A tenhle znáte? Jakými vtipy se bavili naši předci?

O tom, jak asi vypadal skutečně ten první vtip, se můžeme jen marně dohadovat. Jisté indicie k rozklíčování obsahu tu ale jsou. I v roce 1900 př. n. l. totiž měli lidé rádi humor jednoduchý, košilatý a poněkud přízemní.

Přehlídka nejstarších dosud nalezených psaných anekdot, sestavená akademiky z univerzity v britském Wolverhamptonu, dává tušit, že cit pro skutečně vytříbený, taktní a jemný humor nebyl masám ve starověku zrovna vlastní. Pro sestavení dobového přehledu vycházel tým Paula McDonalda z překladů konkrétních archeologických artefaktů. Hodně jim také vypomohla předchozí práce „badatelů“ z 5. století. Staré Řeky totiž prapůvod prvního vtipu také zajímal a v pojednání Philogelos – Milovník smíchu, jakéhosi neformálního předchůdce humoristických časopisů, se je pokoušel filozof Hieroklés z Alexandrie podrobně zaznamenat. 

O nešťastném oslu

Takže? Ze 4. století pochází vtip o ne zrovna šikovném holiči: „Když se holič krále před celým dvorem zeptal, jak by si nový sestřih přál, odvětil mu panovník: V tichosti.“ Smích zmíněných dvořanů i posluchačů anekdoty nejspíš vycházel z toho, jak směšně byl panovník prve ostříhán. Snad. 

To další kousek, kterému Hieroklés přiřkl vznik kolem roku 350 n. l., je nám, snad jen v trochu jiném osazení, dobře známý. „Ve snaze naučit osla nejíst, nedával mu pedant ani kousek ovsa. Když osel pošel hlady, smutně jeho pán zaštkal: „Jaká velká ztráta! Zemřel, zrovna když se naučil nejíst!“ Trochu to připomíná blíže nedatovanou starořeckou anekdotu o hloupém studentovi, který si šel zaplavat. Málem se utopil a přísahal, že v příštím pokusu se už plavat skutečně naučí. 

Otec nejistý

U následující anekdoty si nejsme přesně jisti vznikem, i když s datací nám vypomáhá hlavní aktér. První císař říše římské Augustus žil na přelomu našeho letopočtu. A právě tento velikán kdesi v davu na tržnici potkal muže, jež mu byl zjevem až neuvěřitelně podobný. Zvědavost ho pohnala k tomu, aby se jej okamžitě zeptal: Nepracovala tvoje matka kdysi v mém paláci? Otázaný neztratil duchapřítomnost a bystře odvětil: „Ne,  císaři, ale můj otec ano.“ Inu, otec je na rozdíl od matky vždycky nejistý a Římané vtipu moc dobře rozuměli.

Vtípky s hádankou

Na pomezí vtipu a vtipné hádanky se dá zařadit i lítostivé egyptské úsloví datované do 1. století př. n. l. o tom, že: „Muž touží po souloži více než osel. Zkrátka jej ale drží jeho peněženka.“ Od poněkud pokleslých vtípků a sexuálních narážek se dostáváme k hlubším dílkům. Autorem následujícího „vtipu hádankou“ je dramatik Sofokles, a humoru se dopustil v antické tragédii Král Oidipus, druhém díle tzv. Thébské triologie. „Otázka zní: Které zvíře zrána chodí po čtyřech, k poledni po dvou a po třech k večeru?“ Z této doby pochází i vtipná zmínka o lakomci, který sepsal svou poslední vůli. „A dědicem prohlásil sám sebe.“

Nepřímočarému vtipu, který vás alespoň teoreticky donutí přemýšlet, se měl při popisování dobrodružství Odyssea dopustit i Homér. A to, když se hrdina lapený v Kyklopově jeskyni představil svému vězniteli jako „Nikdo“. Když bylo monstrum Řeky oslepeno, volali na něj další Kyklopové, kdo že mu ubližuje. „Nikdo!“ Kdo by se divil, že mu nepřišli na pomoc? 

S datací tohoto kousku je to opět trochu nejisté. Hypoteticky se téma sice odehrává někdy ve 12. století před naším letopočtem, ale samo dílo vzniklo v 8. století př. n. l. A je dost možné, že vtip s Kyklopem někdo Homérovi „přibásnil“ dodatečně. 

Manželské a jiné hádky

Další anekdota o nehezké manželské rozpravě bavila posluchače poprvé kolem roku 1100 př. n. l. „Jednooká žena byla vdána za muže a žila s ním po 20 let. Pak se ale muž zhlédl v ženě hezčí, mladší. A tak své ženě řekl, že se s ní rozvede. Zdůvodnil to tím, že je na jedno oko slepá. „A toho sis všiml až po dvaceti letech manželství?“ řekla mu. „Pak jsi nejspíš sám slepý.“ Při současné míře rozvodovosti by se dal jistě převyprávět i letos, za tři tisíce let na humoru nic neztratil. Jen o 400 let starší vtip pochází ze Sumeru a hádankou cílí na chamtivé a hádavé muže, kteří se vydali na dlouhou cestu.

„Tři muži z Adábu jeli na povoze taženém býkem a krávou. Jeden muž vlastnil býka, druhý krávu a třetí náklad na voze. Všechny je trápila žízeň a vadili se. Majitel býka nechtěl jít k řece, bál se, že by jeho zvíře u napajedla srazil lev. Majitel krávy ji nechtěl pustit, aby se nezatoulala do pouště. A majitel nákladu nechtěl nechat povoz bez dozoru, aby jej někdo neukradl. Než se konečně domluvili, býk měl zatím s krávou tele, a to sežralo náklad na voze. A teď suďte, komu tele patří?“

Vtipy o nadýmání

Mnoho z toho, co víme o životě ve faraonských královstvích v povodí Nilu, pochází z písemných záznamů na papyrových pergamenech. Takzvaný Papyrus Westcar, objevený kolem roku 1823 britským dobrodruhem a datovaný k roku 1600 př. n. l., ale zrovna upřímnou studnicí nezkreslených vědomostí není. V pěti „povídkách“ popisuje s osobitým humorem život kouzelníků, mágů a čarodějů „na dvoře syna Khufa“, tedy pravděpodobně panovníka Radžedefa. Ne zrovna pod čarou se tu objevuje poznámka: „Jak pobavit znuděného faraona? Vypluj na Nil s lodí plnou žen, oblečených jen do rybářských sítí, a přesvědč jej, ať chytí rybu.“

Už to skoro vypadalo, že nabíráme trochu úroveň. Ale bohužel, zatím nejstarší písemně zaznamenaný vtip, který pochází z období 1900 př. n. l ze Sumeru, je vtip o nekontrolované flatulenci. Má jím být hláška: „Něco, co se nikdy nestalo, co svět světem běží? Aby si mladá žena na klíně svého muže neuprdla.“

TIP: Slova zemitá, nemytá a nečesaná: Kde se vzaly nadávky a jak se nadává ve světě?

Inu, vkus se mění, ale vtipy a touha po humoru zůstává. Proto si vypomůžeme římskou anekdotou z 1. století. V ní divák pozoruje závody běžců, a vida zoufalého sponzora prohrávajícího posledního nešťastníka, pomůže mu dobrou radou. „Vím přesně, co váš běžec potřebuje, aby mohl zvítězit!“ S nadějí v hlase se sponzor obrátí a ptá se: „Co je to, dobrý muži?“ Odpověď zní: „Rychlého koně, protože jinak ostatní nikdy nedožene.“