Uherská bestie: Mikulovský pán proslul za tureckých válek nebývalou krutostí
Dlouhé turecké války přinesly utrpení, spálená města, ale i legendy plné neuvěřitelných krutostí, ať už na jedné či druhé straně…
Jedno z nejkrásnějších míst jižní Moravy se může pochlubit nejen vínem, ale také půvabnými architektonickými památkami. Nejvýraznější dominantou Pavlovských vrchů a Pálavy je Mikulov. Původně hrad a rodové sídlo Lichtenštejnů přestavěli další majitelé na renesanční a posléze barokní zámek. Jenže ani tato idylická krajina nezůstala stranou dějin. Když v 16. století hrozilo turecké nebezpečí, šlechta začala rychle opevňovat svá sídla. Útoky na jižní Moravu na sebe nenechaly dlouho čekat…
Nevídaná krutost
V roce 1560 koupil mikulovský zámek za 60 tisíc uherských tolarů maďarský magnát Ladislav Kereczenyi z Kanyaföldu. Vlastnil ho jen nějakých patnáct let, ale právě s jeho pobytem se pojí událost, která ve své době pravděpodobně neměla obdoby.
Kereczenyi byl bezesporu otrlý voják, který si nikdy nebral servítky a pro ránu nešel daleko. Ačkoli se o něm nezachovalo příliš mnoho známých faktů, lze se i na základě nepatrných indicií domnívat, že se na Turky doslova těšil, protože předpokládal, že násilnosti a vojenské střety uspokojí jeho krutou povahu. Svoji „lásku“ k válce a zabíjení předával i svému synu Kryštofovi. Připomínal mu, že dobrý voják musí stejně počítat s vítězstvím jako s porážkou, se životem stejně jako se smrtí. „Na nepřítele musíš vystřelit dříve a přesněji než on,“ nabádal syna. A protože ve válkách uvykl nesmiřitelnosti s nepřítelem, vštěpoval Kryštofovi, že nejlepší je učit se střelbě na ty terče, které se pohybují.
Při tureckém obléhání Mikulova se Kereczenyimu podařilo „ulovit“ celou řadu zajatců. Nechával je přivážet na hrad a osobně je přivazoval ke kůlům, které dal speciálně pro tuto příležitost zabudovat do země na hradním nádvoří. A mladý Kryštof se brzy ukázal jako syn hodný svého otce. Střelba na živé terče, to bylo něco úplně jiného než střílení na vyřezávané dřevěné figury.
„Miř na nohy,“ volal otec. „Teď pusť tětivu.“
Šíp zasvištěl vzduchem a nebohý zajatec zařval bolestí. Z roztržené látky nad kolenem se mu pod zabodnutým hrotem začal řinout proud krve. „Dobrá trefa… A teď na pravou paži,“ zněl další povel otce. Zasvištěl další šíp. Trefa to byla opět výborná. Řvaní se změnilo v bolestné úpění. Zajatec začal omdlévat.
„Chválím tě, teď ale miř na srdce,“ přikázal synovi. Tentokrát však chlapec minul a šíp se nebožákovi zabodl do míst těsně pod levou klíční kostí. „Špatně, miř znovu a přesněji, tentokrát mezi oči… A vezmi si na to jinou kuši,“ velel Kereczenyi dále.
Hrůzné divadlo pokračovalo. Oběma dalším živým terčům, přivázaným ke kůlům, se podlomila kolena v očekávání svého osudu. Ale to už jejich druh nebyl naživu. Kryštof mezitím opět zacílil a tentokráte se nemýlil. Ten den vyletělo ještě několik šípů. Vojáci poté těla nebohých tureckých vězňů odvázali a pohodili je do rokle pod hradem. Ostatně, mrtvol tam už leželo povícero…
Zlaté výkupné
Jednou se mezi zajaté turecké vojáky dostal i syn mocného paši, na kterého měl Kereczenyi zvlášť spadeno. Jednoho krásného letního rána přišla řada i na něj. Oblečený do přepychových šatů, kterým ani vězení neubralo na lesku, netušil, co ho na mikulovském hradě čeká. Naivně se domníval, že s ním uherský hejtman chce jednat o podmínkách tureckého odchodu. Nabízel hejtmanovi za svoji svobodu nemalé výkupné. Krutý šlechtic v duchu váhal mezi zabijáckou vášní a představou tučné prebendy. Touha po mamonu se nakonec ukázala silnější. „Do živých terčů budeme střílet příště,“ oznámil svému synovi.
S mladým šlechticem smluvil částku, za kterou ho byl ochoten propustit. Nebyla malá, ale vzácný život za ni určitě stál. Než však turecký sluha donese smluvený obnos, zůstane mladík v Kereczenyiho vězení. Získal lhůtu do rána příštího dne. Hejtman si mnul ruce, jak to všechno pěkně probíhá a jak na mladém Turkovi vydělá slušnou sumičku…
Následující ráno stál Kereczenyi netrpělivě na hradbách. Po jezdci však ani vidu, ani slechu. Rozčílil se k nepříčetnosti. Nechal vězně vyvést z cely a přivázat ke kůlu. Kryštof už už natahoval tětivu, když vtom se ozvalo bušení na hradní bránu. Posel se vřítil na nádvoří těsně před tím, než Kryštof vystřelil. Před hejtmana položil váček s penězi.
Kereczenyi pokynul synovi, ať zastaví střelbu. Z váčku si s potěšením sypal zlaté mince na dlaň, unesen jejich zvukem a třpytem. Jenže Kryštof vzal kuši a bez otcova povelu vystřelil. Mistrovsky. Se zkrvácenou hlavou klesl mladý Turek k zemi…
„Jsi pašák, synku,“ poznamenal hejtman. „Vrátím ho pašovi mrtvého, stejně nebylo dohodnuto, v jakém stavu ho dostane.“ Mrtvolu odvázali do kůlu a přehodili ji přes Turkova koně. „Odvez ho zpátky svému pánovi. A že ho pozdravuju,“ neopomněl jízlivě dodat Kereczenyi.
Na hrubý pytel hrubá záplata
Brzy nato Turci odtáhli od Mikulova a po nějakém čase oblehli město Györ. K jeho obraně povolali právě Kereczenyiho. Ačkoli se jeho vojáci udatně bránili, Turci prolomili městské hradby a valili se do města. Uherští vojáci houfně prchali z města. Turci jich mnoho pochytali a ani netušili, že mezi nimi lapili i vraha syna jejich paši. Protože byl oblečen v důstojnickou uniformu, přivedli ho přímo do pašova stanu. Ani Kereczenyi nevěděl, s kým „má tu čest“. Pašovi nabídl za své propuštění slušné finanční vyrovnání. Turecký velitel zpočátku váhal, pak však na nabídku přistoupil. Shodou náhod byla cena stanovena ve stejné výši, jakou si určil Kereczenyi za pašova syna.
Když mu podával váček s penězi, pašův obličej náhle zesinal. Poznal svůj majetek. Stanem se ozval příšerný smích. „Mám tě, vrahu mého syna, konečně jsem tě dopadl,“ volal šíleným hlasem. Hejtman bledý jako stěna padl na kolena a blekotavě prosil o milost.
Té se mu samozřejmě nedostalo. Nejprve byli bez slitováni pobiti všichni hejtmanovi mužové. Kereczenyiho potom svázali a odvedli k jakési sluji. Když uvnitř zažehli louče, vrah uviděl nabalzamované tělo pašova syna. „Rozluč se s ním a pros svého boha o odpuštění. Snad se nad tebou tvé křesťanské nebe smiluje,“ zněl pašův nesmlouvavý hlas.
Ještě téže noci nacpali hejtmana do bečky páchnoucí po kyselém zelí. Svrchu na ni přitloukli poklop a po celém jejím obvodu natloukli desítky hřebů. Potom kulili bečku k Dunaji a nakonec ji do vody svrhli. Zda byl v té době Kereczenyi ještě živ, či už vykrvácel z četných rad od hřebů, se již nikdo nedozví. Voda v Dunaji smyla zločin i pomstu…
