V bažinách u Moháče: Jak probíhala poslední bitva krále Ludvíka

Byla to tragická bitva jak pro Evropu, tak pro jejího hlavního aktéra na křesťanské straně. Současně se po Suchých Krutech a Kresčaku jednalo o třetí střet, v němž zahynul český král. Konec Ludvíka Jagellonského (1506 až 1526) v bažinách u uherského Moháče je znám především díky dramatickému vyprávění Miloše V. Kratochvíla: „Cetrys se rychle obrátí v sedle – nikdo za ním není. Hrozná předtucha mu sevře hrdlo. ‚Králi, králi!‘ Nic. Nikde nic. Vždyť ho viděl, jak se šplhá podle něho. Dvěma skoky byl Cetrys u břehu. Oněmělý se zadívá na osudné místo. V rozměklé půdě se ostře rýsují stopy koňských kopyt tam, kde se králův hřebec zachytil předníma nohama – a – od břehů podkov vedou dvě ostře zaříznuté rýhy, kde se zvířeti smekly nohy, kde sklouzlo zpět do bahnité vody. Cetrys se zahleděl na hladinu. Ležela tu netečná, hustá. Jen na jednom místě vyvstávala bublinka za bublinkou, rostla, napjala se, praskla. Druhá, třetí – a pak už žádná…“

Turecké nebezpečí

Vše začalo roku 1520, kdy se vládcem osmanské říše stal šestadvacetiletý Sulejman I., který se rozhodl získat v boji proti křesťanům slávu a podporu armády, jež představovala hlavní oporu trůnu. Hned zpočátku si vytkl dva odlišné, byť v něčem společné cíle. Prvním byl Bělehrad na soutoku Dunaje a Sávy, mohutná pevnost a klíč k Uhrám i k průniku do Evropy po souši. Druhým se stala brána k ovládnutí východní části Středomoří – Rhodos, sídlo rytířů Řádu svatého Jana Jeruzalémského, usazených na ostrově až urážlivě blízko břehů jihozápadního Turecka.

V květnu 1521 vydal sultán povel k tažení, které Uhry zcela zaskočilo. Zaměřilo se na dvě klíčové pevnosti uherské přírodní hranice: Šabac na Sávě a Bělehrad na Dunaji. Obě měly slabou posádku, a přestože se tu vojáci bránili statečně, jedna i druhá v létě onoho roku padly dřív, než se Uhři zmohli na nějakou protiakci. Nebylo divu, králi Ludvíkovi Jagellonskému bylo teprve šestnáct let a po otci Vladislavovi zdědil prázdnou pokladnu, dluhy a rozhádané stavovské monarchie, kde jednotlivé strany hleděly víc na vlastní zájmy než na obecný prospěch.

Dalších pár let se mladý Ludvík snažil s pomocí milované choti Marie Habsburské ze všech sil poměry napravit a upevnit svou moc. Ačkoliv se mu to dařilo jen drobnými krůčky, měl štěstí, neboť v té době Sulejmana I. zaměstnávalo dobývání Rhodu, problémy s janičáry a pacifikace dobytých území. Od prosince 1525 ovšem začaly do Budína pronikat zvěsti, že se chystá nové turecké tažení. Král neměl na přípravy mnoho času. Na jaře 1526 svolal zemský sněm, kde si překvapivě energicky vybojoval rozhodující slovo v otázce obrany země, jenže stálé armády tehdy neexistovaly a on musel svolávat zemskou hotovost, najímat žoldnéře, bít na poplach a žádat o pomoc za hranicemi, odkud jí dostal pramálo.

Muži mnoha zemí

Turecké vojsko, které se shromáždilo v Sofii, vyrazilo ve druhé půli června 1526 dvěma proudy, na Petrovaradín a do jižních Uher. Takřka jediným, kdo mohl hranici bránit, byl kaločský arcibiskup Pál Tomori, spíš válečník a rytíř než prelát, který s Osmany bojoval už za jejich vpádu roku 1521. Petrovaradín padl koncem července a po něm Sulejman získával jeden pomezní hrad za druhým. Tomori za šarvátek ustupoval a čekal, kdy se k němu přidá vojsko, jež shromažďoval král.

Ludvík Jagellonský vyrazil z Budína už 20. července, vedl však jen 3 000 pěších a jízdních, z toho pouze 200 obrněných jezdců. Horko těžko svolávané vojsko se mělo sejít až na jihu v Tolně, kde se shromáždilo 4 000 jezdců uherských, 1 500 polských, 4 000 žoldnéřů z Moravy i Polska a 1 500 mužů, většinou pěších, Jiřího Zápolského, bratra transylvánského vládce a sedmihradského vojvody Jana. Šestnáctého srpna se objevili Pál Tomori a Péter Perényi s pěti až šesti tisícovkami dalších jezdců, o deset dní později chorvatsko-slavonský bán Ferenc Batthyány s 3 000 jezdci a pěšáky, a pak další jednotky včetně německých lancknechtů a vojáků z Čech.

Pokud šlo o Čechy a Moravany, dorazili Štěpán Šlik, hrabě z Bassana a Holejče, jeho bratranci Albrecht a Albín Šlik, podkomoří českých královských měst Jakub Kyšperský z Vřesovic se synovcem Janem, karlštejnský purkrabí Jindřich Kutnar z Kutnova, královský komoří Jan Bezdružický z Kolovrat, Konrád Krajíř z Krajku, Jindřich Hložek ze Žampachu, Jan z Vartemberka, Mikuláš Zlínský z Vizovic, Zdeněk Loubský z Lub, Jan Prusinovský z Víckova, Hanuš Rechnberg z Rechnbergu či Zikmund Kropáč z Nevědomí. Většina u Moháče padne.

Musím vystavit svou hlavu

Dohromady tu bylo 20 000 až 25 000 mužů a 85 děl, síla srovnatelná s mnoha evropskými armádami té doby. Chyběl ovšem Jan Zápolský, muž rozporuplný, kterému budou později předhazovat, že nepřišel s vojskem záměrně a paktoval se s Turky. Podle všeho to však není pravda, Zápolský přijít nemohl, protože potřebné vojsko nestihl z objektivních důvodů shromáždit.

V Tolně se zatím jednalo a hádalo, co dál. Mnozí navíc pochybovali, že král půjde do bitvy osobně. „Kdekdo tady užívá moji osobu jako záminku, aby si chránil kůži,“ křikl prý na válečné radě rozezlený Ludvík. „Proto já musím vystavit sebe a svou hlavu tak velkému nebezpečí a nejistému osudu kvůli této zemi a vašim vlastním statkům. S Boží pomocí vás tedy povedu, když nikdo nechce jít beze mne.“ Sklidil mohutné vivat…

Pak byl vrchním velitelem zvolen Pál Tomori, který měl nejvíc zkušeností, i když tak velké armádě nikdy nevelel. Museli jej doslova přemluvit a 24. srpna postoupilo vojsko na jih k Moháči. To už dorazily zprávy, že se blíží Sulejman I. a má na 70 000 bojovníků a 300 děl. Válečná rada jednala, zda ustupovat na Budín a počkat na Jana Zápolského, nebo svést bitvu. Nakonec zvítězila druhá možnost, neboť převládla uherská bojovnost a názor zaznamenaný královým kancléřem Brodaricsem: „Nepřítel oplývá lidmi a válečným vybavením, jeho jednotky jsou nicméně neschopné a neškodné a mezi vojáky jen každý desátý či dvacátý nese zbraň, se kterou umí zacházet tak, aby uškodil.“

Šikování k bitvě

Devětadvacátého srpna se vojsko po projití asi šesti kilometrů na jih k říčce Borza rozvinulo do bitevního uspořádání ve dvou sledech. První sled se roztahoval co nejvíce do šířky, aby vyloučil nebezpečí obchvatu. Pravému křídlu velel chorvatský bán Ferenc Batthyáni, levému transylvánský vojvoda Péter Perényi. Druhý sled tak široký nebyl, sestavu měl více do hloubky v několika sledech dílčích. Právě v něm se nalézal i král.

Vedle panovníka stanul s korouhví s obrazem Panny Marie János Drágffy. Jak bylo zvykem, jako jediný neměl ostruhy, aby neutekl. Šlo o pojistku, protože útěk korouhve by strhl celé vojsko. Oba sledy lze vzdáleně přirovnat ke kombinaci linie vpředu s kolonou vzadu. V obou se mísilo jezdectvo a pěchota, v prvním byla také děla a před ním lehcí nepravidelní jezdci. Ve druhém sledu stála pěchota až vzadu.

Prostor, v němž se oba šiky rozvinuly, připomínal z ptačí perspektivy couvající půlměsíc, obrácený tváří ke klikatému toku Dunaje, od jehož pravého břehu se oddělují průtočná i mrtvá ramena. Vlastní půlměsíc, stojící od jihu k severu, měl od Dunaje na západ šířku kolem 10 000  kroků a obepínaly jej třiceti- až čtyřicetimetrové výšiny. Severní stranu ohraničoval do jisté míry potok Csele, jižní těsně pod strání říčka Borza. Terén uvnitř pomyslného půlměsíce tvořily krom mokřin při Dunaji a jeho přítocích louky, pole a pastviny, o konkrétní lokality a tvar se ale dodnes vedou neutuchající spory.

První srážka

Sulejmanovo vojsko přicházelo na výšiny na jihu postupně, nejprve kolem druhé odpolední předvoj Ibrahima Paši: tisícovka jezdců, 2 000 janičárů s arkebuzami, stovka děl a na 30 000 sipahijů z Rumélie (evropská část osmanské říše). Teprve za nimi pochodovali Anatolci (z neevropské části říše) a zbytek janičárů s jezdectvem a sultánem. Ibrahim Paša zaujímal obranné postavení, velel budovat tábor a rozvinout řetězy pospojovaná děla. Za nimi vytvořili janičáři hlubokou kolonu o devíti řadech, to kdyby Uhři zaútočili.

Krom toho poručil Ibrahim Paša bejům Balimu a Husrevovi, aby s akindžilary podnikli široký obchvat a obloukem doleva napadli tábor za uherským vojskem. Mělo jít jen o zneklidňující diverzi, Tomori ale ze sestupu nepřátel z výšin a z onoho obchvatu lehkých jezdců usoudil, že jde z turecké strany o ofenzivní postup. Žádal o souhlas k čelnímu útoku a král přikývl.

Jako první vyrazilo jezdectvo pravého křídla prvního sledu, cvalem rozrazilo osmanské jezdce, kteří prchali do stran, čímž odkryli děla, stojící za nimi. Uhři museli řetězy pospojované kanony také objíždět, hlavně nejspíš nestačily ani vystřelit. Útok se ale rozpadal na výšinách v rozdělaném tureckém táboře, kde začali husaři rabovat. Tureckým jezdcům to dalo čas, aby se stmelili a podnikli protiútok. Za této situace vyjela kupředu část druhého sledu, především rytířské jezdectvo útočící v sevřené sestavě. V té chvíli už stovka tureckých děl vypálila. „Děla byla seřazena takovým způsobem, jako když se stojí v údolí, proto se ukazovala vůči našim méně ničivá než v pláni a působila více zděšení než zkázy,“ napsal kancléř Brodarics.

Pro dejm nebe vidíno nebylo

Kule podle všeho nedostřelovaly či přelétaly, neboť děla stála v nehlubokém úvoze, proto je ostatně jezdci spatřili až na poslední chvíli, rachot ale plašil koně a děsil jezdce. „Pohled na nesčetná nepřátelská děla překvapil naše muže do té míry, že byli téměř ochromeni,“ psal pak papežský legát Burgio. A Albín Šlik dodal: „Pro dejm za veliký čas nebe vidíno nebylo.“

Do toho zazněly arkebuzy janičárů za děly. „Taková se stala metelice, tam hlava odletěla, tam ruka, tam půlka koně a nadělaly se zjevné škody, takže se museli dát na útěk a tak klesali k zemi. Tak to snad hodinu trvalo, Turci ale stále stříleli,“ pokračoval Šlik. To už se vpravo od Rumelijců objevili Anatolci, na které zaútočilo dosud nenasazené Perényiho levé křídlo uherského prvního sledu, bylo ale také odraženo. Vítězství se měnilo v porážku a uherský a český král se rozhodl, že hodí na váhy svůj meč!

Tomori panovníka nabádal, aby z bitvy vyjel do bezpečí, sám pak vyrazil znovu do útoku, v němž padl. Ludvík se jeho radou neřídil a podle všeho vyrazil směrem, z něhož přicházel na výšinách sám turecký sultán! Musel sice projet hustou palbou janičárů, kulky ale celoplátovou zbroj těžkých jezdců neprostřelily, kavalkáda se přehnala kolem a nápor zastavila až sultánova garda. Královo uskupení muselo obrátit koně a pohled na ustupující korouhev byl poslední kapkou stvrzující porážku. Vše se začalo řídit heslem „Zachraň se, kdo můžeš!“, jen pěchota zůstala v pasti, z níž nebylo úniku.

Češi, Moravané a Poláci vzdorovali za pavézami, zpoza vozů zněly poslední výstřely těžkých tarasnic a hákovnic, všichni prodávali kůži draze a většina zemřela. Po šesté večerní už bylo dokonáno a na bojišti leželo podle odhadů 14 000 mrtvých, z toho sedm biskupů a osmadvacet velmožů.

Smrt v potoce Csele

Statečný dvacetiletý panovník unikal přes říčku Borzu k Moháči. Zbylo mu jen pár věrných: Andrzej Trepka, Peter Korlátkő, Slezan Ulrich Cetrys z Lorenzdorfu a český šlechtic Štěpán Šlik. Hejtman prešpurského hradu István Aczél si s králem vyměnil přilbu i koně a všichni dojeli k potoku Csele, který vtéká do Dunaje zhruba dva kilometry severně od Moháče. Ač rozvodněný a bahnitý, dal se podle všeho s trochou opatrnosti přeskočit.

Trepka, Korlátkő a Šlik vyjeli ve tmě na průzkum, narazili však na pronásledovatele a padli. Cetrys či Aczél hledali bezpečné místo k překonání potoka a slezský rytíř přejel první. Následovat měl Ludvík, jenže Aczélův kůň byl znavený a prý i žíznivý. Když vjel král do potoka, sklonilo zvíře hlavu, aby se napilo. Ludvík nejspíš přitáhl udidlo, načež se kůň vzepjal, kopyta mu v bahnitém břehu podklouzla a vladař buď přepadl, nebo se svalil na bok. Těžká plátová zbroj stáhla mladého Jagellonce na bahnité dno… Aczél jej chtěl zvednout, ale mohl už jen bezmocně sledovat, jak se hladina vlní smrtelným zápasem.

Pár dní po bitvě vyrazilo turecké vojsko směrem na Budín. Po obsazení města se vrátilo, aby zanedlouho vytáhlo znovu a bylo zastaveno až pod Vídní. Prohraná bitva u Moháče otevřela Sulejmanovi I. dveře do středu Evropy a Ludvíkova smrt pak uvolnila český trůn pro Habsburka Ferdinanda… A tělo nebohého krále? To našli a pohřbili vesničané poté, co Turci odtáhli.

TIP: Kříž pod vládou půlměsíce: Jak vypadal život Evropanů během turecké expanze?

Pan Cetrys, poslaný ovdovělou královnou manželovo tělo hledat, je našel takřka neporušené i s medailonkem, který Marie Habsburská své životní lásce před odjezdem do války darovala. Odevzdal jej i s pramenem vlasů a Marie ten drobný šperk nosila až do své smrti, nikdy už se neprovdala. Když roku 1558 ve španělském Cigales zemřela, byl prý medailonek podle její poslední vůle rozbit a zlomky rozdány chudým.