Ve druhé linii: Wehrmacht zabral i loď, nesoucí jméno prezidenta Osvoboditele

Vlajková loď československé dunajské flotily vznikla hlavně jako prostředek k upevnění státní prestiže na Dunaji. Několik rozpadajících se dělových člunů, které na rodící se armádu mladé republiky zbyly, se totiž ani náhodou nemohlo měřit se sice zastaralými, ale stále funkčními hlídkovými plavidly třídy Wels, které po rozpadu Rakousko-Uherska zdědilo a na Dunaji provozovalo sousední Maďarsko. Svou konstrukcí, výkonem a výzbrojí převyšoval President Masaryk ve třicátých letech nejenom je, ale i jakákoli jiná plavidla, kterými byly vyzbrojeny dunajské flotily Maďarska, Jugoslávie či Rumunska.

Poruchový President

O pořízení velké hlídkové lodi začali představitelé Ministerstva národní obrany (MNO) poprvé uvažovat koncem roku 1927. Určitou roli zde vedle vojensko-politických záměrů hrála také snaha zajistit práci dělníkům loděnice v Komárně, kde hrozilo masové propouštění. Ambiciózním plánům na flotilu moderních monitorů, hlídkových plavidel, minonosek a říčních člunů ale učinila přítrž velká hospodářská krize, takže největší československou válečnou lodí zůstal President Masaryk, spuštěný na vodu 19. října 1930. Se stavbou tohoto typu plavidla neměli českoslovenští konstruktéři žádné zkušenosti, výrobu proto provázely problémy od praskání pancéřových plechů až po poruchové kotle a turbíny. Armáda si tak loď mohla převzít až o půldruhého roku později, v srpnu 1932.

Pomnichovské okleštění druhé republiky znamenalo mimo jiné fakt, že lodi československé dunajské flotily zůstaly na kotvách v bratislavském přístavu. Když pak 14. března 1939 vznikl samostatný Slovenský stát, jeho vláda všechna tato plavidla předala Třetí říši – ostatně neměla na výběr, neboť 16. dubna obsadili přístav námořníci německé Dunajské flotily. V květnu pak President Masaryk absolvoval cestu do Lince, kde byl po nezbytných úpravách a přejmenování na Bechelaren (podle legendárního hrdiny z Písně o Nibelunzích) zařazen do stavu flotily.

Obránce Železných vrat

Až do června 1941 Bechelaren kotvil v bezpečí lineckého přístavu, poté vyplul po proudu Dunaje a jeho novým domovem se stal rumunský Galac. Pod velením nadporučíka Rolfa Cieciora odtud vyplouval na hlídkové plavby, při kterých se podílel na ochraně říční dopravy před jugoslávskými partyzány a doprovázel minolovky. Do Lince se ale opakovaně vracel k různým přestavbám a vylepšením – během roku 1943 například dostal místo parních kotlů nové dieselové motory.

Ve druhé polovině roku 1944 se pak přímo zapojil do válečných operací: během podzimu bránil soutěsku Železná vrata na jugoslávsko-rumunské hranici, v prosinci pak při obraně Budapešti vystřílel poslední zbytky 66mm munice. S novými 88mm kanony, které obdržel opět v Linci, se ještě během dubna 1945 zapojil do říčních bojů u rakouské Křemže, 8. května ale Ciecior se svou lodí překročil demarkační linii a vzdal se Američanům.

Bývalý President Masaryk se na necelý rok ocitl ve stavu 1. americké dunajské flotily, až v prosinci 1947 byl bez odmontovaných zbraní vrácen Československu. Vnitřními problémy zmítaný stát ale pro loď neměl využití, takže až do podzimu 1951 stála vyvázaná v kotvišti bratislavského Zimního přístavu. Do plavbyschopného stavu se bezejmenný veterán vrátil teprve v letech 1952–1956, ale protože plány jeho přestavby na protiletadlovou či výletní loď se nesetkaly s pochopením, sloužil nakonec po vymontování motorů a odstranění nástaveb jako dílenský ponton loděnic v Komárně a po dalších dvou dekádách byl v dubnu 1978 sešrotován.