Těžký život královny: Jak vypadala ideální panovnice a co ji formovalo? 

Každá královna byla především ženou a ty to ve středověku neměly lehké. Důvod jejich podřadnosti lze hledat již v biblické knize Genesis. Podle ní prý, stručně řečeno, Eva svedla Adama, a lidstvu tak uzavřela brány ráje. Její hřích pak podědily všechny dcery, které za něj tudíž musí pykat.

Hra o jablko

Určitá neláska k opačnému pohlaví je patrná už u Pavla z Tarsu coby autora listů obsažených v Novém zákoně. A co ten začal, svatý Augustin dokončil. Jinak inteligentní a cituplný autor ve svém Vyznání rozsáhle rozebírá, jak mu jeho družka překážela na cestě ke spasení, stejně jako jeho hříšné touhy. Na ose Pavel-Augustin pak vzniklo přesvědčení, že za vším zlým je nutné hledat ženu.

Danou filozofii příslušnice něžného pohlaví pocítily doslova a do písmene na vlastním těle. Současný historik Jacques Rossiaud to shrnuje slovy: „Muž jde k ženě, jako chodí na stolici: aby uspokojil určitou potřebu,“ za pravdu mu v tom dává i běžná mluva dělníků a řemeslníků ze 14. století, která disponuje líbeznými obraty jako „obskákat ji“ či „spořádat“.

Měsíční kletba

Žena v tomto pojetí nemá podíl ani na stvoření dítěte. Je jen nádobou, ve které potomek doroste. Nejvíce jí však přitěžuje fakt, že menstruuje. Například lepra se u dítěte vysvětlovala tak, že se rodiče nezdrželi pohlavního styku v období ženiny „nečistoty“.

Dost možná však má tento strach kořeny i jinde. V době, kdy byl mužský a ženský svět mnohem více oddělen, musely být příslušnice něžného pohlaví vnímány jako hodně zvláštní stvoření. Dítě v kolébce zakňouralo, otec slyšel jen plačtivý nářek, ale matka hned věděla, zda má hlad či potřebuje přebalit. Svět žen byl tajemný, intuitivní a není divu, že budil jistou bázeň. Poté již bylo snadné uvěřit, že se tato zvláštní stvoření dopouští i celé řady magických praktik, například aby muže snáze ovládly. A zjitřená obraznost nabízela i konkrétní recepty.
Manželka, která chtěla partnera zotročit, prý měla koupit živou rybu a vsunout si ji do vagíny. Až zvíře pošlo, stačilo ho připravit svému choti, a ten se po konzumaci stal poslušnou loutkou.

Pokorná světice

Vraťme se však k dětem, neboť právě jejich rození bylo hlavním ženským úkolem, a to zejména u královen. Z historie známe hned několik případů, kdy se panovník choti zbavil kvůli její neplodnosti. Například „železný a zlatý“ Přemysl Otakar II. zapudil Markétu Babenberskou po osmiletém bezdětném svazku. Tento tlak pociťovaly téměř všechny středověké ženy a jeho dozvuk jasně vidíme v písních, legendách i lidové slovesnosti. I bible má v tomto ohledu jasno: chce-li Hospodin nějakou „dceru Evinu“ potrestat, zamkne její lůno. Strach z bezdětnosti byl u královen téměř extrémní, tato neschopnost totiž mohla mít dalekosáhlé následky.

Ani úspěch na porodním lůžku, který je variantou mužova úspěchu na bitevním poli, však nezaručoval nějakou idylu. Mnohé panovnice trpěly odloučením od svých potomků, když se rozhodlo, že se budou vzdělávat mimo domov. Například svatá Anežka byla třeboňským cisterciačkám svěřena v pouhých třech letech a kněžna Drahomíra musela strpět, že její syny vychovávala nemilovaná tchyně.

Kroniky nám dochovaly, jak se s takovou ztrátou vyrovnává ideální královna. Korunovaná matka při odchodu dítěte truchlí, což nám obzvláště sugestivně dochoval Petr Žitavský ve své Zbraslavské kronice. Zde popisuje, jak královna Markéta, žena císaře Jindřicha, naříkala nad odchodem Jana Lucemburského:

„Světlo mateřských očí, ó ty, můj milený synu
sladké děťátko mé, to věru je krutější než smrt,
že se tak s tebou mám loučit a že snad tě v budoucnu nikdy nespatří oko mé!
Ach, smrt to znamená pro mne!“

Královna prý navíc po synově odchodu zemřela žalem.

Moderní matky

Ve své době však Markéta působila jako zjevení. Se svou tchyní totiž přímo zasahovaly do výchovy Jana Lucemburského, což bylo značně neobvyklé. „Běžná“ královna dítě povila a o zbytek se více méně starala armáda kojných a služebného personálu. V pozdějším věku pak někdy nastupovala klášterní výchova anebo vzdělání na jiném panovnickém dvoře. (Zde stačí připomenout Janova syna Karla IV.) To však neznamená, že ideální královna neměla k dítěti (a zejména k synům) vřelý vztah.

Kronikář Petr Žitavský opěvovanou paní Markétu pravděpodobně nikdy neviděl, neznal ji a její slova si sám vymyslel. Když o ní tedy napsal, že v její mysli vždy zářila perla ctnosti a že byla prosta jakékoli lsti a stala se ozdobou a zrcadlem všech paní, tak prezentuje svůj názor. Přímo nám předestírá, jak by podle něho panovnice měla vypadat.

Krásná, ctnostná, vzdělaná

Jak již zaznělo, měla být vladařka ozdobou. Dvěma póly ženské krásy ve středověku jsou pramáti Eva a Panna Maria. Jde však o značně nesourodou dvojici: hříšnici a světici. I v tom jasně vidíme dvojakost toho, jak byla žena ve středověku vnímána. Zkažená pramáti je v ráji nahá a středověk tak přes ni objevuje ženské tělo. Naopak v případě Marie je předmětem obdivu tvář. Se značnou mírou nadsázky tedy můžeme říci, že ideální královna měla tělo pramáti Evy a tvář Panny Marie.

Vládkyně dále musela být ctnostná, protože její prohřešek by vrhl špatné světlo nejen na ni, ale i na jejího muže či syna. Krásně to vyjadřuje například Fenície (Fenice) zamilovaná do Cligèse v díle Chrétiena de Troyes:

„Spíš kolem ať jsem lámána
než Isoldu a Tristana
snad připomínat láskou naší.
Ta jejich hanebnost mě straší,
až stydno je mi vyprávět.
 

Nechtěla bych za celý svět
vést život, jaký ona vedla.
Láska ji k hanebnosti svedla,
jednoho pána srdce mělo,
ale dva pány její tělo.“

Skrze ženské tělo totiž bylo možné (například slovně) zaútočit na muže. Právní knihy popisující zločin nactiutrhání nám až do dnešních časů dochovaly širokou škálu středověkých nadávek. Je nesmírně zajímavé, jak se muži navzájem uráželi tím, že verbálně napadali ctnost matek nebo manželek. Kdo chtěl urazit soka, ten často neřekl něco hrubého o něm, ale o ženě jemu blízké.

TIP: Dospívání urozených: Jak vypadala výchova šlechtice v raném novověku?

Pomyslnou „poslední štací“ královny pak je vdovský úděl. Řádná panovnice totiž měla zbytek života zasvětit památce svého muže. Za ještě vhodnější se považovalo, když svou ztrátu neunesla, jak to popisuje Alexandreida: „Soredamor tak smutná byla, že dále žít už netoužila a žalem zahynula s ním.“ Celý život korunované ženy byl totiž navázaný na jejího muže, a tak jako v případě jiných žen měl být manžel manželce tím, čím danému muži bůh.