Těžce zkoušené město: Sovětský Charkov za druhé světové války

Charkov byl v červnu 1941 moderní průmyslové centrum s 900 000 obyvateli, což jej řadilo na čtvrté místo v SSSR. Nacházela se zde obrovská seřaďovací nádraží a skladiště uhlí, železné rudy a strojírenských výrobků. Vedly tudy železniční tratě směřující na Donbas, Krym, a dokonce až ke vzdálenému Baku s rozsáhlými ropnými poli. Všechny tyto oblasti dodávaly strategické suroviny, které Němci nutně potřebovali pro válečný průmysl a o něž chtěli svého nepřítele připravit. 

Poprvé na Ukrajinu

Když Hitler plánoval operaci Barbarossa, věnoval Charkovu zvláštní pozornost. Východní Ukrajina byla bohatou obilnicí, doněcká průmyslová oblast disponovala bohatými nalezišti uhlí a železárnami. V okolí města Krivoj Rog se těžila výborná železná ruda a ve všech větších městech stály strojírenské podniky. I když už pro Německo pracovala celá okupovaná Evropa, vedení války vyžadovalo stále další zdroje a nyní je měla dodat právě Ukrajina.

Poté, co v září 1941 padl Kyjev, představoval Charkov další jasný strategický cíl, ale Němci nejdřív museli vyřešit problémy se zásobováním. Množství zbraní, munice a dalšího materiálu dopravovali k frontě na automobilech s velkým zpožděním, takže útočné formace musely zastavit a čekat. Sověti mezitím nezaháleli. Rudou armádu na Ukrajině sice výrazně oslabily předchozí boje, ale rozprášené svazky se podařilo znovu zformovat a ve městě začala demontáž strojního zařízení sedmdesáti nejdůležitějších továren, jež vyráběly mimo jiné tanky T-34 a samohybná děla. Než bezedné bláto zmrzlo a německé divize vyrazily, podařilo se vypravit více než 300 vlaků vezoucích na východ stroje a další zařízení. 

Pod hákovým křížem

Charkov poprvé padl do německých rukou 24. října 1941, kdy jej obsadila 6. armáda pod velením polního maršála Waltera von Reichenau. Město spadalo po celou dobu okupace pod správu armády. V jejím čele stál generálmajor Anton Dostler, jenž zároveň velel i 57. pěší divizi zajišťující veřejný pořádek. Pro civilisty nepředstavovala armádní správa žádnou výhodu, protože na základě Reichenauova rozkazu prováděli vojáci brutální represe.

Ihned po obsazení města začal hon na komisaře a vojenské velitele, skutečné i jen domnělé. Počet obyvatel narostl kvůli uprchlíkům z oblasti Kyjeva o dalšího více než půl milionu osob, které měly jen to, co si nesly s sebou, a přespávaly na ulicích či v parcích. Armáda se nijak nezabývala zásobováním obyvatel Charkova, kteří pro ni přímo nepracovali, a tak mnoho z nich trpělo hladem a mrzlo. Lidé z města postupně odcházeli na venkov, kde našli alespoň nějakou možnost obživy, i když německé zásobovací jednotky zabavovaly vesničanům potraviny pro potřeby vojsk. 

Einsatzkommanda nastupují

Rudá armáda zanechala ve městě nálože, které vybuchly až 14. listopadu, Němci to však považovali za čin záškodníků a okamžitě oběsili pro výstrahu dvě stě náhodně vybraných civilistů a jako rukojmí zadržovali další tisícovku s pohrůžkou jejich okamžitého zabití při pokračujících útocích. V polovině prosince pak proběhl první ze zátahů na Židy, kteří se museli shromáždit na určeném místě za městem. Tam pak začali příslušníci Einsatzkommand s hromadnými popravami.

Odhaduje se, že zde bylo zavražděno asi 20 000 lidí. Tyto masakry řídila neblaze proslulá Einsatzgruppe C přiřazená ke skupině armád Jih. Je nepochybné, že se němečtí vojáci dopouštěli v okupovaném Charkově zločinů na zajatcích i civilistech. Když však jejich velitel generálporučík Anton Dostler po válce stanul před soudem, o těchto událostech se vůbec nejednalo.

Americká prokuratura mu prokázala vinu v případě zastřelení 15 amerických vojáků zajatých při pokusu o zničení železničního tunelu, když později velel v Itálii. Přestože byli v době zajetí oblečeni v řádných amerických uniformách, Dostler je nechal popravit na základě Hitlerova rozkazu z roku 1942 nařizujícího okamžité zastřelení všech dopadených příslušníků záškodníků bez ohledu na uniformu. Sám generálporučík stanul před popravčí četou 1. prosince 1945.

Konec utrpení

Sovětská vojska se vrátila do Charkova v únoru 1943 a začala jej ihned měnit v obrovskou pevnost. Vojáci část obyvatel vystěhovali z domů, jejichž dveře poté zatarasili a v oknech zřídili palebná stanoviště. Ulice přehradili barikádami, v parcích zakopali protitanková děla a vytvořili kulometná hnízda. Rudoarmějci podpoření jednotkami NKVD hodlali město udržet za každou cenu, ale soustředěný úder Tankového sboru SS je nakonec vyhnal.

Při bojích o každý dům nasadily obě strany dělostřelectvo a taktické bombardéry, takže místy už zůstaly jen hromady sutin, v nichž zahynuli i civilisté, kteří se nestihli evakuovat. V Charkově opět zavládly německé pořádky, vlaky přivážely velké množství zásob a město opět řídila armáda.

Fašisté definitivně odcházejí

Po porážce u Kurska bylo polnímu maršálovi Mansteinovi jasné, že nebude déle možné Charkov udržet, a po chladné úvaze se jej rozhodl vyklidit, aby zachránil vojska pro další boje. Proti tomuto úmyslu protestoval i sám Hitler, který žil v představách, že každé město se musí držet ze všech sil, ale vývoj situace dal za pravdu zkušenému veliteli. Sověti hodlali odříznout vysunuté jednotky bránící Charkov a po obklíčení je zničit, město samotné pro ně nepředstavovalo primární cíl.

TIP: Německá okupace Normanských ostrovů: Vítězství totální izolace a vyhladovění

Dne 22. srpna 1943 Němci město řízeně vyklidili a podařilo se jim zachránit i většinu zásob z rozsáhlých skladů rozmístěných v okolí. Šest německých divizí vyvázlo z hrozícího obklíčení a Charkov byl osvobozen, tentokrát už definitivně Rudou armádou. Tak jako v jiných městech začalo i zde okamžitě zatýkání „nepřátel lidu“ a mnoho těch, kteří přežili čtyři bitvy o město, bylo zastřeleno nebo odsouzeno na nucené práce a odvlečeno do gulagů. Ztráty civilních obyvatel, byť nikdy přesně nezjištěné, dosáhly velké výše. Za nejvíce obětí však nemohlo vražedné řádění vojáků, ale zima a hlad.