Temný věk krále Artuše: Co se dělo v Británii po pádu Římské říše?

Římané vládli v Británii téměř čtyři sta let. Podařilo se jim podmanit si značnou část domorodých obyvatel, a keltské kmeny tak po dlouhém a tvrdém odporu přijaly římský způsob života. Na ostrově vznikly vily připomínající středomořskou architekturu, na tržištích kolovaly mince a ve velkých populačních centrech vyrostly lázně a divadla. Římská správa zavedla státní úřady a potlačila tradiční náčelnickou moc. Z původně divokých a násilím porobených domorodců, kteří okupační armádu nenáviděli, se stali obyvatelé impéria se zálibou ve vymoženostech civilizace. Kmenová identita se rozdrobila a do její krve se přimíchali nově příchozí z celého Středomoří. Vznikl nový národ románských Britonů.

Na ostrově však zůstaly i svobodné kmeny, které dokázaly římskému kolosu vzdorovat. Šlo o případ lidí žijících v nepřístupných oblastech dnešního Walesu a převážné části Kaledonie neboli Skotska. Proto byla vybudována impozantní hranice zvaná Hadriánův val, jež měla provincii ochránit. Před kým? Před původními obyvateli oblasti – Pikty, kteří se tak stali nejpozoruhodnějším „národem“ doby tzv. temného věku, po odchodu Římanů z Británie.

Obestřeni tajemstvím

Piktové, největší etnická skupina britského severu a dominantní obyvatelé starověké Kaledonie, patřili mezi nejzáhadnější národy staré Evropy. Hrozba společného nepřítele v podobě Římské říše napomohla postupnému sjednocení kaledonských kmenů. Římské pojmenování „Picti“, které se jako souhrnné označení lidí obývajících sever Británie objevilo roku 297, zřejmě představuje pouhou latinskou formu vlastního označení obyvatel dnešního Skotska. Není však zcela jasné, jakým jazykem piktské kmeny mluvily. Soudí se, že používaly tzv. P-keltštinu, jež se oddělila z prostředí pevninských Keltů a později zanikla. Druhou skupinu tvoří starší Q-keltština, z níž se vyvinula irština či skotská gaelština.

Na otázku, kým vlastně Piktové byli, neexistuje jasná odpověď. Některé kulturní projevy naznačují jejich příslušnost ke Keltům, ovšem jiné prvky piktské kultury takové verzi protiřečí – ať už jde o netradiční oděv, z něhož se později vyvinul skotský kilt, existenci piktských názvů hor a řek, či o zvyk nástupnictví v ženské linii. Je pravděpodobné, že v některých oblastech došlo ke smísení dvou odlišných etnik.

Válečníci ze severu

V poznání života Piktů se musíme spoléhat zejména na stručné zmínky autorů zvnějšku. Nejvíc informací přináší britonský mnich Gildas v díle O zkáze Británie a anglosaský Beda Venerabilis v rozsáhlých Církevních dějinách národa Anglů. Oba zároveň jako jediní uceleně referují o událostech po odchodu Římanů z Británie. 

Vedle nich nabízejí krátké zprávy také antičtí dějepisci Dio Cassius a Herodianos, který uvádí: „Většina Británie je bažinatá (…). Přes tyto močály barbaři plavou a brodí se až po pás ve vodě. Jsou téměř nazí a bláto jim nevadí. Neznají oděv, ale zdobí si železem boky a krk a pokládají to za okrasu i za důkaz bohatství jako ostatní barbaři zlato. Na tělo si tetují barevné obrazy a podoby rozmanitých zvířat, a proto se neodívají, aby kresby nezakrývali. Jsou velice bojovní a krvelační. Chrání se pouze štítem a kopím; meč jim visí podél nahého těla. Neznají pancíř ani helmu a považují je za překážku při přechodu močálů.“ Jak je patrné, Herodianova zpráva se vztahuje především k válečnictví, což je ovšem pochopitelné – když už antičtí autoři psali o barbarech, činili tak převážně v souvislosti s válkou.

Pomalovaní barbaři

O tom, jakými ornamenty Piktové svoje těla pokrývali, se dozvídáme z tzv. symbolických kamenů – dodnes nejpatrnějšího piktského kulturního projevu. Dělí se do tří kategorií a představují neocenitelný pramen, jejich význam se však dosud nepodařilo zcela objasnit. Nicméně z výjevů, které zachycují, si lze o životě a kultuře zmíněných kmenů vytvořit obstojnou představu.

Dio Cassius uvádí: „(…) obývají divoké hory a pusté bažinaté pláně bez hradeb, měst či obdělávaných polí. Živí se pastevectvím, divokou zvěří a ovocem; ryb, kterých se tam nalézá ohromné a nevyčerpatelné množství, se nedotýkají. Přebývají ve stanech, nazí a bosí, ženy mají dohromady a společně vychovávají veškeré potomstvo. Forma jejich vlády je převážně demokratická, velmi rádi se oddávají loupení a v důsledku toho vybírají nejstatečnější muže za vládce. Do bitvy jezdí na vozech a mají malé hbité koně; bojují také opěšalí, velmi rychle běhají a pevně stojí na zemi. Jako zbraně používají štít a krátké kopí s bronzovým jablkem na konci násady. (…) Mají také dýku. Dokážou snášet hlad, zimu a jakýkoliv druh strádání. Jsou-li v ohrožení, stahují se do bažin a vydrží tam po mnoho dní pouze s hlavami nad vodou. V lesích přežívají z kůry a kořínků (…). Jídlo si dělí na malé porce, které zabrání hladu i žízni.“

Antičtí autoři vykreslovali obyvatele Kaledonie tradičně jako divoce žijící necivilizované barbary, jde však o falešný obraz. Nížinaté oblasti země se hojně zemědělsky využívaly, jak dokazují archeologické nálezy částí pluhu a zrn ječmene. „Barbaři“ zároveň budovali rozlehlé stavby, jako kamenné věže zvané brochy. Největší z nich, třináct metrů vysoký „obr“ na ostrově Mousa, přečkal v téměř nezměněné podobě dvě milénia, vystaven drsnému počasí i nájezdům Vikingů. Taková stavba svědčí o vyspělých postupech, o práci schopných inženýrů, o hospodářství, jež zmíněné stavitele podporovalo, a rovněž o organizované společnosti, pro kterou věž vznikla.

Příliš mnoho sousedů

Na počátku 5. století, kdy se římská vojenská moc z Británie stáhla, probíhaly změny také na jih od piktského území. Sídlily tam britonské kmeny, jež sice nespadaly pod provincii Britannia, ale již od raného 3. století s Římem spolupracovaly. Postupně tak vznikla poměrně vyspělá mladá keltská království Gododdin, Strathclyde a Rheged. Jejich mocenská centra pak tvořily strategicky umístěné mohutné pevnosti, včetně dnešního Edinburghu, kolem nichž se soustředilo osídlení. Doložen máme i mezinárodní obchod, a to až ze Středomoří. V žádném případě však nešlo o velká a hustá sídliště městského typu, jaká bychom tehdy nalezli na území dnešní Francie nebo Itálie.

Vedle větších keltských království vznikala také „mikrokrálovství“ okolo pevností Hadriánova valu. Jejich trvání pak odpovídalo „životnosti“ kmenového vůdce, jímž se někdy stával i bývalý římský generál. Obecně měla Británie spíš venkovský charakter a osídlení bylo izolované. Velkých sídlišť typu Londýna či Yorku existovalo jen málo a většina populace žila na zemědělských usedlostech.

Skoti z Irska

Vedle domorodých, jen málo romanizovaných Britonů na jihu dnešního Skotska pronikal do země také keltský živel z Irska, tehdy označovaného jako Hibernia či Scottia. Skotové přicházeli do Británie nejprve jako nájezdníci a piráti, ale brzy se tam začali i usazovat. Menší irské osady vznikaly na území současného Walesu, nicméně převážná část se soustředila na západním pobřeží dnešního Skotska, kde se později zrodilo malé království Dál Riata coby budoucí významný rival Piktů. Irští Skotové byli každým coulem Keltové a svou kulturu i jazyk přivezli s sebou, čímž zároveň posílili keltský prvek na severu Británie. Hovořili přitom gaelštinou, jež se od řeči Piktů i Britonů lišila, ale nakonec v celém Skotsku převládla.

Na základě rozmanitosti sídel domorodého obyvatelstva si můžeme vytvořit představu o společenské struktuře. Horní patro tvořila válečnická aristokracie, z jejíchž řad se rekrutovali kmenoví králové. Příslušníci dané vrstvy bydleli především ve větších pevnostech na kopci, které nejen plnily obranný účel, ale také zastávaly funkci kmenových center a symbolizovaly prestiž. Bohatství další vrstvy v podobě zemědělců a farmářů se pak počítalo zejména podle velikosti stád dobytka; zatímco mezi nejrůznějšími řemeslníky se značné úctě těšili kováři, žijící při kmenových centrech, v osadách či vesnicích, případně osamoceně v ohrazených usedlostech.

Piktové a Skotové se v 5. století stali příčinou největších potíží romanizovaných Britonů na území celé dnešní Anglie. Jejich kmeny napadaly Británii ze západu, z východu i severu, na souši i z moře. Po odchodu Římanů přestala fungovat centrální správa a země se v mnoha směrech vrátila do doby před okupací. Na rozdrobeném území se ujali vlády nezávislí kmenoví náčelníci, kteří navzájem soupeřili a usilovali o titul velekrále „bretwaldy“, jemuž se ostatní vládci podřizovali. 

První sjednotitel

S většími či menšími úspěchy se Britonům dařilo odrážet útoky nájezdníků ze severu, situaci však komplikovaly i vnitřní rozbroje, neboť krátce před odchodem Římanů se v Británii zformovaly dva náboženské tábory: Jeden se přikláněl k Římu a katolické církvi, zatímco druhý hájil domácí čili keltské tradice a nezávislou pelagiánskou víru, kterou Římané považovali za kacířskou. V té době se v Británii podařilo vytvořit jakousi centrální vládu a zásluhu na tom nesl jeden z kmenových náčelníků, Vortigern. Jeho pozice byla natolik silná, že mohl využít svůj vliv, aby z Británie učinil samostatnou keltskou zemi bez vměšování Říma, schopnou bránit se nepřátelským nájezdům. Proto také podporoval pelagiánství, na němž chtěl vybudovat vlastní keltskou církev.

V polovině 5. století získal Vortigern titul velekrále, takže zodpovídal za obranu před nepřátelskými útoky, především před nájezdy irských Skotů a také opakovanými kořistnickými výpravami Sasů na jihu a jihovýchodě ostrova. A přestože měl silnou pozici, disponoval pouze omezenými zdroji. Bylo skutečně obtížné čelit protivníkovi na dvou frontách. Proto přizval na pomoc britonského krále Cuneddu z Gododdinu, aby potlačil irské piráty usazující se na severozápadě. Oslabení na severu však využili Piktové, překročili někdejší římskou hranici a vpadli na území ovládané Britony.

V téže době pořádali z východu kruté nájezdy také germánští Sasové. Pro království šlo o kritickou situaci a podle Gildase požádali Britoni roku 446 naposledy o pomoc Římany, konkrétně generála Aëtia, avšak bez úspěchu. Vortigern tedy udělal jedinou možnou věc: Přijal římskou strategii a uzavřel smlouvu s barbary – proti barbarům. Prvními žoldnéři se podle tradice stali germánští Jutové, kteří roku 449 dostali od velekrále souhlas, aby se usadili na ostrově.

Anglosasové přicházejí

Bohužel, Vortigern nedomyslel důsledky svého činu. Poté, co byli Piktové zatlačeni na sever, přestali jutští spojenci smlouvu dodržovat a obrátili se proti Britonům. Již roku 455 se tak obě strany střetly u Aylesfordu, o dva roky později byli Britoni vytlačeni z Kentu a následovaly další bitvy proti různým saským vůdcům. Současně ze severu opět útočili Piktové a ze západu připlouvali Skotové. Zmíněné události líčí Anglosaská kronika, ale prakticky nezmiňuje, kdo Britony vedl. Podle legend se mělo jednat o Artušova otce Uthera Pendragona, ve skutečnosti o tom však nevíme téměř nic. Začalo dlouhé období anglosaské invaze do Británie, které znamenalo nemalý odliv především vysoce postavených členů společnosti do galské Armoriky neboli Bretaně.

Od roku 449 osídlovali Anglosasové Británii jako námezdní vojáci, příležitostně se tam ovšem usazovali už od 4. století. Patřili mezi nejprimitivnější a nejzaostalejší germánské kmeny, přičemž o podobnosti s Góty či Vandaly nemůže být řeč. Na dlouhých lodicích přistávala u britských břehů jedna horda nájezdníků za druhou: Vyháněli, a mnohdy i vybíjeli domácí obyvatelstvo, plenili statky a města a coby kolonizátoři pomalu posilovali svoje pozice na ostrově. Zatímco Sasové se usazovali na jihu Anglie, Anglové připlouvali k východnímu pobřeží, odkud postupovali k severu a dotírali na tamní britonská království. Britonům tak vyvstal daleko nebezpečnější nepřítel než Piktové a Skotové, pro něž nakonec nově příchozí také znamenali hrozbu. V následujících staletích pak Anglosasové získali rozhodující vliv a stali se nejvýznamnějším etnikem v Británii.

Nekonečné války

Poté, co Vortigern v očích svých současníků selhal, dostala se do popředí římská opozice. V jejím čele stanul Ambrosius Aurelianus, muž z britorománského rodu a ctitel římské tradice. Podobně jako o dalších osobnostech artušovského věku, ani o něm toho moc nevíme. Podle Gildase se postavil do čela domorodého odporu, načež se Britonům dařilo vzbouřené expandující Anglosasy systematicky zatlačovat, až byli rozdrceni ve velké bitvě u hory Badonu. Gildas však bohužel v dané souvislosti zmiňuje Ambrosia Aureliana jako jediný.

Situace na přelomu 5. a 6. století se dá potom obecně charakterizovat jako řetěz neustálých konfliktů na všech frontách, které rozkvětu země příliš nepomáhaly. Všude vládl strach, obchod téměř ustal a na polích, jež často lehla popelem, neměl kdo pracovat. Právě v soumraku 5. století se ovšem z ostrovních mlh vynořuje nejasná postava legendárního Artuše, válečníka, který dokázal kruté nájezdy nepřátelských kmenů zastavit a nastolil dlouhé období míru.