Útok ušatců na císaře: Kde se vzala historka o napadení Napoleona zaječí smečkou?

Jednomu Francouzovi to nedalo a oslovil přes vcelku rozšířený (a kupodivu herní) web napoleonské odborníky s žádostí, zda nevědí, odkud se příběh vzal. Ti asi také rádi hrají hry, neboť mu rychle odpověděli, že historku jako anekdotu vypráví v několikasvazkových pamětech generál Paul Thiébault, který bojoval mimo jiné i u Slavkova. Incident se neměl odehrát u Tylže roku 1807, ale už dříve, v první půli roku 1806 na zámku Grosbois u Paříže, který patřil maršálu Berthierovi, Napoleonovu náčelníkovi štábu. Maršál prý nabídl císaři hon na zajíce v parku, a ten, když zjistil, že se tam nenachází dost této zvěře, si počínal jako v čele armády – poručil, ať mu pro císařský lov obstarají tisícovku ušatců. Jeho přání vyplnili služebníci do puntíku… 

Odveta obklíčením 

„Konečně bylo vše uchystáno, očekávaný císař dojel, servíroval se skvělý oběd a pak se přistoupilo k hlavnímu bodu. (…) Berthier se radoval, že má tu čest poskytnout svému pánu očekávané rozptýlení, skrze něž se zaskví. (…) Bylo to k neuvěření. Všichni zajíci, kteří se marně pokoušeli uniknout střelám z nejvznešenější paže, se semkli a místo, aby se uchýlili k marnému útěku, se obrátili a jako celá falanga se na Napoleona vrhli. Překvapení i Berthierův vztek byly veliké. Musel se svolat bitevní sbor kočích s biči, kteří byli šťastni, že mohou vybojovat bitvu (…). Zajíci se dali na útěk, Napoleon byl zachráněn (…) a zdálo se, že vše je šťastně u konce, když tu souběžným obratem nalevo i napravo ti neúnavní zajíci císaře obklíčili, zuřivě se na něj z týlu vrhli, svoji kořist nepustili, zamotávali se mu do nohou, až klopýtal, a vítěze nad vítězi donutili troubit na ústup. Napoleon byl nakonec šťasten, že těch pár zajíců, co vnikli až do císařských kočárů, jej triumfálně neodvezlo jako poraženého do Paříže,“ psal ve svých pamětech Thiébault.

Osudný rozdíl 

Napoleon nebyl ani trochu dobrým, natož kultivovaným lovcem a jeho komoří Constant a gardový granátník Coignet vzpomínali, jak hony pořádané císařem (či pro něj) připomínaly jatka a hromadné pobíjení nakupené zvěře. „Lov trval dvě hodiny a během něj bylo zabito kolem šedesáti jelenů a laní. (…) Nikdy v životě jsem neviděl nic absurdnějšího než takové lovy, které přesto vytvářely honcům pověst obratných střelců. Vskutku velká obratnost zastřelit zvíře, které vám nadháněči přivedou takřka za uši, aby ho postavili přímo před ústí pušky,“ napsal o honu u Erfurtu roku 1808 komoří Constant. 

Vraťme se ale k historce generála Thiébaulta, který vysvětluje, proč se zajíci na Napoleona tak houfně vrhli: „Vše vyšlo najevo ve chvíli, kdy se přišlo na to, že vykonavatel Berthierových příkazů nedbal na to, že by mohl být nějaký rozdíl mezi zajícem a zajícem. Nakoupil zajíce chované doma místo zajíců divokých, z čehož vyplynulo, že domestikovaní zajíci považovali pány lovce včetně císaře za zelné hlávky a vrhli se na ně s o to větší hladovostí, že od rána nic nežrali. Dovedete si představit smích, jaký odhalení té záměny před tolika svědky vyvolalo, i Berthierovo zoufalství. Ten byl zahanben, styděl se a stěžoval si, že je na posměch, a pak pravil, že se už nikdy takto nesplete (…).“