Trudnomyslná Sissi: Stála za císařovninými útěky duševní choroba?

Italsko-francouzský anarchista Luigi Lucheni hodlal v Ženevě zabít francouzského prince, aby se pomstil za krvavé potlačení dělnického povstání v Itálii. Mladíkovi vůbec nevadilo, že princ s ním neměl nic společného a králové ve Francii již dávno nepanovali. Prince ve švýcarském městě nezastihl, a protože neměl peníze na jízdenku do Itálie, rozhodl se zabít první celebritu, která se mu připlete do cesty. V sobotu 10. září 1898 Lucheni probodl nešťastnou a duševně labilní předposlední rakouskou císařovnu Alžbětu pilníkem. Blankytné Ženevské jezero se stalo svědkem jednoho z nejabsurdnějších atentátů všech dob.

Bavorské dispozice

Lucheni totiž zaútočil na nešťastnou, osudem zmítnou ženu, která ve snaze nalézt duševní klid korzovala Evropou sem a tam. Císařovnin sklon k trudomyslnosti ale vysvětlovalo mnoho současníků nejen životními tragédiemi, ale také dědičným zatížením ze strany bavorské rodiny. Především její silná duševní spřízněnost s bratrancem, podivínským bavorským králem Ludvíkem II. jim jakoby dávala za pravdu. Také Ludvíkův bratr a následník Oto zcela propadl duševní chorobě, takže ho museli držet v ústraní královských rezidencí.

TIP: Mýty versus realita: Méně známá fakta o císařovně Sissi

Ludvík II., který panoval od osmnácti let, se místo vládě raději věnoval hudbě a umění. Adoroval skladatele Richarda Wagnera i jeho hudbu a zatěžoval státní pokladnu budováním pohádkových, fantaskních zámků, kde si hrál na postavy z Wagnerových oper.

S Alžbětou navázal přátelství v roce 1864 v Bad Kissingenu. Tehdy mu císařovna zcela učarovala, byl jí fascinován a nechtěl se od ní vzdálit. Miloval její krásnou duši. Alžbětě to bylo až nepříjemné a svému synovi o tom napsala: „Včera mě poctil král předlouhou návštěvou. Kdyby nebyla konečně přišla babička, byl by snad ještě tady (…). Tolik mi líbal ruku, že se mě tetička Žofie, která nakukovala dveřmi, potom ptala, jestli ji vůbec ještě mám.“

Oba spojovalo vědomí vlastní výjimečnosti a též odpor k politice, vládnutí a reprezentaci. Nejraději byli sami a toulali se po Alpách, kde se oddávali snění a samotě. Také vyjížďky na koních pro ně znamenaly možnost uniknout od dvora a normálního života. Jak napsal historik Schäfer: „Oba se cítili jako pohádkové bytosti, které touží uniknout z tupé šedé skutečnosti, zahalit se do aury záhadnosti a neobyčejnosti, aby se k nim svět neodvažoval přiblížit – Sissi jako královna víl Titánie, Ludvík jako Lohengrin.“ Někdy ji nazýval Elsou, což byla bájná princezna začarovaná v labuť, kterou zachránil krásný rytíř Lohengrin ve stříbrné zbroji. 

Rány osudu

Alžbětu fascinovaly duševní choroby. Pravidelně navštěvovala psychiatrické kliniky, rozprávěla s pacienty a jejich lékaři. Svému předčitateli jednou sdělila: „Nevšiml jste si, že u Shakespeara jsou jedinými rozumnými lidmi šílenci? Ani v opravdovém životě člověk neví, kde se nalézá rozum a kde šílenství, stejně jako nevíme, zda je realita snem nebo sen skutečností. Jsem nakloněna předpokládat za rozumného každého člověka, kterého označili za šílence. Vlastní rozum je totiž považován za nebezpečné bláznovství.“ Nepochybně byla přesvědčena, že „žádný velký duch není bez trošky bláznovství“.

Ludvík II. byl v roce 1886 prohlášen za nesvéprávného a zbaven vlády. Za záhadných okolností zemřel ve Starnberském jezeře. Podle oficiální verze chtěl spáchat sebevraždu, v čemž se mu snažil zabránit doprovázející lékař. Oba bohužel utonuli. Císařovnu zpráva o bratrancově smrti neobyčejně zasáhla. Její okolí hovořilo o Alžbětiných „zmatených pohledech, trudomyslnosti a výrazu rozrušení“. Dlouhou dobu se utápěla v hlubokých depresích, jež se marně snažila zahnat četbou poezie nebo účastí na tehdy módních spiritistických seancích, při kterých hodlala navázat mimosmyslový kontakt se zemřelým přítelem.

Tři roky po smrti obdivovaného bratrance postihla císařovnu další tragická rána. Její jediný syn, třicetiletý korunní princ Rudolf, spáchal sebevraždu společně se svou milenkou na loveckém zámečku Mayerling. Zcela jistě by císařovna souhlasila s názorem: „Spousta lidí si myslí, že smrt je to nejhorší, co je může potkat, ale to je omyl. Ještě můžete zůstat naživu.“

Alžběta si dávala vinu za tragický konec svého milovaného dítěte a její melancholie a zádumčivost se dále stupňovaly. S Rudolfovým činem se nikdy nedokázala vyrovnat, již neodložila černé šaty a každý den myslela na smrt. Stala se z ní stárnoucí zlomená žena, která se zbavila všech „iluzí o naději, neboť zrazuje, o lásce, neboť unavuje, o životě, neboť přesycuje a neukojí, ba i o smrti, neboť přináší víc, než se chce, a míň, než se doufá“.

TIP: Šťastná princezna, nešťastná císařovna: Ani oddaný manžel nedokázal Sissi zadržet

Po synově smrti se Alžbětin život změnil v neustálý útěk a přesun z jednoho místa na druhé v marné snaze nalézt klid. Ani chvíli jí nepřišlo na mysl, že by měla stát po boku svého manžela a dětí, aby jim pomohla vyrovnat se s Rudolfovým odchodem i dalšími životními problémy. Nikde neměla stání, nikde se necítila v bezpečí, stal se z ní rozervaný štvanec.