Tajemství sfingy: Jaké je její skutečné stáří a kam vedou šachty v jejích základech?
Egyptská Gíza proslula nejen impozantními pyramidami. Pomyslným symbolem starověké říše na Nilu se stala rovněž socha lvice s hlavou člověka, známá jako Velká sfinga. Už po tisíciletí ji obklopují legendy a navzdory řadě archeologických poznatků zůstává obestřena tajemstvím.
O největší skulptuře na světě vytesané z jednoho kusu kamene víme překvapivě málo, a většinu poznatků lze navíc označit spíš za dohady. Není dokonce ani stoprocentně jisté, kdy ji předkové dnešních Egypťanů vytvořili. Všeobecně přijímaná teorie, že sochu nechal ve 3. tisíciletí př. n. l. zhotovit faraon Rachef, naráží na zjištění, že vápenec obsahuje stopy eroze způsobené vodou. Ta se však mohla dovnitř dostat takřka výhradně v důsledku vydatných dešťů, které v Egyptě ustaly přibližně počátkem 8. tisíciletí př. n. l.: Tehdy se začalo měnit klima a lesy i pastviny ustoupily poušti. Znamenalo by to, že je sfinga ve skutečnosti víc než devět tisíc let stará a Rachef ji zřejmě nechal pouze opravit. Uvedenou hypotézu ovšem většina současných egyptologů odmítá.
Kdo ji vlastně postavil?
Zřejmé není ani to, komu měl patřit lidský obličej kamenné šelmy. Jestliže její vznik skutečně inicioval Rachef, pak je pravděpodobné, že jí nechal vtisknout vlastní podobu – a na základě dochovaných soch faraona lze tvrdit, že tvář sfingy nese jeho rysy. Nemůžeme však ani vyloučit, že má znázorňovat panovníkova otce Chufua. Teoreticky přitom nemusí platit nic z uvedeného, protože podle výzkumu z roku 2005 nedal sfingu vytesat Rachef, nýbrž jeho starší bratr a Chufuův prvorozený syn Radžedef…
Slovo „sfinga“ každopádně pochází ze staré řečtiny, kde označovalo mytické stvoření s lidskou hlavou, lvím tělem a křídly. V zemi na Nilu se ovšem gigantická skulptura nazývala jinak. Její úplně původní pojmenování neznáme; nicméně v období Nové říše, počínaje 15. stoletím př. n. l., se jí říkalo Hor-em-Akhet neboli „Hor na obzoru“.
Sfinga na svobodě
Bez ohledu na název socha dodnes impozantně ční nad okolní krajinu jako pomyslná strážkyně pyramid. Jelikož tváří směřuje přesně na východ a při obou rovnodennostech hledí na vycházející Slunce, objevila se teorie, že by mohlo jít o rozměrné sluneční hodiny. Podle jiné, avšak vědecky neuznávané teze se kolem roku 10500 př. n. l. nacházelo během jarní rovnodennosti přímo ve směru jejího pohledu souhvězdí Lva, což právě rozhodlo o její orientaci.
S výškou přesahující 20 metrů, délkou 73,5 metru a šířkou víc než 19 metrů je sfinga vskutku nepřehlédnutelná. Navzdory monumentálním rozměrům však lidé v minulosti dlouho neměli o její skutečné podobě ponětí. Stovky let totiž spočívala až po ramena pohřbená v písku. Nejstarší známý příkaz k jejímu vykopání vydal teprve kolem roku 1400 př. n. l. faraon Thutmose IV. Za jeho vlády se podařilo obří skulpturu odkrýt až po přední tlapy, mezi něž pak nechal panovník umístit tzv. Stélu snů (viz Až očistíš písek…).
Nos mezi očima
Sfinga se nicméně nachází v místech, kde ji písek pokrýval pravidelně. K jejímu alespoň částečnému odkrytí tak v průběhu historie docházelo opakovaně. V 7. a 6. století př. n. l. se ve výkopových pracích pokračovalo na popud faraonů 26. dynastie a ve 3. století n. l. se do procesu zapojil i římský císař Septimius Severus. V roce 1817 se uskutečnilo první moderně-archeologické odkrývání, na nějž dohlížel Ital Giovanni Battista Caviglia. Pod jeho vedením se s pískem potýkalo 160 mužů a nakonec se jim podařilo osvobodit hruď sochy, ale také kamennou stélu a úlomky původní bradky. O kompletní odhalení skulptury včetně sousedního chrámu a amfiteátru se pak ve 30. letech 20. století postaral tým egyptského archeologa Selima Hassana.
Socha každopádně v průběhu věků doznala řady změn. Nejenže měla v minulosti kompletní obličej, tedy včetně dnes chybějícího nosu, ale pravděpodobně byla i barevná: Měla mít zelené oči, červenou tvář a pokrývku hlavy z modrých a zlatých proužků. Traduje se, že její nos odstřelili Napoleonovi vojáci při obléhání Egypta na počátku 19. století. Jde však o pouhou fámu – ve skutečnosti existují vyobrazení beznosé sfingy již z dřívějších dob a předpokládá se, že ji o část tváře připravil už ve 14. století súfijský fanatik Muhammad Sa’im al-Dahr rozčilený zjištěním, že se k ní místní rolníci modlí za lepší úrodu.
Ošlehaná větrem
Již ve starověku sfinga pravděpodobně přišla rovněž o bradku a její úlomek dnes vystavuje Britské muzeum v Londýně. Ke zjizvení vápencového povrchu navíc odpradávna přispívá pouštní vítr, který unášenými zrnky písku obrušuje porézní strukturu kamene. Koncem 20. století tak egyptská památková správa začala pracovat na rekonstrukci ikonické skulptury. Do stavu, v jakém si ji lze prohlédnout dnes, se dostala v 90. letech.
Geolog Farouk El-Baz, známý svými terénními výzkumy v pouštích celého světa, prezentoval už v 80. letech alternativní teorii, podle níž tvar hlavy Velké sfingy formoval vítr dávno předtím, než její obrysy z vápence definitivně vytesali Egypťané. A jeho hypotézu loni podpořil tým vědců z New York University: Badatelé vytvořili v kontrolovaných podmínkách modelové podnebí africké oblasti zhruba před 4 500 lety, načež simulovali možné větrné proudění, aby zjistili, jak mohlo skalní útvary proměňovat.
Písek není všemocný
Vědci zhotovili hliněné modely tzv. jardangů neboli přírodních formací z kompaktního písku, které vznikají působením větru. Následně je omývali rychlým proudem vody, jenž měl napodobovat vliv vzdušné eroze. A záhy se před nimi začal zhmotňovat útvar připomínající ležícího lva… „V poušti existují jardangy, které vypadají jako sedící či ležící zvířata se zdviženou hlavou,“ dodává hlavní autor studie Leif Ristroph. „Některé z nich připomínají lva nebo kočku natolik, že se jim přezdívá bahenní lvi,“ dodal s tím, že eroze mohla zásadně ovlivnit vznik velké části základny hlavy, krku a předních tlap sfingy.
Ne všichni se však k popsané teorii přiklánějí. Například egyptoložka Salima Ikramová z American University in Cairo myšlenku sfingy vzniklé z jardangu zcela zpochybňuje: „Ano, příroda sehrála při dalším formování sochy roli, ale až poté, co byla vytesána. Je nepravděpodobné, že by její původní podoba vycházela z jardangů, které bývají obvykle z bláta, zatímco tato skulptura je z vápence. V jejím okolí se dochovaly výrazné stopy po lomu a opracování kamene. Existuje zkrátka příliš mnoho důkazů o lidském zásahu, než aby byla teorie jardangu nosná.“
Dobyvatelé tajné chodby
Nesmírné rozměry sochy přímo svádějí k myšlence, že obří masu vápence protkávají chodby, či dokonce místnosti – podobně jako v případě pyramid. Již v polovině 16. století se prý stal německý spisovatel Johann Helffrich na návštěvě Egypta svědkem, jak jistý kněz vstoupil do hlavy sfingy. Když pak začal mluvit, znělo to údajně, jako by promlouvala sama socha. Existenci otvoru v temeni později potvrdil i archeolog Émile Baraize, který jej uzavřel kovovým poklopem. Řada stél z období Nové říše navíc vyobrazuje sfingu s korunou, jež mohla ohraničovat právě vstup dovnitř.
V roce 1853 se zjistilo, že podložím skulptury prochází rozměrná přírodní puklina, měřící v horní části hřbetu až dva metry na šířku. I tu později Baraize utěsnil, zastřešil a nahoru nainstaloval železné padací dveře. Roku 1926 byla zároveň celá sfinga očištěna od písku, což přispělo k odhalení otvoru do tunelu, jenž se nacházel v úrovni podlahy na severní straně zadní části. Pomyslná tajná chodba vede ve dvou směrech: V prvním stoupá zhruba do výšky čtyř metrů, ve druhém strmě klesá asi pět metrů pod zem a končí jámou na úrovni spodní vody. Při jejím průzkumu se přitom našly kusy hliníkové fólie, dno novověké keramické nádoby na vodu, cement ze stejného období a pár bot. Archeologové tedy nebyli prvními moderními návštěvníky místa… Navzdory fantaziím záhadologů však zmíněné tunely nikam dál nevedou a jejich účel zůstává nejasný.
Utajené vědění předků
Nejde ovšem o jediný prostor ukrytý uvnitř kamenné bytosti: Při vykopávkách koncem 70. let odhalil egyptský archeolog Zahi Hawass naproti severní straně zadní tlapy čtvercovou šachtu o rozměrech 1,42 × 1,06 metru, zhruba dva metry hlubokou. Podle jedné z teorií jde o nedokončenou hrobku a vědci jí kvůli charakteristickému tvaru říkají „šachta klíčové dírky“.
O dalších chodbách a prázdných prostorech ukrytých pod sochou zatím žádný potvrzený důkaz neexistuje. Přesto se objevují spekulace a konspirační teorie, že se v podzemí nacházejí tajemné komnaty, chránící například vědomosti z bájné Atlantidy. Zmíněnou hypotézu razil ve 30. letech minulého století americký senzibil Edgar Cayce, který předpověděl, že v roce 1998 bude pod Velkou sfingou objevena tzv. Síň záznamů. Nadšení kolem jeho vize opadlo poté, co v uvedeném roce k žádnému senzačnímu odhalení nedošlo.
Až očistíš písek…
Mezi předními tlapami Velké sfingy v Gíze se nachází tzv. Stéla snů, kterou tam nechal u příležitosti odkrytí sochy kolem roku 1400 př. n. l. umístit faraon Thutmose IV. Na desce se dochovalo vyobrazení panovníka, jak přináší oběti sfinze spočívající na vysokém podstavci s dvířky u základny. Zřejmě i proto se rozšířila domněnka, že se pod ní nachází chrám či chodba. Text pod popsaným výjevem pak leccos naznačuje o legitimitě Thutmosovy vlády: Sfinga v něm slibuje, že jej učiní panovníkem Egypta, jestliže očistí písek. Vědci proto odhadují, že Thutmose IV. nebyl korunním princem, ale zřejmě se zmocnil trůnu po svých starších bratrech a vztyčení stély mělo jeho vládu stvrdit.
