Ty mrtvý lež a nevstávej! Upíři sužovali naše předky už od pohanských dob

Proč téměř celá Evropa věřila na upíry? Vysvětlovali tak našim předkům zdánlivě nepochopitelná úmrtí? Vždyť jak mohl dosud zdravý člověk náhle ochuravět a během několika dnů zemřít – slabý, vyčerpaný a bez energie? A proč se milovaný člověk po smrti vracel lidem do snů jako zloduch, který je mučil? To je otázka spíš pro psychoanalytika, jediné, čím si tak můžeme být jisti, je bohatý životopis potenciálního upíra. A že mu lidská fantazie vykouzlila pěkně dlouhý rodokmen! 

Jak na to 

Starobabylónská stvůra zvaná Lila vraždila za nocích novorozeňata, její obdobou byl i indický démon Vetalu, egyptská Sekhmet nebo římská Strix. I biblická Lilith, která obývala ráj před Adamem, prý měla některé vlastnosti upírů. Vampýři, jak je známe, se však objevili o něco později – v mytologii starých Slovanů a Germánů. Tam se to upíry jen hemží. 

Stát se jimi mohl každý jen trochu nepřizpůsobivý či nepohodlný člověk, ovšemže až po hanebné smrti. Ať už šlo o sebevraha, popraveného zločince, člověka vládnoucího černou magií a jeho oběti nebo dítě čarodějnice počaté s démonem – jejich mrtvá těla začala být pro zbytek komunity hrozbou. Někdy dokonce stačilo, když přes mrtvolu člověka přeskočil vzteklý pes.

Křesťanství to považovalo za svou svatou misi, aby zabránilo nečistým živlům proniknout do lidského světa. Sázelo proto na pohřební rituály a posvěcenou půdu. V této logice se tak upíry mohly stát například děti, které zemřely nepokřtěné. Jedno měli všichni revenanti společné – jejich duše nedošla klidu a nemrtvé tělo škodilo všem v okolí. 

Tělesné modifikace 

Co by to bylo za zloducha, kdyby neměl i patřičně zlověstný vzhled. Stvůře chyběly kosti a nos, její oči žhnuly rudě nebo připomínaly barvu hlíny. Nebyl to žádný démonický švihák v plášti: na odulém, ale nepřirozeně zachovalém, jakoby čerstvém těle se rozpadal pohřební rubáš a kůže se barvila do rumělkova. Dlouhé nehty, vlasy a zatuchlý dech? I tyto charakteristiky evokují spíš nafouknutou rozpadající se mrtvolu. Zatímco někteří upíři si v hrobě jen tiše přežvykovali rubáš, jiní vyrazili ven, mezi lidi. Své oběti dávili kovovými zuby, východní Slované jim dokonce přiřkli zmijí jazyk. Protože vládli nadpřirozenou silou a schopnostmi, mohli být i slepí a hluší a přesto svou kořist hravě zdolali. Pro svou příbuznost s vlkodlaky jim lidé přiřkli i hustou srst a před spravedlností se schovávali v podobě rysa, zmije, kozy, bílého koně nebo netopýra. 

Slované věřili, že upíři mohou také začít nový život, vdát se či oženit a zplodit další děti. Tyto zakuklené upíry prozradilo například husté srostlé obočí. Samostatnou kapitolou byly upírky. Ty bojovaly úplně jinými zbraněmi. Žádné hrůzu nahánějící hnijící maso, ale výjimečná krása jim pomáhala dosáhnout svého. Mrtvolně bledá tvář, havraní vlasy, rty barvy čerstvě vystříknuté krve a oči jak dva uhly s panenkou přes celou duhovku. Vynikaly extrémní sexualitou a silným pohlavním pudem, to ostatně i jejich pánské protějšky.

Vykopat a spálit! 

V čase nočním děsili upíři své nejbližší i úplně cizí lidi. Pili také krev domácích zvířat, byť je nedokázala nasytit tak, jako ta lidská. Jejich příchod do vsi předznamenávalo psí vytí, dobytek se plašil ve stájích. Každá noc ale musí skončit. V slunečních paprscích mohli upíři doslova explodovat. Stahovali se proto zpátky do svých hrobů a upadali do mrtvolného spánku. Přísné vymezení dne a noci však nebylo pravidlem, z vampyrismu podezírali například i řezníky.

Pozemské řádění upírů mohlo být teoreticky nekonečné. Jednou už zemřeli, proto jim stáří ani většina zbraní nemohla ublížit. Zahubit takového upíra vyžadovalo velkou dávku štěstí a důslednosti, dokázal totiž povstat i tehdy, byl-li spálen na prach. Stačilo jen pár kapek lidské krve a jeho přízračné tělo se vrátilo zpět do hmotné podoby. Krev, to je to jediné, čím se upír živí, co mu dodává sílu a léčí každou ránu. 

Člověk se jí však nehodlal vzdát jen tak lehce. Během staletí byl vypracován celý systém obranných opatření. Pokud se nebožtík ocitl v podezření, že se z něj stal upír, nečekali jeho spoluobčané na nic a tělo okamžitě exhumovali. Čekaly na něj pak značně nepietní procedury – čím víc, tím lépe. Trup probodli kůlem z tisového nebo osikového dřeva tak, aby hrot projel tělem i rakví a zastavil se až v zemi, do níž se měl upír symbolicky navrátit. Hlavním cílem totiž bylo udržet jej v hrobě. Proto ho někde balili do rybářské sítě nebo posypali lněnými semínky či mákem – to aby musel tak dlouho počítat uzlíky a zrníčka, dokud jej nezastihne ráno. 

Zabírat měly i nejbizarnější polohy ukládání do hrobu. Pokud ležel upír na břiše, věřilo se, že se při pokusu vydrat se ven z rakve bude naopak zahrabávat hlouběji do země. Objevily se i hroby, v nichž mrtvola stojí vzpřímeně, zavalena kameny, s ústní dutinou zacpanou kamínky, vejci, česnekem, hlínou... Ústy totiž mohl z těla a do těla volně vstupovat duch vampýra. Bez hlavy ani upír daleko nedojde – proto mu ji odťali a pochovali v jiném hrobě. Někdy mu vyřízli i srdce. Polského „upiora“ dokázal zadržet provaz z lipového lýka nebo posvěcený lipový lístek pod jazykem. 

Jako všechny ostatní temné bytosti se prý nemrtví štítili náboženských symbolů. Posvěcené předměty je dokázali těžce ranit a ochromit. Proto se křížky a svaté obrázky vkládaly do podezřelých hrobů. Na svatého Jiří se doporučovalo zkontrolovat, zda se na hřbitově neobjevil nový čilý podnájemník. Tři až pět let po smrti dítěte a sedm poté, co zesnul dospělý člen rodiny, otevírali pozůstalí hrob a pátrali po příznacích vampyrismu. Když byl poté upír spálen na hranici, rozmíchali jeho popel s vodou a tuto kašičku používali jako talisman proti dalším případným útokům.

Obvyklí podezřelí 

Jaké je však skutečné pozadí upírské mánie? Kdo byli ti lidé, kteří padli do rukou mnohdy zfanatizovanému davu? V lepším případě se protiupírská opatření dotkla pouze jejich mrtvého těla, pověsti však mluví i o honech na „pohybující se cíle“. Mezi podezřelé se pochopitelně dostali ti nejbídnější – pro společnost odpudivé postavičky postižené nepochopitelnými chorobami. Mohli trpět například porfyrií, metabolickou poruchou krve, projevující se zvýšenou citlivostí na světlo, obnažením a ztuhnutím dásní, zrudnutím zubů, nadměrným růstem ochlupení a krevními sraženinami na těle. I ta bílá a hladká pokožka se při onemocnění v klidovém stavu vyskytuje. Při delším vystavení paprskům slunce se pak na pokožce nemocného tvoří puchýřky, které se lehce sloupávají a obnažují krví podbarvenou kůži. Porfyrie by vysvětlovala též použití česneku jako zbraně – látka v něm obsažená totiž příznaky nemoci zhoršuje. 

Dle psychologů může být vysvětlení i v tzv. Renfieldově syndromu, „klinickém upírství“. Nemocný je posedlý pitím krve a to už od dětství. Nejprve saje svou vlastní krev z ranek a odřenin, poté touží po dalších a dalších dávkách. Nejednoznačné je i samotné tlení mrtvoly. Vampyrobijci často argumentovali šokující zachovalostí nebožtíka. I po několika měsících mu prý rostly vlasy a nehty, v ústech stála čerstvá krev a jeho tělo jakoby omládlo a zakulatilo se. I tato záhada však může mít reálné vysvětlení. Odhalené tkáně mohou vypadat jako nová pokožka. Plyny vytvářející se v útrobách nebožtíka nafouknou a vyhladí mu vrásky. Krev v těle zůstane, pokud tkáně napadnou jedovaté houby a plísně z rodu Fusarium, objevující se v plesnivém obilí (a to až z 5%). Pokud člověk zkonzumoval takto kontaminovanou potravu, umíral zdánlivě zdravý. Propadal také halucinacím, v nichž ho mohli navštěvovat mrtví, krvácel z malých ranek a oči se mu podlévaly krví. Mykotoxiny pak v mrtvém těle zpomalovaly tlení a udržovaly krev tekutou. Otázkou také je, co vlastně středověký člověk v hrobě očekával. 

Románový švihák 

Romantismus 19. století přiřkl upírům nové rekvizity: charismatický vzhled, hypnotické a magické vlastnosti nebo až erotické zakusování se do krku. Sáním krve se upír udržuje při „životě“, někdy mu však stačí málo, přičemž intervaly mezi nasycením mohou trvat i několik let. A když už k tomu dojde, nemusí nutně zabít. Naopak rozmnožuje svůj druh. 

TIP: Upíři v Čechách: Také v české kotlině řádily v minulosti krvelačné stvůry

Okultisté zase věřili, že upíři po smrti zůstávají v jakémsi vegetativním stavu, neboť jejich nehmotné astrální tělo (cosi jako duchovní otisk pozemské existence) dodává tkáním energii vysávanou z živých těl. Nemuselo jít o krev, astrální upír se spokojil i s psychickou energií. A protože astrální upíři neměli materiální podstatu, vylézali z rakví, aniž by museli zvedat náhrobní kameny nebo rýt v hlíně. Současnost jde ještě dál – diskutuje se o astrálních tělech, cestování v čase a young adult či fantasy literatura či kinematografie je upíry doslova zamořená...