Upálení, trhání jazyka nebo roztržení koňmi: Jak se soudilo ve středověkých Čechách?

Již ve 12. století docházelo na šlechtických statcích k přísnějšímu stíhání poddaných. Často se jednalo o kolektivní trest, i když bylo zjevné, že má daný delikt jen jednoho pachatele. Pokud byl například na území dané vsi někdo zabit a nebyl nalezen konkrétní viník, pak byla vysokou pokutou stižena celá pospolitost. Tato částka pak připadla právě danému pánovi, což také vysvětluje onu zvýšenou péči a nově nalezenou přísnost. 

Zvykové nikoli však primitivní

Podobně jako ostatní oblasti života, nevzniklo ani právo vrcholného středověku ex nihilo (z ničeho), ale programově čerpalo z forem, které existovaly dříve. Díky tomu bylo jeho důležitou složkou takzvané obyčejové (zvykové) právo, které coby jakýsi archaický relikt přežívalo dlouhá staletí. To, že šlo o záležitost starou a konzervativní, však automaticky neznamená, že bylo primitivní.

Právní kniha města Brna z počátku 14. století například dochovala starobylou praxi, ke které se přistupovalo v případě únosu panny. Dotyčná dívka si měla stoupnout do kruhu, který tvořili její příbuzní a pachatel, a poté si někoho zvolit. Pokud přistoupila ke svůdci, stala se jeho ženou a obžalovaný byl zproštěn obvinění. Pokud však přistoupila k otci, vrátila se pod jeho ochranu a pachatel byl odsouzen. Toto ustanovení bylo velice praktické. Poměrně často totiž docházelo k únosům se souhlasem nebo dokonce pomocí dívky, ale občas se něco zvrtlo a celý případ skončil před soudem. S jistou mírou nadsázky také můžeme říci, že daný únosce ženu zbavil (iluzorní) možnosti rozhodovat o svém osudu a tato metoda naopak vkládala jeho život do rukou postižené.

Dalším, poměrně dlouho přežívajícím principem, byla soukromá pomsta, která však byla postupně omezována a regulována státem. Typickým příkladem byl ordál soubojem. Je zajímavé, že v případě sexuálně motivovaného napadení mohla do takového souboje nastoupit i postižená žena, ale v takovém případě musel stát pachatel až po pás v jámě, aby se vykompenzoval jednoznačný nepoměr sil. Soukromá pomsta se však postupně omezovala a nahrazovalo ji placení náhrady za způsobenou škodu či jakési pomyslné bolestné, se kterým se v poměrně rozvinuté podobě setkáváme již ve 14. století.

Schovat se pod ženskou sukni

Dalším projevem soukromého charakteru trestního práva byla instituce asylu. Ještě na konci 14. století mohl ten, kdo se vyhýbal trestnímu souboji, vyhledat osobní ochranu královny, a to tak, že se ukryl pod její roucho. Velmi podobně fungovalo i to, když nějaká panna přikryla hlavu odsouzence svým šátkem. Takový muž pak již nepatřil smrti, patřil dané dívce a namísto pohřbu se slavila svatba. 

Postupem času se objevila zásada, že zločince na útěku nesmí nikdo chránit. Tento zákaz se vztahoval dokonce i na samotného panovníka. Královský hrad, na kterém by se delikvent ukrýval, mohl být dokonce dobýván. Trest se tak postupně stal mnohem abstraktnějším principem a zmizela ona dřívější osová souměrnost, která  jen přiřkla pomstu adekvátní útoku.

U trestání se také objevila složitá symbolika a svérázná logika, takže žháře čekalo upálení a rouhače vytržení jazyka. Ne vždy však byl výběr trestu tak průzračný. Například zrádce byl hodnocen jako muž, který jinak přísahá a jinak jedná, a je tudíž vnitřně rozpolcený. Je proto spravedlivé, aby byl rozpolcený i zjevně a tak mělo být jeho trestem trhání koňmi. Obecně pak platí, že trest musel být veřejný, a to proto, aby odradil další potenciální pachatele a všem ukázal, že se zločinnost nevyplácí. Snad i proto bylo vězení pouze místem dočasného pobytu před vyřčením rozsudku a nikoli samotným trestem.

TIP: Zakroucené paragrafy: 5 nejpodivnějších výmyslů práva

Ve druhé polovině 13. století se veřejný trestní zájem ještě zvětšil a to díky rozšíření královské moci. Objevila se i zásada, že se má proti delikventům zasahovat bez ohledu na jejich stav. To samozřejmě nešlo mnohým pod nos. Když pak chtěl Karel IV. ještě více rozšířit princip veřejné iniciativy a omezit šlechtu, narazil na prudký odpor. Generální sněm zemí koruny české takzvaný Codex Carolinus zamítl a Karlovi došlo, že zákoník nepůjde prosadit. Nyní se však nabízela otázka, jak z ošemetné situace ven. Král a císař tedy sáhl po těžko uvěřitelné historce, že jediný rukopis zákona omylem shořel a protože náhodou neexistuje žádný opis, není ho možné ani zrekonstruovat. Pravděpodobně tomu nikdo nevěřil, ale naivní lež splnila svůj účel a zchladila vášně na obou stranách.