Turnaje na přemyslovském dvoře: Který král patřil k obávaným soupeřům?

Podle kronikářů byly turnaje zavedeny do Čech v roce 1249 za vlády krále Václava I. Svým českým kolegům je zprostředkovali němečtí rytíři vychovaní v tradicích rytířské kultury. Jedním z nich byl Ojíř z Friedeberka, věrný služebník a diplomat Václava I. S jeho počínáním nás seznamuje kronikář Dalimil: „Ojíř velmi potrpěl si na turnaje. Ta zábava zubožila české kraje. Dřív bohatí rytíři a velcí páni, utráceli spousty peněz na svá klání. Co to bylo čabrak, rouch a fanfrnochů! Uskrovnit se nikdo nechtěl ani trochu. (…) A když potom k válce dojde, v měšci není, zčistajasna ani vindra na brnění.“

Přemyslovci a turnaje

Za Václavova syna Přemysla Otakara II. (1253–1278) „počala v turnajích sláva národa“, píše Zbraslavský kronikář. Král železný a zlatý byl nejen udatným rytířem, ale také štědrým mecenášem. Na den sv. Václava roku 1264, uspořádal u Prešpurku na počest sňatku neteře Kunhuty Braniborské se synem uherského krále Bely IV. velkolepý turnaj. Okolí ozdobily barevné stany, mezi nimiž se pohybovali významní rytíři, nechyběly ani krámky řemeslníků a množství zvědavců. Poté, co Přemysl Otakar II. ve stanu upraveném na kostel slavnostně pasoval na rytíře čtyři markrabí, knížete polského a mnoho jiných hrabat a šlechticů, začaly turnaje. Den končil velkolepou hostinou, při níž král sám obsluhoval.  

Chatrné zdraví a křehká tělesná konstrukce jeho následovníka Václava II. (1283–1305) způsobily, že nový král v turnajích aktivně nebojoval. Věnoval se však jejich pořádání a proslul jako významný mecenáš. Při jeho slavné korunovaci na českého krále v roce 1297 se v Praze konala velkolepá oslava. Vedle klání se tu pořádaly také speciální turnaje pro panoše a adepty čekající na rytířský pás, kteří chtěli přítomným ukázat své umění. Celých 240 z nich pak v ten den Václav II. pasoval na rytíře.   

Král Rytíř

Bezesporu nejproslulejším rytířem z řad českých králů byl Jan Lucemburský (1310–1346), jenž „z boje nikdy neutíká“. Čeští historikové ho přezdívali králem Cizincem i králem Diplomatem, on sám se však nejvíce cítil králem Rytířem.

Kronikář Petr Žitavský, jenž v jeho době zastával úřad opata Zbraslavského kláštera, ho popisuje těmito slovy: „pěstuje veškeré rytířství, hojně navštěvuje turnaje, koná klání, takže celá Francie a Itálie sotva stačí vylíčit jeho znamenité činy, jaké štědré dary dává, jaké přebohaté hostiny se značným nákladem pořádá. Šíří se pověst, že při klání v Burgundsku probodl svým kopím rytíře.“

Je ovšem zajímavé, že v českém prostředí se králi příliš nedařilo. Zachovaly se nám zprávy o dvou turnajích, které v Českém království pořádal a které pro něj nijak příznivě nedopadly. Ten první se měl odehrát v roce 1319. Za králem přišli mladí šlechtici a naléhali na něj, aby uspořádal turnaj ve stylu krále Artuše a  rytířů kulatého stolu. Neopomněli připomenout, že se tímto široko daleko proslaví. Nebylo asi příliš těžké bojechtivého krále přemluvit. Vždyť vedle odvahy a věrnosti právě touha po slávě, čest a štědrost charakterizovaly pravého rytíře. A tím Jan Lucemburský byl. 

A tak rozeslal spoustu listů nejrůznějším německým knížatům a šlechticům, vybral mnoho peněz od měšťanů a kleriků a pro širokou veřejnost nechal v královské oboře v Ovenci (tj. ve Stromovce) postavit dřevěnou stavbu. Za zahajující den vybral 24. červen, svátek Jana Křtitele. Do Prahy mezitím zdaleka přijížděli kupci doufající v tučný zisk, místní řemeslníci připravovali zboží na trh, židovští lichváři byli připraveni komukoliv poskytnout půjčku, nevěstky se těšily na zajímavou klientelu, přicházeli zvědaví vesničané, ranhojiči a báby kořenářky, žebráci, lupiči, kapsáři a jiní lidé pochybné pověsti.

TIP: Turnajový šampion: Výprava rytíře Jana z Michalovic do Francie

Všechny přípravy byly už skončeny, zvědavost a očekávání Pražanů dosáhly nejvyšší míry a snad i věční nespokojenci a karatelé marných světských zábav napjatě očekávali počátek této veliké slavnosti. Někteří snad i věřili, že se zjeví sám král Artuš doprovázený svými slavnými rytíři. Celá Praha v čele s králem se těšila na vzácné cizí hosty. Král Artuš se nakonec nezjevil, ale ani z cizích šlechticů nepřišel naprosto nikdo! Tato nemilá skutečnost vysvětlovaná moderními historiky různými a ne vždy zcela přesvědčivými důvody byla vodou na mlýn pomlouvačů. Prahou se šířilo zklamání, vynaložená námaha přišla vniveč. Ti, co od začátku král nepřáli, měli nyní důvod své výtky a rozhořčení dát naplno najevo. Nelze se divit, že král raději zase odcestoval na nějaký čas pryč.