Ukrytý poklad Keltů: Na dělníky v Duchcově čekalo velké překvapení
Píše se rok 1882 a malou obcí Lahošť nedaleko Duchcova hýbe neuvěřitelná zpráva: našel se poklad! Dělníci, kteří se snažili prohloubit a obnovit termální Obří pramen, objevili kotel plný bronzových spon, náramků i prstenů
Jaké překvapení to asi pro dělníky muselo být, když na ně z hloubky skalní trhliny u stěny vřídla vykoukl zašlý kotel o průměru půl metru a v něm se ukrývala prastará historie. Hromada bronzových předmětů pokrytých vrstvou kalu sice na první pohled asi nepůsobila zrovna oslnivě, nicméně si někdo velmi rychle domyslel, že mají Duchcovští co dělat s velkou vzácností.
Záchrana na poslední chvíli
Jak přesně nález proběhl, je nejasné. Avšak vzhledem k tomu, že jeho části rychle a tiše mizely pod rukama milovníků starožitností, dařilo se zpočátku nejspíše zprávy o objevení bronzového depotu příliš nešířit. Naštěstí se věc donesla hraběti Jiřímu z Valdštejna z duchcovského zámku. Ten se jal okamžitě jednat, a tak se většina předmětů dostala do bezpečí jeho úschovy. Díky tomu nepotkal duchcovský poklad stejně smutný osud jako o něco starší nálezy zlatých keltských mincí z oppida Stradonice či z Podmokel. Zásluhou hraběte naopak skvosty putovaly k těm nejpovolanějším osobám, k archeologům.
Jednalo se konkrétně o doktora práv Štěpána Bergera, který svůj život zasvětil památkové péči. Berger se ihned pustil do podrobného studia nálezů a na jejich základě přišel na objevné a pro archeologii zásadní závěry. Spolu s kolegou Smolíkem provedli obsáhlou analýzu. Mezi předměty rozlišili několik set bronzových spon, náramků a prstenů, zlomek modrého skleněného náramku, hrot kopí, polotovar dýky a zlomek železného předmětu. Tehdy odhadovali jejich počet na 1 200 kusů, dnes je známo již přes 2 000 předmětů rozesetých po českých i světových muzeích. Na základě tvarů a výzdoby šperky zařadili k již známé laténské kultuře, tedy do mladší doby železné, časů historických Keltů.
Genius loci
Bergera šperky skutečně uchvátily. O sponách mimo jiné zaznamenal: „V okrasách oblouku a v hlavicích patky jeví se rozkošná rozmanitosť. Zdajíť se být vytepány zvláštními razítky a svědčí o velké zručnosti a vytříbenosti vyrabitelů tovarů těchto.“ Taková řemeslná práce se v té době ovšem našim krajinám nepřisuzovala. Mezi badateli převládala myšlenka, že samostatná keltská produkce bronzových předmětů je nemožná a že dozajista pochází z etruských oblastí. Ovšem Berger nezůstal u prostého zhodnocení nálezu, ale pustil se do svého času komplikované historicko-archeologické metody, kterou porovnal množství podobných nálezů.
Tabule s předměty z duchcovského nálezu (Archeologický ústav ČR, CC0)
Na základě komparace souborů se stejně datovanými sponami a mincemi (s ražbou místní provenience) z různých lokalit došel k závěru, že bronzové předměty „též zde v Čechách, a sice v Stradonicích, od obyvatelstva stále usedlého robeny byly“.
Tou nejdůležitější otázkou ale byl význam celého pokladu. Berger se Smolíkem správně určili, že se jedná o výrobky ze stejného období, které „v témže okamžiku do vřídla ponořeny byly“. Už tehdy předpokládali, že šlo o dar vyšším silám, možná konkrétnímu božstvu. Proč zrovna do Obřího pramene?
Tehdejším obyvatelům jeho okolí jistě nebyla léčivá síla vřídla neznámá. A stejně jako dnes, i ve starém letopočtu byla taková místa s oblibou navštěvována a ctěna. Pozoruhodným příkladem jsou prameny Seiny zasvěcené bohyni Sequaně, které v mladší době železné navštěvovali nemocní s prosbami o uzdravení. Dokládají to nálezy stovek předmětů, mimo jiné ve tvaru různých částí těla, které chtěli prosebníci vyléčit.
Evropský pojem
Uložil tedy do vřídla duchcovský poklad někdo nesmírně majetný v zoufalé touze po uzdravení? Nebo byl složen velkou komunitou jako dar neznámému vodnímu božstvu, jež mělo zabezpečovat ochranu a zdraví? Bylo toto božstvo personifikováno jako ženské, když mu byly darovány ženské šperky? Či snad byla darující mocná a bohatá žena? A naplnil poklad účel, s nímž byl do vřídla mezi lety 370–320 př. n. l. uložen? To zůstává vědeckému poznání skryto. Jisté však je, že duchcovský poklad zásadním způsobem posunul archeologické poznání, stal se pojmem evropské archeologie a dal název celému jednomu (duchcovskému) horizontu. A to koneckonců dnes můžeme též považovat za bohulibý smysl.
Proč ukrýt bohatství?
Nálezy hromadně uložených předmětů vysoké hodnoty, takzvaných depotů, provázejí archeologii již od kolébky. Počínaje dobou bronzovou totiž lidé pocítili potřebu nabytý majetek chránit. A jelikož banky byly ještě hudbou daleké budoucnosti, nejjistější cestou, jak své bohatství alespoň trochu zajistit, bylo ho dobře ukrýt. Pochopitelně ne vždy si ho jeho majitelé znovu vyzvedli. Proto archeologové objevují po celé Evropě stovky malých i velkých bronzových, zlatých či stříbrných depotů šperků, mincí, zbraní, nástrojů, ale i čisté kovové suroviny. Ti, co tyto „poklady“ ve své době pečlivě ukryli pod zem, možná zemřeli dříve, než si je mohli vyzvednout, nebo je skryli pro své potomky. Ať tak či onak, zanechali nám tím nechtěné poselství o své době.
TIP: Na farmě v Maďarsku se podařilo objevit 500 let starý poklad
Nebyly to však vždy jen praktické pohnutky, které naše prapředky vedly k ukládání depotů. Dělo se tak mnohdy také s vyššími, rituálními záměry. Pravěká božstva bylo třeba si předcházet a usmiřovat, a tak jim lidé přinášeli obětiny. Někdy živé v podobě jídla, zvířat či lidských obětí, jindy studené a blyštivé, jako právě depoty kovů. Rozlišit ale původní smysl každého konkrétního depotu nebývá snadné, neboť často nelze rozhodnout, zda se jednalo o předměty uložené za náboženským, nebo čistě praktickým účelem. A přesně to je i případ duchcovského pokladu, kde je zřejmé, že se jeho vyjmutí nedalo předpokládat.
