Archeologové objevili v Polsku hrob upírky, pohřbené se srpem přes hrdlo
Polští archeologové objevili v hrobě ze 17. století ostatky ženy, přes jejíž krk byl umístěn kovový srp. Podle odborníků z Univerzity Mikuláše Koperníka šlo nejspíš o „upírku“ a nástroj jí měl bránit v návratu mezi živé...
V Evropě se zhruba v 11. století začínají objevovat zkazky o upírech. Lidé věřili, že tito upíři mohou po své smrti vstát z hrobu a v podobě krevsajících monster útočit na nebohé obyvatelstvo. Pohřbívání se proto řídilo různými rituály, které měly „upíry“ udržet v říši mrtvých a zajistit bezpečí živých. Domnělým upírům tak bývala oddělována hlava od těla a pohřbena zvlášť, případně byla umístěna mezi nohy pohřbeného. Výjimkou nebyla ani praxe, kdy byla hlava pohřbeného „upíra“ posmrtně rozdrcena kamenem nebo alespoň mezi kameny uvězněna.
Ještě v 17. století byly takové praktiky velmi běžné i v Polsku, kde kolovaly zvěsti o „epidemii“ upírů. A právě ze 17. století pochází hrob na polském hřbitově, v němž tým archeologů, v jehož čele stál Dariusz Poliński z polské Univerzity Mikuláše Koperníka v Toruni, objevil pozůstatky ženy, na níž byl vykonán zvláštní protiupírský rituál.
Pohřeb upírky
Dotyčné „upírce“ nápadně vyčníval zub v horní čelisti, což bohužel mohlo souviset s jejím nešťastným osudem. Byla pohřbena s hedvábnou čapkou, a také se srpem, který měla přímo na těle. „Srp nebyl umístěný na ležato, ale jeho ostří směřovalo na hrdlo ženy. Pokud by se z mrtvé skutečně stal upír a pokusila by se vstát, srp by ji mohl uříznout nebo alespoň poranit hlavu,“ vysvětluje povahu nálezu archeolog Dariusz Poliński.
Kromě srpu na krku pohřbené ženy, objevili archeologové také masivní zámek, do něhož měla žena uzamčený palec na levé noze. Podle Polińskeho šlo patrně o rituál, který uzavíral život mrtvého a bránil mu v návratu.
TIP: Vampýři, nebo zločinci? Kým byli ve skutečnosti nebožtíci z Čelákovic?
Postupný konec pohřebních upírských rituálů v Evropě přinesla až druhá polovina 18. století. V roce 1755 začal upíry na pověření císařovny Marie Terezie zkoumat holandský lékař Gerard van Swieten. Ten pečlivě skládal jednotlivé důkazy, případy, provedené experimenty a pitvy a o třináct let později o všem vydal knihu. Nerozkládající se těla vysvětloval omezeným přístupem kyslíku a dalšími chemickými procesy v hrobě. „Celý ten povyk pochází jen ze strachu, pověrčivosti, přehnané představivosti a prostoty až ignorace mezi lidem,“ popisoval tehdy osvícený lékař. Díky jeho zprávě zakázala císařovna sekat domnělým „upírům“ hlavy, probíjet je dřevěnými kůly či jejich těla přímo pálit. Upírský mýtus pak pozvolna ustal.
