Ulf Merbold: První cizinec v raketoplánu

Ulf Merbold se narodil 20. června 1941 v durynském Greizu, shodou okolností jen čtyřicet kilometrů od vesnice Morgenröthe-Rautenkranz, z níž pocházel první východoněmecký kosmonaut Sigmund Jähn (letěl v roce 1978 na sovětské lodi Sojuz 31). Zmíněné území přitom po válce připadlo Německé demokratické republice. Merbold vyrůstal jako jedináček v učitelské rodině ve Wellsdorfu. Otec byl však záhy odveden na frontu, kde padl do amerického zajetí. Ani po návratů domů si jej ovšem čtyřletý Ulf dlouho neužil: Rudá armáda Merbolda staršího zatkla a uvěznila ho v Buchenwaldu, kde o tři roky později zemřel.

Cesta za fyzikou

Ulf pak vyrůstal na předměstí Greizu jen s matkou, kterou ovšem plně vytěžovalo učitelské povolání, a tak jej vychovávali prarodiče. Od roku 1956 navštěvoval Střední školu Theodora Neubauera (jež byla mimochodem v roce 2010 přejmenována na Ulf-Merbold Gymnasium). O čtyři roky později úspěšně odmaturoval a chtěl se věnovat studiu své oblíbené fyziky. Ze zcela prozaických důvodů poplatných době k tomu však nedošlo: talent netalent – mladík nebyl členem komunistické mládežnické organizace Freie Deutsche Jugend (obdoba našeho Socialistického svazu mládeže).

Merbold se rozhodl řešit lásku k fyzice rázně a v listopadu 1960 se vydal přes ještě relativně průchozí hranici do Západního Berlína (neslavně proslulá zeď začala růst až o rok později). Ani tam ovšem neměl na růžích ustláno, neboť úřady Spolkové republiky Německo neuznaly jeho východoněmecké studium, a tak musel rok chodit do „vyrovnávací“ školy. Poté se konečně vrhnul na vysněnou vědu, ale život v obklíčeném městě se mu příliš nezamlouval. Neměl přátele, volnost, příležitosti. Po třech semestrech proto odjel studovat do Stuttgartu, kde bydlel u své tety.

Aby si přivydělal nějakou marku, pracoval coby asistent v knihovně a doučoval. V roce 1968 získal na tamní univerzitě vysokoškolský diplom a o osm let později i doktorát. Už od roku 1973 pracoval souběžně s doktorským studiem v Institutu Maxe Plancka, kde se věnoval materiálovým výzkumům na poli fyziky pevných látek a při nízkých teplotách. Ihned po dokončení školy tam také nastoupil na plný úvazek.

Jediný ze sedmi set

V té době došlo k události, která zásadním způsobem změnila jeho život a učinila jej vpravdě nesmrtelným. ESA podepsala s americkou NASA dohodu o vývoji laboratoře Spacelab, která měla létat jako samostatné zařízení v nákladovém prostoru raketoplánů. Součástí smlouvy se stal i příslib startů evropských kosmonautů do vesmíru. Mimochodem, zde narážíme na zmíněnou československou stopu: Když se o uvedeném záměru dozvěděl Sovětský svaz coby tradiční sběratel kosmických prvenství, rozhodl se prostřednictvím organizace Interkosmos vyslat do vesmíru zástupce všech spřátelených (tedy socialistických nebo k socialismu mířících) zemí. Vladimír Remek se pak společně s náhradníkem Oldřichem Pelčákem octil v prvním kole výběru.

ESA volbu kosmonautů neomezila na úzkou skupinu kandidátů jako SSSR, který se zaměřil pouze na stíhací piloty. Kladla mnohem větší důraz na způsobilost odbornou, nikoliv politickou – a navíc chtěla vybrat skutečně ty nejlepší, takže vyhlásila veřejný konkurz. Sešlo se na dva tisíce přihlášek, z toho sedm set ze Spolkové republiky Německo. Každá členská země ESA však tehdy mohla navrhnout jen jednoho adepta s tím, že z výsledných dvanácti (právě tolik bylo v té době členských zemí evropské agentury) vzejde jádro kosmického oddílu. Nakonec byli vybráni čtyři kandidáti: Wubbo Ockels (Nizozemsko), Franco Malerba (Itálie), Claude Nicollier (Švýcarsko) a právě Ulf Merbold. Malerba se nakonec zařadil do výcviku později, protože v danou chvíli se hledal pouze člen první testovací mise Spacelabu a nebylo žádoucí vytvářet zbytečně velký tým.

Poletí Merbold – a hotovo!

Trojice Merbold–Nicollier–Ockels zahájila hned v roce 1978 výcvik v Houstonu. Původně se s nimi počítalo jen na pozici palubních specialistů na raketoplánech – tedy méně kvalifikovaných astronautů, kteří měli projít pouze limitovaným výcvikem a doprovázet do vesmíru konkrétní náklad. Ve zmíněné kategorii létali na amerických strojích jak vědci, tak například zástupci Pentagonu doprovázející na orbitu zpravodajské družice či představitelé zemí, kteří si zaplatili u NASA vypuštění satelitu.

ESA však chtěla mít plnohodnotné kosmonauty v kategorii „letový specialista“, na které se už kladly přísnější nároky, především zdravotní. Nakonec se s americkou agenturou dohodla, že tříčlenný oddíl počínaje rokem 1980 skutečně výcvikem na letové specialisty projde. Jenže pak padla kosa na kámen: Merbolda nepustila dál americká lékařská komise, a dokonce hrozilo, že jej vyřadí z jakékoliv budoucí přípravy. Zasáhla však politika: Spolková republika Německo držela v té době předražený program Spacelab finančně nad vodou a jaksi automaticky předpokládala, že právě její zástupce se první mise zúčastní. Kdyby Merbolda nepřijali k výcviku, mohl německý penězovod vyschnout.

Jako letoví specialisté se tak kvalifikovali jen Ockels a Nicollier, zatímco Merbold zůstal specialistou palubním. Podle očekávání jej pak v roce 1982 vybrali na první misi laboratoře Spacelab, kterou absolvoval na přelomu listopadu a prosince následujícího roku na Columbii STS-9, a stal se tak prvním členem posádky raketoplánu jiné než americké národnosti.

Návrat do kosmu

V letech 1984 a 1985 se Merbold podílel na přípravě první německé výzkumné mise Spacelab D-1 – formálně jej dokonce jmenovali jejím náhradníkem. Po úspěšném letu působil v technickém středisku ESA ESTEC v nizozemském Noordwijku, kde se věnoval vývoji platformy Columbus pro vesmírnou stanici (tehdy nemělo jít o jediný laboratorní modul, ale hned o několik komponent). Zároveň se stal vedoucím oddílu kosmonautů německé letecko-kosmické agentury DLR: v té době si totiž vedle ESA držely své národní oddíly i Francie a Německo, přičemž jim domlouvaly nezávislé mise jak na raketoplánech, tak v ruských lodích Sojuz.

V roce 1988 nominovala evropská agentura Merbolda jako palubního specialistu na misi Spacelab IML-1 (International Microgravity Laboratory), jež se uskutečnila v lednu 1992 na raketoplánu Discovery STS-42. Ruku na srdce: byl de facto jediným kandidátem, protože Ockels se nemohl zúčastnit ze zdravotních důvodů a Nicollier se připravoval na mnohem obtížnější úkoly (například na opravu Hubbleova teleskopu). Vzhledem k absenci dalších adeptů tak ESA neměla moc na výběr – Merboldovým náhradníkem se musel stát Američan.

Do třetice všeho ruského

Aby se situace s nedostatkem potenciálních členů posádky nemohla opakovat, rozhodla se evropská agentura v roce 1992 vytvořit nový, šestičlenný oddíl. Dva kandidáti ihned zahájili výcvik v Houstonu, zbývající čtyři ve Hvězdném Městečku. ESA totiž podepsala s Ruskem dohodu o uskutečnění dvou společných pilotovaných letů na stanici Mir (a opci na třetí): první (EuroMir 94) měl trvat měsíc, druhý (EuroMir 95) půl roku.

V evropském kvartetu nováčků vybraném pro Hvězdné Městečko však došlo k nečekané situaci. Jediná žena v oddíle, Marianne Merchézová z Belgie, odmítla k výcviku v Rusku nastoupit – zamilovala se totiž do italského kandidáta Maurizia Cheliho, který však mířil do Houstonu. Merchézová dostala nůž na krk: buď Městečko, nebo Cheli a odchod z oddílu. Rozhodla se následovat hlas srdce, a tak zůstala evropská ekipa v Rusku najednou jen tříčlenná.

Vzniklou mezeru bylo nutné někým zaplnit, jenže na nový výběr nebyl čas, a tak došla opět řada na Merbolda. Zkušený matador nedal nováčkům šanci, zajistil si účast v měsíční misi EuroMir 94, a stal se tak prvním kosmonautem ESA na ruské lodi. Po přistání pak nešetřil na adresu ruské techniky chválou: „Sojuz je jako Volkswagen Brouk. Je spolehlivý, robustní a létá dobře za každého počasí.“

Život po vesmíru

V roce 1995 převzal Ulf Merbold vedení nově vznikajícího výcvikového střediska evropských kosmonautů EAC, kde působil tři roky, načež odešel do nizozemského centra ESTEC. V roce 2004 se oficiálně odebral do důchodu, ale s ESA úzce spolupracuje dosud. Má pilotní licenci, ve volném čase se věnuje kluzákům a hře na klavír, a kromě toho je nadšeným radioamatérem – jeho volací znak je DB1KM.

Tři kosmické (vý)lety Ulfa Merbolda

Columbia STS-9 (28. 11. až 8. 12. 1983) – desetidenní výprava raketoplánu s vědeckou laboratoří Spacelab, při níž se uskutečnilo 72 experimentů; historicky první kosmický let šestičlenné posádky.

Discovery STS-42 (22. až 30. 1. 1992) – osmidenní let výzkumné mikrogravitační laboratoře; pokusy pro ni připravili vědci z patnácti zemí.

Sojuz TM-20 (3. 10. až 4. 11. 1994) – první mise kosmonauta ESA v ruské lodi; měsíční pobyt na stanici Mir.