Válka a rozmary počasí: Které bitvy provázely hromy a blesky?

V roce 1240 už na Východě téměř není pevnina, kterou by nějakým způsobem nekontrolovala Mongolská říše. Následujících 40 let stačilo k porobení korejských států, jež se staly vazaly Kublajchána, a mocný vládce teď se zájmem hledí směrem k japonským ostrůvkům. Poslední země, kterou ještě nemá v hrsti! Politické klima je příhodné, jeho špehové přinášejí zprávy o rozkolu v tamním císařství, o znesvářených klanech a vyčerpávajících bitvách. Dobýt je by neměla být náročná práce.

Božský vítr zasahuje – dvakrát! 

Nejprve to zkusí po dobrém. Napíše do Kjóta oficiální list vyzývající Japonce k přičlenění. Jenže to selže, stejně jako nevyslyšená diplomatická mise. A tak následuje první invaze, vydatně podporovaná Korejci. Hned první střetnutí ale nedopadne dobře. Vylodění 3 tisíc mongolských nájezdníků v zátoce Hakata sice čelí jen 120 samurajů, ale ti svou pozici udrží. Stane se z toho legenda. Následuje pak několik menších, pro chána úspěšnějších nájezdů. 

Mongolové bohužel přehlédli, že když na rozhádanou a nejednotnou říši zapůsobí silou, dokáže se pohotově semknout proti společnému nepříteli. A pak Japonci bojují jako lvi. Na jejich stranu se postavilo i rozmarné počasí. Dvakrát. Z první plnohodnotné invaze v roce 1274 sejde. Sedm set lodí korejské flotily sice převeze k japonským břehům 30 tisíc nájezdníků, ale před vyloděním je smete tajfun do moře. Třetina Mongolů utone a lodě se vracejí zničené zpět. A v roce 1281?

Chán tentokrát neponechal nic náhodě. K Japonsku míří na 4 tisíce plavidel a přes 140 tisíc jeho nejlepších vojáků. Císař v Kjótu má na zastavení tohoto přílivu pouhých 14 tisíc samurajů, což je zoufalé. Jenže opět zasáhne vůle bohů. Ničivý tajfun, kterému tu začnou přezdívat kamikaze čili „Božský vítr“, zastaví invazi podruhé. Mongolsko se už nikdy o další útok nepokusí. Pochopí, že bohové jejich plánu nepřejí.

Revoluční export se nekoná

Vztahy mezi Velkou Británii a Francií historicky nepatřily mezi nejvřelejší. Zvlášť po krvavé revoluci z roku 1789. Angličané tehdy ve velkém sponzorovali přeživší monarchisty a šlechtu, a podporovali evropské země v boji proti poblázněným revolucionářům. Francouze na oplátku napadlo, jak Londýn stylově umravnit: přenesou problémy před jejich vlastní práh tím, že sami podpoří boj za nezávislost Irska. Ať se Britové starají o vlastní potíže!

Francouzi se dodnes neshodnou na tom, jestli jejich akce v roce 1796 byla opravdovou „invazí“ nebo jen bratrskou revoluční pomocí. Přece jen, desítky lodí s posádkou 15 tisíc vojáků nemůžeme považovat za obyčejný poznávací výlet. Přesto tahle slavná Expédition d’Irlande skončila dost neslavně.

Nápad byl prostý: vyrazit přes rozbouřený kanál La Manche k Irsku, zakotvit v zátoce Bantry, spojit se s irskými republikány a ovládnout zemi. Hurá! Volba zimního termínu měla přispět ke zdaru mise, protože nehrozilo setkání s hlídkujícími britskými fregatami. Jenže udeřilo špatné počasí.

Francouzská revoluční flotila se brzy rozpadla na jednotlivá bloudící plavidla, z nichž většina do Irska ani nedorazila. Část lodí se potopila, některé zajali Angličané. Sám francouzský generál Lazare Hoche se opozdil o několik dní. Na něj čekající soudruzi v Bantry si zatím užívali přívalů irského deště a šlapali přitom vodu. Doslova. Přišli o 12 lodí a tisíc mužů utonulo, aniž by došlo na boj. Ať už invaze, nebo expedice – dobrodružství se nekonalo. Francouzský revoluční výlet do Irska byl kvůli nepříznivému počasí odložen na neurčito.

Ruskou zimu otestovali Švédové 

Že to za 2. světové války německému wehrmachtu natřela v Rusku zima, se tak nějak všeobecně ví. Relativně komické je, že nacističtí generálové udělali nachlup tu samou chybu, jako pár století před nimi Napoleon Bonaparte a jeho Grande Armeé.

Pochodovat vypálenými vesnicemi skrz sněhovou vánici na Moskvu je z hlediska dlouhodobé taktiky a vlastního přežití prostě špatný nápad. Jenže ani Napoleon neudělal tuto chybu jako první. O zákeřnosti ruské zimy se na vlastní kůži přesvědčil i švédský král Karel XII. Evropa tehdy sledovala spíše války o španělské dědictví, současně ale probíhala i Velká severní válka, jejíž boje nebyly o nic méně dramatičtější. Na jejich počátku byl společný předpoklad Dánska, Norska, Saska a Ruska, že mladý švédský král nebude své práci rozumět, a tak to raději vezmou za něj. 

Dokončení: Válka a rozmary počasí (2): Které bitvy provázely hromy a blesky?

Byl to velmi mylný úsudek. Král Karel XII. totiž rozuměl vladařině dobře, a i když měl relativně malou armádu, patřila k nejlepším v Evropě. Po pár letech výbojů tak Dánsko, Norsko i Sasko poslušně srazilo podpatky. A voila! Švédové táhnou na Moskvu a s carským Ruskem to vypadá bledě. Jenže tehdy vstoupila do hry ruská zima. A jak potvrzují meteorologové, ta v roce 1709 byla nejhorší za posledních 500 let. Švédové nemají co jíst, kde se schovat, ani čím střílet. Co na tom, že jich na tažení vyrazilo 40 tisíc, když dvě tisícovky umrznou za jedinou noc! Jara se jich dočká jen zlomek z nich a vítězný postup se změní na úprk. Zpět do země se vrátí jen 543 přeživších. Švédská koruna tak vládnout Rusku nikdy nebude, i když mnoho nechybělo.