Úspěchy a selhání hrdé panovnice: Jak se dařilo Marii Terezii na trůně?

V okamžiku nástupu Marie Terezie na trůn se koalice vedená Francií pokusila rozchvátit její dědictví, ale ačkoliv byla mladá a svým způsobem nezkušená, pod tíhou odpovědnosti se vzchopila. Sílu jí dodala její hrdost, panovačnost, ctižádostivost i pevná víra v Boží milost, takže během osmi let konfliktů sice přišla o Slezsko, Kladsko a Parmu, ale ostatní země zachránila.

V sedmileté válce se jí nepodařilo vybojovat zpět Slezsko, ani neporazila ve válce o bavorské dědictví Prusko, s kterým se musela dělit o vliv v německé oblasti. Nicméně rozšířila své země o Haličsko, Volyň, Bukovinu, Innskou čtvrť a pro mladšího syna získala Modenské vévodství. Založila novou habsbursko-lotrinskou dynastii, která vládla rakouskému soustátí až do jeho neblahého zániku v roce 1918.

Skutečný účel tereziánských reforem

Reformní kroky činila zejména z pragmatických důvodů, tedy nikoliv na základě filozofických myšlenek raného osvícenství, nýbrž z potřeby praktického užitku. Války ji stály mnoho peněz, takže bylo nutné zvýšit daně. Nešlo jí o to, aby osvobodila lid od církevní a feudální nadvlády, ale o peníze na záchranu dědictví, jeho udržení a znovudobytí Slezska. Hodlala především zajistit vládu vlastního rodu a dosáhnout takové síly, aby se v souboji evropských mocností neocitla v nevýhodě. Teprve na druhém místě byla spravedlivou „matkou vlasti“, jež se pečlivě starala o své poddané. 

Nelze zapomínat ani na to, že Marie Terezie byla v mnoha případech „reformátorkou proti své vůli“. Mnohokrát ji její poradci museli k reformním opatřením dlouho přemlouvat, zvláště v pokročilejším věku se z panovnice stávala konzervativní, méně dynamická politička. Osobnosti z jejího nejbližšího kruhu jako Swieten, Sonnenfels, Bartenstein či její syn a spoluvládce Josef II. byli ovlivněni myšlenkami osvícenství mnohem silněji než Marie Terezie a často byli právě oni skutečnými iniciátory a tvůrci důležitých reforem.

Demokracie zatím v nedohlednu

Ve vnitřní politice prosazovali poradci a úředníci Marie Terezie s velkým nasazením centralizaci, byrokratizaci, oddělení politické správy od soudní a zbavení se stavovského vlivu na zemské úřady. Reformy měly trvalý dopad, neboť okleštily monopol statkářů v lokální správě, jejich vliv na ústřední orgány i jejich daňové úlevy, čímž zrušily nejzaostalejší feudální instituce a položily základy efektivní státní správy. S tím souvisela postupná profesionalizace státních (nikoli stavovských) úředníků včetně silnějšího zastoupení měšťanských vzdělanců na vedoucích úřednických postech. 

Rozhodnutí však stále činila panovnice a úzký okruh jejích rádců – pro demokratické smýšlení či spoluúčast reprezentantů všech sociálních vrstev na vládě nebylo ve světě Marie Terezie žádné místo. Reformy však nebyly důsledné, neboť se netýkaly všech zemí podunajské monarchie, navíc mnohdy vedly ke kompetenčním zmatkům. Nové úřady sice zlepšily výběr daní, ale výdaje na platy nových úředníků, budovy a provoz značně zatížily státní rozpočet.

Školní docházka nebyla pro všechny

Vláda Marie Terezie sklízí dodnes chválu za zavedení všeobecného školního vzdělávání a všechny děti v zemích bývalé habsburské říše se učí, že zařídila „povinnou školní docházku“. V roce 1778 existovalo již přes 500 triviálních škol nového typu a jejich počet vzrostl do roku 1791 na 2 085, počet žáků se zvýšil ze 112 000 na 185 000 a do roku 1795 na 217 000, což znamenalo pouze dvě třetiny všech školou povinných dětí. Přísně vzato se tedy povinná školní docházka v tereziánské éře nezavedla, neboť pro to neexistovala dostačená infrastruktura, ani nebylo dost učitelů. Ještě dlouho v 19. století se v rakouské monarchii vyskytoval velký počet analfabetů.

Marii Terezii nemůžeme ani nazývat skutečnou ochranitelkou vědění, neboť nepodpořila návrh na zřízení akademie věd. Německý básník a jazykovědec Friedrich Gottlieb Klopstock se totiž pokusil získat podporu od císaře Josefa II., ale nakonec zklamaně konstatoval, že „císař má stěží dostatek sil, aby se stal protiváhou františkánů a dominikánů“. Jinými slovy, jakmile jeho konzervativní matka řekla ne, syn sám nic nezmohl. Nicméně Marie Terezie alespoň pomohla oživit skomírající vídeňskou Akademii výtvarných umění.

Mučení stále na pořadu dne

Marie Terezie byla přesvědčena o nutnosti sjednocení různých právních tradic v korunních zemích a justici podřídila dohledu Nejvyššího soudního úřadu. Oddělení soudnictví od výkonné moci, jak požadovali představitelé osvícenství, nicméně nebylo ještě plně realizováno. V roce 1768 byl vydán tereziánský trestní zákoník Constitutio Criminalis Theresiana, zvaný též hrdelní řád, který platil pro všechny podunajské země s výjimkou Uher do roku 1787. Přetrvaly v něm velmi kruté tresty, mučení obžalovaného s cílem získání přiznání bylo stále považováno za korunu důkazního řízení. To se podařilo zrušit teprve na naléhání Josefa II. v roce 1776. Reforma zákoníku pokračovala i za Josefa II. a byla završena v roce 1811 vyhlášením Všeobecného občanského zákoníku.

TIP: Z neohrožené panovnice zasmušilou ženou: Jak vypadala poslední léta Marie Terezie

Výsledkem tereziánských reforem bylo posílení centralizované státní správy, včetně odstranění posledních zbytků státní samostatnosti Českého království. To se však netýkalo Uher a vedlejších zemí, Rakouského Nizozemí a Lombardie, pro něž zůstaly v platnosti separátní správy. Marie Terezie preferovala německy a maďarsky mluvící elitu, což se dlouhodobě ukázalo jako špatné rozhodnutí, které nakonec v roce 1918 výrazně přispělo k rozpadu podunajské monarchie a vyhnání potomků Marie Terezie ze všech „jejích“ zemí.