Ve stínu mocných sousedů: Kdo těžil z bulharsko-srbského soupeření?

Od počátku 6. století musela Byzantská říše čelit nájezdům Slovanů. Zpočátku byly jejich vpády do balkánských provincií pouze dočasné a dobyvatelé se s bohatou kořistí a mnoha zajatci vraceli zpět do svých tehdejších sídel. Od poloviny 6. století se však Slované usazovali v úrodných oblastech v Moesii, Thrákii, Makedonii a pronikali až na Peloponés. Obtíže Byzance na východě, zejména její války s perskými Sasánovci, umožnovaly Slovanům podnikat stále nové útoky. 

Kolem roku 611 zaplavily Ilýrii, Dalmácii a Istrii a podařilo se jim zmocnit některých starých římských měst. Byzanc později dokázala obnovit svrchovanost nad částí území, které Slované dobyli. Nicméně v oblastech, které byly příliš vzdáleny od centra říše, se postupně vytvářela střediska nové státní moci a vznikaly zde samostatné slovanské státní útvary. 

Nebezpečný soused 

Koncem 7. století se vydala na Balkán také skupina bulharských kmenů vedená chánem Asparuchem. Tito kočovníci turkoaltajského původu, kteří původně sídlili severně od Azovského moře, překročili Dunaj a usadili se poblíž Varny, odkud podnikali loupeživé nájezdy a rozšiřovali své území. Asparuch se dohodl s místními náčelníky sedmi slovanských kmenů, kteří uznali jeho svrchovanost a uzavřeli s ním spojenectví. Tento svazek byl namířen proti Byzanci, která představovala nepřítele pro Bulhary i pro Slovany. 

Roku 680 zahájil císař Konstantin IV. (668–685) tažení proti slovansko-bulharskému svazu. Jeho vojsko však utrpělo těžkou porážku a císaři nakonec nezbylo než uzavřít s Asparuchem mír, čímž mu ve skutečnosti podstoupil obsazené území. Došlo tak ke vzniku první Bulharské říše, která se záhy stala nejmocnějším a také nejnebezpečnějším sousedem Byzance na Balkáně. Její vládci někdy s byzantskými císaři spolupracovali, mnohem častěji však s nimi vedli války. Mimo to se Bulhaři dostávali také často do konfliktu s raně středověkým srbským státem, jehož existence jim bránila v expanzi na západ. 

Mezi mlýnskými kameny 

Srbové původně nejspíše sídlili v oblasti mezi řekami Labe a Sála. Císař Konstantin VII. Porfyrogennetos ve spise De administrando imperio (O správě říše) vypráví o dvou bratrech, kteří se po smrti svého otce chopili vlády. Jeden z nich však s polovinou lidí utekl k byzantskému císaři Herakleovi (610–641). Ten ho přijal a daroval mu k osídlení provincie v soluňské oblasti, vylidněné a zpustošené po vpádu Avarů. Odtud pak Srbové přesídlili k Dunaji do oblasti dnešního Bělehradu a na přelomu 8. a 9. století se pod ochranou zdejšího byzantského stratéga usadili ve východní části Dalmácie. 

Samotné formování srbského státního útvaru ale představovalo značně složitý jev, neboť zemi ustavičně ohrožovali její mocní sousedé (Bulhaři a Byzanc). Hranice státu se proto neustále měnila a politická situace na srbském území se stávala často velmi nepřehlednou. Nejstarší státní útvar vznikl ve vnitrozemí, v Rašce, jejíž vládcové museli v polovině 9. století čelit bulharské expanzi. Podle De administrando imperio žili Bulhaři a Srbové pokojně jako sousedé až do roku 839. 

Porfyrogennetos nezmiňuje, co přesně konflikt vyvolalo, velmi pravděpodobně v něm ale měla prsty Byzanc. Císař Theofilos (829–842) tehdy válčil s Araby a potřeboval si zajistit klid na balkánské hranici, proto poštval Srby a Bulhary proti sobě. Jednalo se o klasický prostředek byzantské diplomacie, která se tak chtěla vyhnout válce na dvou frontách. 

Chánův syn zajatcem 

Roku 839 bulharský chán Presjan podnikl invazi na srbské území, která vedla ke tříleté válce, v níž Srbové vedeni knížetem Vlastimírem (asi 830–850) nakonec zvítězili. Panovník Rašky se ukázal jako skvělý vojevůdce. Jeho muži se vyhýbali otevřenému boji, drželi se v těžko přístupných horách a roklinách a uchylovali se k taktice, kterou my známe jako partyzánskou. Bulhaři utrpěli těžké ztráty a nakonec museli odtáhnout. Za vlády Vlastimíra tak došlo k prvnímu upevnění srbské moci a stát zažil krátké období stability. 

Po odvrácení bulharské expanze se navíc pod jeho svrchovanost dostala také území Travuňanů a Kanalitů, která do té doby spadala pod byzantskou říši. Vlastimír měl tři syny: Mutimíra, Strojimíra a Gojnika. Ti začali, po smrti svého otce, mezi sebou bojovat o moc, což vedlo k rozdělení knížectví na tři země. Toho se snažili využít Bulhaři a ve snaze odčinit předchozí neúspěch vpadli roku 853 nebo 854 znovu do Rašky. 

Bratři se jim společně postavili na odpor a po třech letech bojů dokázali nepřátele znovu porazit. Navíc se jim podařilo zajmout Vladimíra, syna bulharského chána Borise (852–889), a dvanáct předních bojarů. Po uzavření příměří doprovodili Mutimírovi potomci Bran a Štěpán vzácné zajatce až k pohraničnímu hradu Ras. Tam jim výměnou za ně bulharská strana předala jako potvrzení míru bohaté dary. Vedle dvou otroků uvádějí prameny také lovecké psy, sokoly a 80 kožešin.

Jenže po vítězství nad Bulhary došlo mezi bratry opět k rozporům a bojům o moc. Z nich vyšel nakonec vítězně Mutimír, který své sourozence vyhnal a ujal se vlády. V pramenech bývá označován jako kníže Slovanů (dux Sclaviniae) a kromě Rašky panoval i nad územím Bosny. Byzantské prameny mu připisují také christianizaci dosud nepokřtěných Srbů a Neretvanů. 

Smrt ve vězeňské kobce 

Za panování byzantského císaře Basilea I. (867–886) se srbské země dostaly pod vliv Konstantinopole. Roku 867 se podařilo byzantskému loďstvu vymanit z arabského obležení město Dubrovník a následně říše obnovila svou svrchovanost nad takzvanou Horní Dalmácií (oblast při pobřeží Jaderského moři táhnoucí se od Dubrovníku směrem na jih). Když se roku 871 Slované na rozkaz císaře zúčastnili obléhání Bari v jižní Itálii, nacházel se mezi nimi i srbský kníže. 

Po Mutimírově smrti v roce 891 vypukly v srbském státě znovu dynastické spory, kterých využili Bulhaři, Chorvaté i Byzanc. Mutimírova syna Pribislava (891–892) sesadil z trůnu zakrátko jeho bratranec Petr Gojniković, potomek Mutimírova vyhnaného bratra Gojnika, který žil v sousedním Chorvatsku. 

Petr se orientoval na Byzanc, uznával svrchovanost císaře a využíval jeho podpory. Také s Bulhary žil v míru, ale jen do doby, než expanzivní politika tamního cara Symeona Velikého (893–927) začala ohrožovat srbské zájmy. Petr si ve spolupráci s Byzancí podrobil kmen Neretvanů obývající pobřeží Jaderského moře a obsadil i řadu přilehlých ostrovů (Korčulu, Mljet, Brač, Vis či Lastovo). V Neretvanech chtěl srbský vládce získat spojence proti zachlumanskému knížectví, které stálo na straně Bulharů. Podle byzantských pramenů vzrostla moc Petra Gojnikoviće natolik, že se jej zachlumský kníže Michal Višević začal obávat a vyprovokoval Symeona k tažení proti Srbům. Jiné zdroje naopak uvádějí, že Byzantinci Gojnikoviće podplatili, aby se obrátil proti Bulharům poté, co Symeon v srpnu 917 rozdrtil jejich armádu v bitvě u Anchialos (dnešní Pomorie).

Tak či onak, bulharský car přerušil svůj pochod na Konstantinopol a na podzim vyslal své vojsko do Srbska. Petr nedokázal bulharské přesile odolat a nakonec sám padl do zajetí. Podle pověsti jej Symeon přesvědčil k osobnímu setkání. Když se ale srbský kníže dostavil na smluvené místo, bulharský vladař ho nechal zajmout a uvěznit v Preslavu, kde Petr později zemřel. 

Hříčka v rukou sousedů 

Po odstranění Gojnikoviće došlo v Rašce opět k bojům o moc. Toho se snažila využít k posílení svých mocenských zájmů jak Byzanc, tak i Bulhaři, kteří na srbský knížecí stolec dosadili Mutimírova vnuka Pavla (918–921). Byzantská říše naproti tomu podporovala Zacharia Pribislavoviće (921–927/930), který s jejich pomocí roku 921 Pavla odstranil. Musel však uznat nadvládu Konstantinopole. Roku 924 pronikla Symeonova vojska až k branám byzantského hlavního města, zatímco další bulharská armáda vedena bojary Marmaisem a Sigritsou vpadla do srbských zemí. Srbům se napoprvé povedlo vetřelce odrazit. Uspěla až druhá výprava – která Rašku zpustošila a následně ji připojila k Symeonově rozlehlé říši. 

S bulharskými vojsky přišel do Rašky také jeden z potomků srbských knížat Časlav Klonimírović, zatímco Zacharius uprchl do Chorvatska. Bulhaři opanovali zemi, svolali místní župany a donutili je, aby si „zvolili“ za knížete Časlava (927/930 – kolem 960). Po jednohlasné volbě pak župany zadrželi a odvezli do zajetí. Jenže nový srbský vladař po Symeonově smrti přišel o bulharskou podporu a stejně jako jeho předchůdce musel hledat útočiště v Chorvatsku. 

Z azylu se vrátil až roku 931 a s pomocí Byzance se opět chopil vlády. Ta mezitím uzavřela se Symeonovým nástupcem Petrem (927–969) mír a částečně obnovila své mocenské postavení na Balkáně. S nástupem Časlava k vládě skončila krize srbského státu, která v letech 890–930 vážně ohrožovala jeho samostatnou existenci. Nový kníže slíbil věrnost byzantskému císaři a s jeho pomocí pak začalo období konsolidace srbského státu a upevňování jeho mezinárodního postavení, k němuž přispělo i dobytí části území pozdější Bosny (949). 

Zajatce hoďte do řeky! 

Vnitřních zmatků v sousedním Bulharsku mezitím využili kočovní Maďaři, kteří podnikali přes srbské území nájezdy do Thrákie a jejich hordy vpadly i do Bosny. Časlav proti nim vytáhl a poblíž řeky Driny jim uštědřil tvrdou porážku. V bitvě zahynul maďarský velitel Kisa, ale jeho vdova požádala ostatní maďarské vojevůdce o novou armádu, aby se mohla srbskému vladaři pomstít. S neznámým počtem mužů se pak vrátila a překvapila Časlavovy oddíly u Syrmie (oblast na jihu Panonské nížiny). Maďaři v noci přepadli spící srbský tábor a podařilo se jim zajmout Časlava i všechny jeho mužské příbuzné. Na příkaz vdovy padlého vojevůdce pak Maďaři zajatce spoutali a vhodili do řeky Sávy. 

Tyto události jsou datovány kolem roku 960. Po smrti Časlava se jeho říše rozpadla. Moc v jednotlivých provinciích uchvátili místní velmoži a na konci 10. století si srbské knížectví podmanil bulharský car Samuel (997–1014).