Upalte to prase! V minulosti stanula před soudním tribunálem mnohá zvířata

Problematika zvířat před soudním tribunálem je doložena už v 9. století. Poslední takový případ je znám z roku 1906. Zvířatům se za jejich provinění dostávalo veřejné popravy, některé zvířecí druhy se dočkaly téměř až „zostuzení“. 

Jakkoli nám dnes mohou připadat tyto události absurdní, lidé ve středověku je měli pečlivě obhájené. Už starověcí Řekové považovali vraždu, ať spáchanou člověkem nebo zvířetem, za hřích, který musí být řádně potrestán. Pokud se tak nestane, může přinést celé zemi mor. Středověká doktrína se držela stejného učení, ale mor nahradila nejrůznějšími démony, kteří se maskovali právě v podobě zvířat a páchali zlo. Pokud by nebyli potrestáni usmrcením, mohlo by dojít k nadvládě ďábla. Historické prameny dokazují, že podobně souzených zvířat byla v Evropě celá řada. Byli to zkrátka členové domácnosti – se svými právy i povinnostmi.

Ach ta prasata!

Jako naprostí vítězové v počtu mordů vycházejí prasata. Ne, že by byla extrémně krvelačná. Dalo by se říct, že za to může opět lidská liknavost. Ulice měst ve středověku totiž prasatům téměř patřily. Mohla se pohybovat všude, navíc ve velkých počtech. K incidentům proto docházelo poměrně často a v mnoha případech byly oběťmi děti. Prasata útočila nejčastěji na jejich uši a nosy. V roce 1396 bylo prase usvědčeno, že malému dítěti odtrhlo obě paže a pokousalo mu tvář. Trest? Veřejné oběšení na náměstí. 

Roku 1457 krátce před vánocemi zabila svině a šest jejích selat občana Johana Martina. Svině putovala před soud i se svými mláďaty. Zatímco ona trestu smrti neušla, malá prasátka zůstala ušetřena – nikdo je totiž při útoku neviděl. 

Když se 5. září 1579 ve francouzském městečku Saint-Marcel splašila dvě stáda prasat, vrhla se na muže a usmrtila ho. Prasata byla odsouzena na smrt, jejich majitel si ovšem nemohl dovolit utrpět takovou ztrátu, proto požádal o milost alespoň pro některé z nich – a svou prosbu adresoval přímo vévodovi burgundskému. 

Jisté prase jakýmsi nedopatřením snědlo hostii. Ve středověku to opět znamenalo jasný trest smrti. Smutně skončil i kohout, který v Basileji v roce 1474 snesl vejce. Obžaloba u soudu uvedla, že právě kohoutí vejce je jednou ze surovin, kterou používají čarodějnice k přípravě svých lektvarů. Obhajoba kohouta bránila s tím, že žádná smlouva, která by dokazovala kohoutovu spolupráci s ďáblem, přece neexistuje. Podle obžaloby však ďábel smlouvu se zvířaty podepisovat nemusí a vstupuje do nich, kdy se mu zlíbí. Kohout byl tedy upálen. 

Případ muže obcujícího s oslicí je z roku 1750. Soud původně požadoval smrt pro oba zúčastněné. Oslice ale byla nakonec ušetřena. Místní kněz dosvědčil, že se vždy chovala dobře, byla čestná a cudná a nemá za sebou žádné skandály, je tedy spíš obětí než viníkem. 

Těžký život obhájce

Procesy se zvířaty se v hrubých obrysech podobaly těm dnešním. Účastnil se jich delikvent, žalobce, obhájce a soudce. Ovšem ten, kdo se pořádně zapotil, byl obvykle obhájce obžalovaného. Musel prokázat velkou míru bystrosti a vynalézavosti. Není proto divu, že podobné procesy mohly šikovnému obhájci zajistit vynikající pověst. 

Na začátku 16. století působil ve Francii mladý advokát Barthélemy Chassenée. Jednou dostal obhajobu krys z provincie Autun, které byly obviněny ze snědení úrody ječmene. Vznesl přitom námitku, že jeho klienti nemohou reagovat na předvolání a ani se nemohou dostavit před soud, protože jsou rozšířeni po celém městě a nemají žádný centrální komunikační systém. Navíc, jejich úhlavní nepřítel – kočky – jim brání se bezpečně pohybovat po ulicích a bylo by pro ně smrtelně nebezpečné dostavit se k soudu. 

Příběh má ale pokračování. Z mladého advokáta se po letech stal uznávaný právník a stejnou obhajobu použil při obraně pronásledovaných valdenských, kteří byli stíháni za kacířství. Tvrdil, že stejně jako v případě krys by ani valdenští neměli být odsouzeni bez slyšení – k němuž se však nemohou dostavit. Uspěl a v kariéře to nakonec dotáhl až na prezidenta parlamentu v Provence.

S potkany to vůbec byla svízel. V roce 1522 se soud ve Francii rozhodl svolat potkany z celé diecéze. Samozřejmě se mělo za to, že potkani umějí číst. Soudní rozhodnutí se jim tedy doručovalo písemně a potřené tukem, aby bylo zaručeno, že potkany přiláká. Podobné soudní případy se množily, a tak se o nich brzo začalo učit i ve univerzitách. Právníci, kteří je čas od času obhajovali, začali používat jeden společný argument – i potkan je boží tvor a koná jen boží vůli. 

Duchovní vůbec měli s otravnými tvory malou trpělivost. Egbert, biskup z Trevíru, proklel vlaštovky, které svým cvrlikáním a hlučením rušily oddanost věřících. A navíc svatokrádežně pošpinily jeho hlavu a roucho svým trusem, zrovna když sloužil mši. Zakázal jim vstoupit do chrámu pod trestem smrti. Dodnes se v Trevíru vypráví populární pověra, že pokud vlaštovka vletí do katedrály, okamžitě jak bez ducha spadne na zem. 

Proste o odpuštění!

Mezi největší kriminálníky té doby se řadí chrobáci. Nejen že se provinili zničením úrody, navíc bylo odhlasováno, že chrobáci nebyli na Noemově arše, tudíž nejsou božími tvory, ale prachobyčejnými zločinci. Zlotřilci se pak ani nedostavili na soudní přelíčení. Soudní posel tak vyšel na pole a rozsudek vynesl tam. I u hmyzu se však šikovným obhájcům podařilo najít účinnou kličku. Jeden ze silných argumentů tvrdil, že hmyz byl na zem poslán proto, aby potrestal člověka za jeho hříchy. Je tedy vyslancem Všemohoucího a snaha o jeho zničení by znamenala vzpouru proti samotnému Bohu. Za takových okolností je tedy místo soudních procesů nutno činit pokání a prosit Boha o odpuštění.

Jeden z německých veterinářů řešil opakované problémy chovatelů dobytka. Ti často zavírali zvířata do malých a nízkých stájí bez dostatečného přísunu čerstvého vzduchu. Dobytek pak byl vyčerpaný a slabý. Rolníci tento jev přisuzovali čarodějným silám. Při vyhánění zlých duchů otevřeli dveře i okna a dobytek rázem pookřál.

TIP: Příběh Mary Toftové: Ženy, která porodila králíka

Veterinář se snažil rolníky přesvědčit, že problém byl způsoben nikoli čarodějnictvím, ale nevhodnými podmínkami. Marně. Nakonec se mu podařilo přesvědčit zemědělce, že pokud budou okna otevřená, aby čarodějnice mohly volně létat dovnitř a ven, zlé síly do dobytka vstupovat nebudou.