Talentovaná Elisabeth Vigeé LeBrun: Proč vyhnali slavnou malířku z Francie?

Louise Elisabeth Vigeé LeBrun (1755–1842) nikdy nepřestala hledat nové způsoby, jak co nejvěrněji přenést realitu na plátno a dostat do tahů štětce i ducha doby. Lidská tvář pro ni byla světem s vlastními pravidly a zákonitostmi a její zvěčnění se pro ni stalo celoživotní výzvou. Elisabeth si svými podmanivými portréty získala věhlas nejen ve Francii. Zvěsti o jejím talentu se rozlétly napříč Evropou. Dokázala si citlivě získat důvěru portrétovaného a s jeho podobou tak zanesla na plátno i jeho duši. Navzdory bouřlivé revoluční době, která, jak je známo, umění příliš nepřeje, dosáhla Elisabeth svými malbami nebývalého úspěchu a zapsala se do historie umění.

Dcera malíře

Narodila se v Paříži roku 1755 a její dětství bylo klidné a harmonické. Rodiče ji zprvu dali do péče kojné, která se o dívku starala až do jejích pěti let v idylickém prostředí venkova plného vůní a barev. Když se Elisabeth vrátila zpět k rodině do hlavního města, začal její otec, již tehdy úspěšný portrétista, talent své dcery rozvíjet a její zájem podporovat. Pět dalších let pobývala Elisabeth jako každá správná mladá dáma své doby v klášterní škole na internátu svaté Trojice. Tam její talent neuniknul pozornosti řádových sester. Ve výtvarném umění – v malbě a především v kresbě, neměla mezi spolužačkami konkurenci. 

Otec, který měl na Elisabethinu zálibu v portrétování velký vliv a kterého považovala za svůj vzor, ale v roce 1757 zemřel. Po jeho smrti se Elisabethina matka znovu vdala za bohatého klenotníka a rodina se přestěhovala blíže ke královskému paláci. Tento krok byl pro další vývoj Elisabethiny kariéry zásadní. Mladou a talentovanou dívku si vzala pod svou osobní ochranu princezna Louisa Marie Bourbounská. Ta Elisabeth umožnila studium u slavných malířů té doby, jedním z nich byl například i Joseph Vernet. 

Těžko v ateliéru, lehko v životě. Elisabeth pilně studovala techniku a naslouchala radám svých učitelů a v roce 1770 se malbě začala věnovat profesionálně. A hned zvolila dráhu portrétistky. Umělecké prostředí, v němž žila, ji zaneslo do náruče malíře a sběratele umění Jeana Babtista Pierre LeBruna, za kterého se provdala.

Profese jejího muže jí zprvu uzavřela dveře do Královské Akademie. Její přijetí mohlo být považováno za střet zájmů. Nakonec se na ni ale usmálo štěstí. V osmadvaceti letech se na přímluvu Marie Antoinetty do prestižní instituce nakonec přece jen dostala a stala se tak jednou ze čtyř žen, oceněných touto poctou. 

Obrazy pro krále i cara 

V idylickém svazku dvou umělců se narodila dcera Julie. A i po pracovní stránce, nejen té osobní, se Elisabeth dařilo. V letech následujících namalovala mnoho portrétů členů královské rodiny a společně s manželem hodně cestovali. Francouzská revoluce je ale donutila Paříž opustit. Ani to ale nemělo na její slibně rozjetou kariéru negativní dopad. Elisabeth byla na svou dobu velmi zcestovalá, navštívila Holandsko, Itálii a Rakousko a všude hledala inspiraci. Portrétovala známé osobnosti i obyčejné lidi. V Itálii se dokonce stala členkou prestižní Accademia di San Luca v Římě. Kromě Říma pracovala i v Neapoli. 

To, že z Francie odešla hned v prvních revolučních dnech, jí však v dalších letech zabránilo se do domova vrátit. Životu v exilu ale Elisabeth rychle přivykla. Její přátelská a otevřená povaha a k tomu talent a citlivost jí otevíraly dveře k evropským dvorům. Zemí, která ji zlákala nejvíce, bylo Rusko. Nakonec v něm prožila celých šest let a stala se dokonce čestnou členkou petrohradské Akademie krásných umění. Portrétováním členů carské rodiny získala nejen uznání mezi kolegy, ale i značné jmění. 

TIP: Šílená láskou: Vztah s kolegou stál Camille Claudelovou zdravý rozum!

Do rodné Francie se rodina vrátila až v roce 1802, kdy její jméno zmizelo ze seznamu emigrantů. Elisabeth se ale dlouho nezdržela. Neklidná mysl a touha poznávat stále nové a nové věci, nechávat se inspirovat krajinou a lidmi, ji odvála do Anglie, kde portrétovala například romantického básníka lorda Byrona. Po cestě do Švýcarska a návštěvě Berlína se pustila do psaní svých pamětí, které v roce 1837 vydala knižně. Zemřela v Paříži roku 1842. Bylo jí neuvěřitelných šestaosmdesát let, které prožila skutečně naplno.