Ukrutnosti Jana Žižky: Nevinné měšťany masakrovali i Žižkovi kališníci

První křížová výprava proti „českým kacířům“ skončila v létě roku 1420 potupným ústupem od Prahy. Vzrůstající moc husitů budila však nadále v cizině odpor a neklid. Proto papežský legát kardinál Branda Castiglione koncem května 1421 na popud porýnských kurfiřtů vyhlásil na říšském sněmu druhou křížovou výpravu proti husitům. Římský, uherský a formálně i český král Zikmund Lucemburský sice po jistém váhání s účastí na kruciátě souhlasil, ale z politických důvodů připravoval své tažení na Moravu a do Čech bez ohledu na operace kurfiřtů. Ti nakonec do Čech vtrhli na vlastní pěst. 

Zikmundova diplomacie 

Po říjnovém nezdaru kurfiřtů před Žatcem cítil Zikmund jisté zadostiučinění. Teprve poté vytáhl na Moravu s vojskem, složeným z Uhrů a rakouských sborů vévody Albrechta, kterému právě zasnoubil svou jedinou dceru a dědičku Alžbětu. Zikmund kombinoval vojenskou sílu s obratnou politikou a velmi mu záleželo na získání šlechty na svou stranu. Říjen a první půlku listopadu roku 1421 proto strávil na Moravě, kde se mu podařilo přimět k loajalitě téměř celou moravskou šlechtu. Ta 17. listopadu uzavřela pod královou záštitou landfrýd, který zpečetilo 56 moravských šlechticů. Morava se ocitla pevně v Zikmundových rukou, zbývalo už jen pokořit Čechy. 

Všechny cesty vedou k Hoře 

Husité správně předpokládali, že Zikmundův hlavní úder bude směřovat nejprve na Kutnou Horu, aby ovládl zdejší stříbrné doly. Proto již 31. října do města vstoupil hejtman pražského svazu Jan Hvězda z Vícemilic. Protože se však Praha nacházela v té době pod mocí kazatele Jana Želivského, promítl se jeho radikalismus i do vojska. V Kutné Hoře pražané (pražané s malým „p“ jsou míněni členové pražského svazu, ne obyvatelé města) nejen vyrabovali židovské ghetto, ale ničili i obrazy a sochy v kostelech. To zdejší měšťany, z nichž byla většina Němců a katolíků, naprosto znechutilo a zapříčinilo i jejich pozdější chování v kritických dnech, kdy se před městem objevil král Zikmund. 

Ten dlel zatím v Jihlavě, kde na počátku prosince přijal přísahu věrnosti českých pánů v čele s Oldřichem z Rožmberka a Čeňkem z Vartemberka. Ačkoli přicházela zima, tedy období, kdy se neválčilo, bylo všem jasné, že tentokrát sníh válečnou aktivitu neukončí a rozhodnutí padne v nejbližších týdnech.

Husitské svazy se pod hrozbou vnějšího nepřítele po čase opět spojily. Do Prahy vtáhl 1. prosince za jásotu davů Jan Žižka v čele táborského vojska. Odtud pak 8. prosince, po nezbytných poradách, vytáhl ke Kutné Hoře, následován o den později pražským vojskem. Také Zikmund se svou armádou mířil ke stříbrné pokladnici království. Z Jihlavy táhl přes Humpolec a Ledeč nad Sázavou. Zároveň další jeho oddíly vedly válku proti husitským městům ve východních Čechách, kde Uhři dobyli Poličku a zmasakrovali zdejší obyvatelstvo. 

Ven z hradeb

Husité pod Žižkovým velením očekávali nepřítele v Kutné Hoře. Čím více se však blížil, tím více si slepý hejtman uvědomoval, že kutnohorští měšťané a havíři nejsou z přítomnosti „božích bojovníků“ vůbec nadšeni. Odhodlal se tak k překvapivému kroku: místo aby se bránil za hradbami a příkopy královského města, raději 21. prosince, když se Zikmundova armáda objevila před městem, vyvedl své vojsko z Hory a rozhodl se nepříteli raději vzdorovat v otevřeném poli. Nehodlal riskovat, že během dobývání města otevřou místní obyvatelé křižákům brány a dojde k masakru v ulicích, do něhož se zapojí i kutnohorští havíři.

Žižka sešikoval své vojsko do vozové hradby na návrší západně od města před Kouřimskou branou a očekával nepřítele. Ten se blížil právě z tohoto směru a husité mu tedy bránili v přístupu k městu. Zikmund rozkázal svým rytířům několikrát zaútočit proti vozové hradbě, křižáci proti ní podle dobových zpráv hnali i hovězí dobytek, ale vše bylo marné. Jenže král dobře věděl, že to podstatné se neodehrává na bitevním poli před městem, ale uvnitř městských hradeb. 

Žižkova porážka? 

V Kutné Hoře se již delší dobu připravovalo protihusitské spiknutí. Jeho aktéři navázali spojení se Zikmundem a ve chvíli, kdy Žižka odrážel jeden útok za druhým, vpustili královy oddíly do města nechráněnou severní (Kolínskou) branou. Stalo se to, čeho se Žižka obával – křižáci spolu s katolickými měšťany rozpoutali masakr pražské posádky, která ve městě zůstala. Během několika hodin se situace husitského vojska změnila – teď bylo uzavřeno ve vozové hradbě mezi křižáckým vojskem a městskými hradbami, ovládanými nepřítelem. 

Při popisu následujících událostí mějme na paměti, že Jan Žižka byl v tu dobu už slepý na obě oči. Husité zůstali odříznuti od jakékoli pomoci i zásobování. To se uprostřed zimy prakticky rovnalo porážce, zvláštně když šance na únik se limitně blížila nule. Přesto Žižka usoudil, že pokus o únik je to jediné, co mu zbývá. Ještě za tmy nechal zrušit vozovou hradbu a zapřáhnout koně. Naložil děla na vozy a sešikoval své muže. S ranním rozbřeskem se pak s celým vojskem pokusil o průlom. 

Překvapení křižáci, na které ještě ke všemu pálila děla z vozů, nedokázali husity zastavit. Žižka se tak probil na návrší u Kaňku severně od města, kde dal ve výhodném postavení opět vybudovat vozovou hradbu a očekával další útok nepřátel. K tomu však již nedošlo. Křižáci byli zmateni a zaskočeni, navíc jejich momentální cíl, opanování Kutné Hory, byl splněn. K překvapení husitů je vůbec nepronásledovali. Ani Žižka nadále nepokoušel válečnou štěstěnu (ostatně už tak dokázal téměř nemožné) a odtáhl směrem ke Kolínu. 

Tříkrálové překvapení

Podle zvyklostí feudálního vojenství se takovýto útěk rovnal porážce. A protože si křižáci ani čeští či moravští páni ještě nezvykli na to, že husitská vojska hrají podle vlastních pravidel, oslavovali spolu se Zikmundem Žižkovu porážku. Všichni měli za to, že tím válečná kampaň pro letošek skončila. Král povolil svému vojsku, aby se rozptýlilo po kraji a vyhledalo si zimní kvartýry. Sám pak ve městě oslavil Vánoce a s nadějí vyhlížel do příštího roku. Vánoční veselí obvykle končilo na svátek Tří králů. A toho dne skončilo i veselí krále Zikmunda. Hlídky přinesly zprávu, které se ryšavý panovník zdráhal uvěřit. V Nebovidech mezi Kutnou Horou a Kolínem se objevilo vojsko – husitské vojsko pražanů i táborů a v jeho čele opět ten strašlivý slepý stařec! Co teď? 

Křižácké oddíly byly rozptýlené po celém kraji, jejich shromáždění by nemohlo trvat méně než den, spíš více. A husité mohli být v Hoře už za několik hodin, jízda snad ještě dříve. Mohlo by se zdát, že král propadl panice, ve skutečnosti však udělal to jediné, co udělat mohl – dal se na útěk. Spolu s ním opouštěli město jeho vojáci, katoličtí měšťané i němečtí horníci. Zadní voj křižáků město nakonec zapálil, aby stříbronosná Hora nepadla do rukou nepříteli. Noc z 6. na 7. ledna 1422 tak osvětloval požár pyšného města. Sloup ohně byl navíc jasným signálem pro křižáky v celém kraji, že je vše ztraceno. 

Nastal hromadný útěk, který spíše instinktivně směřoval zpátky na Moravu. Většina vojska ustupovala na Německý (dnes Havlíčkův) Brod. Husité byli prchajícím v patách. Existovalo dokonce nebezpečí, že se vítězům podaří zajmout i samotného krále Zikmunda. Také v tomto případě zafungovaly u křižáckého vojska feudální instinkty: každý velitel i rytíř si uvědomoval, že panovníka musí uchránit před zajetím třeba za cenu vlastního života. Tomu bylo podřízeno i veškeré úsilí zbylých křižáků. Husity bylo třeba zdržet. 

Krvavá anabáze

K prvnímu pokusu došlo u Habrů 8. ledna 1422, kde se podařilo zformovat pod vedením italského vojevůdce Filipa Scolariho alespoň část katolického vojska, která očekávala husity na jakémsi návrší. Je otázka, zda vůbec došlo k nějakému střetu, nebo se křižáci obrátili na útěk už při spatření husitů. Útěk v každém případě skončil masakrem. „Boží bojovníci“ vpadli mezi prchající a pobíjeli je po celou cestu z Habrů až k Německému Brodu. 

Teď už byli husité králi Zikmundovi opravdu v patách. Jeho vojáci je museli zdržet za každou cenu, aby mu umožnili útěk. A tak se ještě téhož dne odhodlali k zoufalému činu a pokusili se pronásledovatelům postavit u Německého Brodu. Na rozdíl od Habrů zde asi skutečně k nějakému střetu došlo, ale jeho výsledek byl rozhodnut předem. Mnoho bojovníků s křížem na hrudi zahynulo v nerovném boji či ve vodách Sázavy, když se pod prchajícím vojskem prolomil led. Utonout zde mělo více než 500 bojovníků. Jejich oběť nicméně nebyla marná, protože tím získali římskému králi dostatečný náskok. Panovník si však mohl oddychnout až v bezpečí jihlavských hradeb. Počty padlých během celého útěku lze jen těžko vyčíslit, různé zprávy uvádějí od 2 000 do 12 000 zabitých křižáků.

Masakr v Brodě

Husité pochopili, že další stíhání nepřítele nemá smysl. Sice porazili křižáky v poli, ale stále jim vzdoroval opevněný Brod, hájený katolickou posádkou pod vedením polského šlechtice Záviše Černého z Grabova. A tak 9. ledna ráno dal Žižka, který se po celou dobu účastnil pronásledování, rozkaz k útoku.

Obránci vzdorovali spíše symbolicky jediný den. Jejich hlavním cílem bylo spíše husity zdržet, aby mohlo uniknout co nejvíce křižáků na Moravu. Už 10. ledna souhlasil pan Záviš s jednáním o vydání města, během rozhovorů však proti Žižkovu rozkazu vtrhli do ulic někteří husitští bojovníci a rozpoutali zde masakr obyvatel i vojenské posádky, kterým se mstili za pobíjení svých souvěrců v Kutné Hoře. Na závěr město ještě zapálili. Pan Záviš spolu s dalšími vyjednavači tak byli téměř jediní, kdo toto běsnění přežil. Následujícího dne bylo tažení zakončeno slavnostní mší a pod dobytými křižáckými korouhvemi byli nejzasloužilejší bojovníci pasováni na rytíře.