Triumf ruských knížat: Bitva na Kulikově poli zlomila moc Mongolů

Od doby, kdy si Mongolové (Tataři) podmanili Kyjevskou Rus, uplynulo již 140 let. Roku 1237 Čingischánův vnuk Batu vtrhl se stodvacetitisícovou armádou na ruské území a trvale je připojil k tatarskému chanátu, později nazvanému Zlatá horda. Od té chvíle musela ruská knížata snášet poddanství a podřizovat svou autoritu mongolským chánům, kteří mezi nimi dokázali dovedně rozdmýchávat spory a náležitě z toho těžit. Pokud se chtěl kníže ujmout svého důstojenství, ať už jej nabyl jakkoliv, potřeboval k tomu chánovo potvrzení. Jestliže potvrzující listinu zvanou jarlyk získal, byl povinen odvádět Mongolům náležitou daň. Nicméně pád Kyjevské Rusi a nástup tatarské hegemonie také vytvořil prostor pro vzestup nových knížectví, která měla později zasáhnout do dalšího vývoje vztahů mezi Rusy a Tatary.

Rozděl a panuj

Z rozdrobenosti Ruska i politiky, kterou Tataři uplatňovali na podmaněném území, dokázala těžit především Moskva. Zdejší panství mělo výhodnou polohu, která město chránila před nájezdy a zároveň umožňovala kontrolu obchodu, neboť na Moskvou kontrolovaném území se protínaly obchodní stezky. Ku prospěchu vlastního panství zachovávala moskevská knížata loajalitu vůči mongolskému chánovi, což jim nakonec za vlády velkoknížete Ivana I. Kality umožnilo kontrolovat výběr tatarské daně, takzvaného vychodu. V jejich rukou se tak soustředilo velké množství peněz, které Moskva využívala k vlastnímu rozkvětu i k uplácení tatarských úředníků. Pragmatické spojenectví s Tatary se projevilo roku 1327, kdy proti tatarské nadvládě povstalo knížectví tverské, regionální rival Moskvy. Právě spojenými silami Tatarů a Moskvy byl jeho odpor zlomen. Poražený Tver, zmítaný spory o nástupnictví, se nato dostal do závislosti na Moskvě, která se mezitím stala sídlem hlavy ruské ortodoxní církve.

Rostoucí vliv, síla a bohatství Moskvy se ve druhé polovině 14. století dostaly do střetu s jinou sebevědomou expandující mocí – Velkoknížectvím litevským, jehož vojsko v letech 1333, 1339 a 1362 uštědřilo porážku Tatarům. Povzbuzeni úspěchem pak Litevci jako spojenci Tveru vypravili v letech 1368, 1370 a 1372 expedice proti Moskvě, avšak neúspěšně. V tomto období již měla dost svých vnitřních potíží Zlatá horda, kde se chánové střídali jako na běžícím pásu, přičemž málokterý zemřel přirozenou smrtí. Roku 1370 se faktická moc zkoncentrovala v rukou generála Mamaje, který stál u vzestupu i pádu několika svých předchůdců. Mamaj se rozhodl obnovit pevnou vládu nad pozvolna se drolící Zlatou hordou a omezit vliv moskevského knížete.

První vítězství

Vládcem Moskvy byl toho času Dmitrij Ivanovič, který nepokrytě pokračoval v upevňování mocenského postavení velkoknížectví, což Mamaj správně identifikoval jako hrozbu. Proto se rozhodl odejmout Dmitrijovi titul knížete vladimirského a převést jej na vládce Tveru. Ačkoliv se jednalo o titul už spíše formální, díky tradici byl mezi ruskými knížaty stále vysoce ceněný. Ze strany Mamaje šlo o prozíravý tah, v Dmitrijových očích nicméně nepřijatelný. Mocenské přetahování vygradovalo roku 1377, kdy Dmitrij shromáždil spojenecké vojsko několika knížectví a vytáhl na pomoc svému tchánovi, jenž v Nižném Novgorodu čelil vojsku Zlaté hordy. Nepřítel se však neukazoval a tak se moskevští zastavili u řeky Pjana, kde vyčkávali a notně popíjeli. Zcela opilé vojsko nečekaně napadli Tataři a rozprášili ho. Následovalo vyplnění Nižného Novgorodu a Rjazaně. Generál Mamaj, povzbuzen vítězstvím, vyslal následujícího roku vojsko, které mělo knížeti Dmitrijovi připomenout jeho závazky k tatarské říši a přimět ho k poslušnosti. Tentokrát se už Dmitrij zaskočit nenechal. 

Ruské vojsko pod Dmitrijovým velením obsadilo v srpnu 1378 brod přes řeku Vozha a vyčkávalo příchodu Mongolů. Ti se po dlouhém váhání rozhodli řeku překročit, ruské bojovníky obklíčit a zaútočit. Plán ale nevyšel, neboť Rusové dokázali udržet formaci a podniknout protiútok, jemuž vojsko Zlaté hordy nedokázalo čelit a bylo téměř celé zničeno. Jednalo se o první významné vítězství, které ruská knížata dobyla. Generál Mamaj Dmitrijovu výzvu přijal a začal připravovat další tažení, které mělo vzbouřená ruská knížata zlomit. 

Měření sil

Ve stejné době vyvstal generálu Mamajovi nový konkurent v osobě jednoho z Čingischánových potomků, jenž se jmenoval Tochtamiš. O to více potřeboval Mamaj upevnit své postavení a získat nad problematickým moskevským knížetem přesvědčivé vítězství. Dmitrij byl seriózním soupeřem, jehož nebylo radno podceňovat. Z tohoto důvodu využil Mamaj sporů mezi podrobenými knížectvími a začal dojednávat společný vojenský zásah proti Moskvě s jejími největšími rivaly – litevským velkoknížetem Jogailem a rjazaňským knížetem Olegem II. Obě knížectví účast na tažení proti Dmitrijovi přislíbila a vypravila vlastní vojsko, avšak ani jedna z armád do nadcházejícího střetu nezasáhla. 

Zatímco Mamaj tábořil na břehu Donu a čekal na příchod spojenců, shromažďoval ruské vojsko také Dmitrij. Pro blížící se bitvu s Mongoly se mu podařilo shromáždit bojovníky z většiny ruských knížectví. Nechyběly oddíly z Tveru, Vladimir-Suzdalu, Rostova, Jaroslavle, Polotsku, Beloozera, Smolenska, připojili se také někteří vazalové litevského velkoknížete a skupina mnichů – válečníků, které vyslal duchovní vůdce ruské pravoslavné církve Sergej Radoněžský. Dmitrijovi muži byli připraveni k boji, když zvědové přinesli zprávu, že se blíží vojska Litvy a Rjazaně. Dmitrij dál nečekal a překročil Don, aby se s Tatary utkal dřív, než se k nim připojí blížící se posily. Přesto generál Mamaj nezůstával zcela sám. Součástí jeho vojska totiž byli janovští žoldnéři, najatí v pevnosti Kaffa (dnešní Feodosija) na Krymu.

Proti přesile

Síly protivníků nebyly ani zdaleka vyrovnané. Odhaduje se, že ruská knížata čelila nejméně dvojnásobné přesile: proti zhruba 60 000 ruských bojovníků, včetně 7 000 Litevců, stálo na 125 000 Tatarů a k tomu neznámý a patrně nepříliš velký počet zkušených Janovanů. Poté, co Dmitrij překročil s vojskem Don, zaujal postavení na místě známém jako Kulikovo pole, kde svou armádu rozestavil do několika sledů. V mlhavém ránu 8. září 1380 to na budoucím bojišti vypadalo následovně. V první Dmitrijově linii stáli elitní ruští bojovníci, druhou linii tvořila velká část ruského vojska s navazujícími křídly. V třetí linii se nacházela záloha připravená k podpoře tam, kde by to bylo třeba. Samostatnou jednotkou pod velením Dmitrijova bratrance serpuchovského knížete Vladimíra Andrejeviče byla jízda, ukrytá v lese při levém křídle. Tento taktický manévr se ukázal být více než prozřetelný. Ruská formace byla z obou stran chráněna lesem, což vylučovalo oblíbený mongolský manévr obklíčení a útoku z více stran. 

Mamaj vytvořil ze svých bojovníků jednu dlouhou linii, jak bývalo obvyklé, sám však zaujal postavení na blízkém pahorku, odkud měl dobrý přehled. Napětí na obou stranách vzrůstalo, neboť ranní mlha nedovolovala započetí boje. Teprve před polednem se rozestoupila a bitva mohla začít heroickým soubojem. Tatarský válečník Temir Murza vyjel z řady, provokoval a vyzýval ruské bojovníky na souboj. Když nikdo nereagoval, rozhodl se ruskou čest proti nevěřícím hájit Alexandr Peresvet, jeden z mnichů. Prudký střet ani jeden z duelantů nepřežil. Nicméně bojovný mnich zůstal v sedle, zatímco nájezdník z něj byl vyhozen. Odvážná Peresvetova akce dodala ruskému vojsku sebedůvěru a předznamenala další vývoj bitvy.

Kdo ovládne Rus?

Obě linie postoupily kupředu. Tatarské vojsko převzalo iniciativu a vsadilo na drtivý útok, který měl odbojná ruská knížata smést z povrchu zemského. První linie houževnatě odolávala, ale početní převaha nepřítele byla velká, takže se po tvrdém boji zhroutila. Na řadu tak přišel druhý ruský sled. „Téhož dne v sobotu Narození svaté Boží Rodičky pobili křesťané pluky pohanské na poli Kulikově, na řece Naprjadě. I pokřiknuv kníže veliký Vladimír Andrejevič náležitě, jezdil v plucích pohanských v Tatarských, a pozlacenou tou přílbou pobleskoval, a jezdil se vším vojskem svým. I zahřměli meči ocelovými o přílby Hunovské,“ vypráví dobový pramen Zádonština, epická báseň opěvující vítězství moskevského knížete Dmitrije v bitvě na Kulikově poli. Zatím ovšem dobojováno nebylo.

Vladimír Andrejevič vyzval bratrance a vrchního velitele Dmitrije, aby zůstal v bezpečí za provizorním opevněním a vyslal bojovníky pod velením svých věrných. Dmitrij to ale odmítl a zapojil se do krvavé řeže. Aby zmátl nepřítele, vyměnil si svou zbroj s mladým bojarem Brenokem, který měl držet knížecí prapor a poutat tak na sebe pozornost Tatarů. Sám Dmitrij v běžné zbroji pak vedl své muže, zatímco nepřátelé se soustředili na knížecí zástavu. Za cenu těžkých ztrát ruští bojovníci odolávali tatarskému útoku. Nemilosrdný boj trval celé tři hodiny, když se pravé tatarské křídlo pokusilo o obchvat. Plán ale nevyšel. Nyní přišla řada na ukrytou ruskou jízdu, která vyčkávala v lese. Překvapivý protiútok Tatary zaskočil a již nebyli schopni jej odrazit. Postupně se zhroutila celá bitevní linie hordy.

TIP: Krutí dobyvatelé nebo špindíry? Mongoly poznal po čichu dokonce vlastní kůň

„A pohané nevěřící pokryli hlavy své rukami svými. Tehda pohané spěšně všickni ustoupili. (…). I počali je nevěrné bíti a sekati hrozně bez milosti, a knížata jich padajíce z koní, zarachotili; a trupy tatarskými poseli pole, a krev jich tekla řekami,“ líčí událost Zádonština. Prchající zbytky zničené tatarské armády pronásledovali triumfující Rusové dalších 50 km, než je ponechali svému osudu. Poražený Mamaj, jenž se bitvy přímo neúčastnil, pochopil, že je ztracená a z bojiště se stáhl. Jeho hlavní rival, moskevský kníže Dmitrij, od té doby zvaný Donský, bezprostředně po vítězství v důsledku vyčerpání a velké ztráty krve omdlel, avšak přežil.