisovali její partneři pro jednotlivé tance. Než ovšem směli požádat o zápis, museli být mladé dámě – a jejímu dospělému doprovodu – oficiálně představeni. Také orchestr hrál skladby v předem určeném pořadí: po zahajovacím tanci se pravidelně střídala rychlejší a pomalejší tempa.
Bílé, modré, nebo žluté?
Plesy a móda šly od počátku ruku v ruce. Později se především pro dívky, které jejich matky uváděly na bálech do společnosti, stala přepychová róba v předepsané barvě naprostou nutností – právě díky ní se mladá žena mohla seznámit a co nejlépe provdat. Proto také rodiny na plesových šatech rozhodně nešetřily. Móda se řídila psanými i nepsanými pravidly, jež bylo nutné dodržovat. Například pro dívku se při uvedení do společnosti volily šaty světlé, pro její garde naopak tmavé.
Význam plesové garderoby zachytila ve svých vzpomínkách z konce 19. století i pamětnice Karla Fleischerová: „Byla jsem do společnosti uvedena na elitním plese čtenářského spolku. Na první ples musely být šaty bílé, hedvábné, zdobené buď jabloňovými květy, nebo růžičkami. Druhý rok byly růžové, třetí bledě modré. Měla-li některá dívka smůlu, že chodila na plesy čtvrtý rok svobodná, byla v dosti velkých nesnázích, jakou barvu šatů si má zvolit. Do fialové se jí nechtělo, růžová nebo modrá by se zdály přešívané z minulých let, v bílé by se zdála směšnou – na tu byla v jednadvaceti letech stará. Tak snad žlutou – ale ta zase nesluší každé.“
Módní styly pro plesovou sezónu se napříč stoletími měnily, avšak okázalost dámských rób zůstávala. K vidění tak byly přepychové šaty z drahých materiálů, ale i nejrůznější plesové doplňky, jako například držátka u pasu na kytky, vějíře či střevíčky ze zlaté kozinky zdobené perlami a nášivkami. V otázce parádění nezůstávali zpočátku pozadu ani muži: drahé látky, zlaté výšivky, dokonale zhotovené boty – to vše poukazovalo na movitost majitelů. Teprve koncem 18. století převzaly roli reprezentace rodinného majetku ženy a mužská móda se ustálila. Nezbytnou výbavou plesového tanečníka se tehdy staly frak, motýlek, vesta, košile s vyztuženým límcem a rukavičky.
Jen s bílým motýlkem
Zdálo by se, že ve stále se zrychlujícím běhu 20. století zazní plesům labutí píseň. Jenže právě naopak: Moderní bály patří nadále mezi oblíbené společenské události zimní sezóny, přičemž jim – pokud jde o prestiž – dominuje ples ve Vídeňské státní opeře. Koná se pravidelně už od roku 1935, svou přítomností jej zdobí celebrity zvučných jmen a přísně se dbá na dodržování tzv. dress code, tedy pravidel oblékání.
Podle zmíněného kodexu by dámy měly dorazit výhradně ve večerních róbách splývajících až k zemi a muži zase v tzv. white tie čili dobře padnoucím fraku. Jeho součást tvoří sako s hedvábnými klopami a šosy, kalhoty se dvěma hedvábnými či saténovými lampasy, bílá bavlněná vesta, bílá bavlněná košile s vyztuženým límcem a náprsenkou a – pozor – nezbytný bílý motýlek. Pokud si totiž neznalý tanečník uváže motýlka černého, budou jej všichni zúčastnění považovat za číšníka.
TIP: Pompézní zimní bál svedl naposled dohromady rozvětvenou rodinu Romanovců
Většina prestižních plesů se i dnes řídí přísnými pravidly etikety. Partnerka například nesmí odmítnout tanečníka jen proto, že chce jít na parket s někým jiným. Jedinou možností, jak se vyhnout nevítanému tanci, je tedy předstírat únavu. Značné oblibě se těší rovněž viktoriánské plesy v historických kostýmech, maškarní bály, jež mají původ v pařížském plese v opeře, i charitativní taneční akce ve prospěch nejrůznějších dobročinných organizací.
