Ukradené české poklady: Co vše odnesli Švédové za třicetileté války z Prahy?

Bylo to v době, kdy už se generál Torstenson po neúspěchu u Brna dávno vzdal vrchního velení nad švédskou armádou a ve vestfálských městech Münsteru a Osnabrücku se už několik let vyjednával konečný mír. Byl jasné, že vyjednávání se chýlí ke konci a každá strana se ještě na poslední chvíli snažila urvat poslední válečné vavříny, nabrat co nejvíce kořisti a případně si ještě vylepšit pozici při mírovém vyjednávání.

Švédové na hradě

Praha má s Brnem podobné rozložení staveb v tom smyslu, že hrad je umístěn na kopci nad městem a je tedy oddělen od hlavního zázemí. Zatímco však kolem Špilberku nestojí žádné další stavby, kolem Pražského hradu se rozkládají Hradčany a hned pod ním Malá Strana. Přesně tyto části obsadil 26. července 1648 švédský generál Königsmarck. Pomohl mu v tom jistý císařský důstojník Arnošt z Ottowaldu, jenž se na poslední chvíli rozhodl přidat na švédskou stranu. Dnes takovým lidem říkáme nelichotivým jménem přeběhlíci nebo kolaboranti, ale tehdy se to tak nebralo.

15. července kontaktoval Arnošt Königsmarcka, který se v té době pohyboval s vojskem po Čechách a nabídl mu Pražský hrad jako snadnou kořist. Poradil mu, jak se švédské jednotky dostanou dovnitř, když využijí oslav císařových narozenin.

Stráže při oslavách zřejmě trochu přebraly nebo zkrátka jen polevily v pozornosti a několika švédským jednotkám se průnik opravdu podařil. Přemoci oslavami unavené obránce už zřejmě nebyl takový problém, takže hrad padl prakticky bez námahy. Malá Strana a Hradčany to samozřejmě odnesly s ním. Švédská soldateska začala okamžitě rabovat. Hned zpočátku vnikla také do paláce starého hraběte Martinice. Prý si odtud Švédové tehdy odnesli kořist v celkové ceně 12 miliónů zlatých a to ještě nepočítáme výkupné, které později mohli požadovat za 80 vysoce postavených zajatců.

Nejtěžší kulturní ztráta však bezpochyby postihla české země ztrátou rozsáhlých sbírek Rudolfa II. shromážděných uměnímilovným císařem v jeho hlavní rezidenci. Königsmarck zřejmě dobře znal jejich cenu, proto je odmítl vydat svým mužům a prohlásil cenné umělecké předměty za majetek státu a nechal je poslat do Stockholmu. Švédská královna Kristýna milovala umění a za tento dárek mu byla neskonale vděčná. Prý se sama zúčastnila vybalování. Dodnes můžete obdivovat ve stockholmských muzeích obrazy Michelangela, da Vinciho, Raffaela, Tiziana, Dürera pocházející právě z rudolfínských sbírek. Cenným literárním úlovkem byla slavná Ďáblova bible, či přesněji Codex gigas, největší rukopisná kniha světa.

Hrdinná obrana Starého města

Pražské posádce ve Starém městě velel hrabě Rudolf Colloredo, který ihned po obsazení levého břehu Vltavy švédskými vojsky viděl, že je zle. Ještě 26. července začal organizovat obranu. V podstatě měl obrovské štěstí, že Švédové byli v prvních dnech natolik zaujati rabováním zlatých pokladů, že na druhý břeh přes Karlův most ani nezaútočili. V té době už se ale dávno nemohli spoléhat na to, že by je český lid přivítal jako osvoboditele z Habsburského útlaku. Za posledních deset let řádila švédská vojska v Čechách i na Moravě tak krutě, že lidé bez ohledu na náboženské vyznání bránili hlavně svůj majetek a holé životy.

Colloredo dal během pár dnů dohromady městské sbory a stejně jako v Brně se do boje zapojili i studenti, kteří vytvořili samostatnou studentskou legie o síle 750 mladých mužů, většinou posluchačů Karlovy univerzity. Kromě nich měl k dispozici ještě 1 200 vojáků.

Útok na Staré Město však začal teprve 31. července, když k městu přitáhl generál Wittenberg se 4 000 muži. Většina bojů se odehrávala na Karlově mostě. Obránci se však nedali, vždyť bojovali o všechno. Také těžká švédská děla marně ostřelovala pražské hradby. Když Wittenberg viděl, že  dobytí Prahy se příliš protahuje, odtáhl ještě během srpna někam na jih, kde jeho vojáci mohli získat kořist snadněji. Vždyť na dveře už klepal mír a nebylo nač čekat.

TIP: Uloupené poklady: Švédská loupež uměleckých děl v Praze

Tak si Pražané mohli na chvíli oddechnout, než koncem září přišel Wittenberg zpátky a s ním dalších 8 000 mužů pod velením švédského prince Karla Gustava. Generální útok všech tří armád proběhl ve dnech 10. –11. října. Švédové útočili takovou silou, že místy pronikli až na hradby, ale Pražané se naštěstí ubránili. 24. října byl konečně slavnostně podepsán vestfálský mír, což v Praze nemohl nikdo tušit. V ten den se konal čtvrtý velký útok na město a bylo jen otázkou času, kdy Staré Město padne a s ním by se jistě svezlo i Nové Město. Obráncům Prahy už citelně chyběl střelný prach. Teprve 1. listopadu dostal Karel Gustav zprávu o uzavření míru a boje utichly. Až 29. listopadu bylo v Praze podepsáno příměří. Poslední švédští vojáci však město opustili až v září 1649.