Navzdory léčkám: Od hledání ježury neodradila Stanka Vráze ani nepřízeň domorodců

Výpravu na Novou Guineu provázely od počátky spory s domorodci. Když expedici došly zásoby potravin, lovci churavěli a sám Vráz zeslábl,  rozhodl se vrátit zpátky. Cestou unikl jen tak tak léčce kmene Morejců. Prý chtěli Vráze zabít, aby získali jeho zbraně. „Čtyřicet bojovníků nejen s luky, kopími a kyji, ale i s několika puškami žene se na bělocha. Nastane prudká palba. Bohudík, Morejci jsou mizerní střelci a pušky mají špatné“, vyprávěl v takřka mayovském stylu Vráz své dceři. 

Zpátky k pobřeží

Po pouhých třech týdnech vrátil na novoguinejské pobřeží. Až na výjimky neviděl z ostrova víc než jeho předchůdci, italští badatelé d’Albertis a Beccari. Vráz to dával za vinu zejména domorodcům, kteří prý velmi zlenivěli, když jim Evropané dávali nesmyslně vysoké částky za zastřelené rajky, jejichž nádherná ocasní péra se využívala jako ozdoba na klobouky. Další dva měsíce se zotavoval na pobřeží, přičemž podnikal jen kratší plavby k okolním ostrovům, ale i tak jednou málem přišel o život. V bouřce přišli o zásoby pitné vody a museli přistát na pobřeží, prý obývaném kanibaly. Při nabírání vody je domorodci přepadli a pouze duchapřítomnost jednoho průvodce, který Papuánce odstrašil puškou, zabránila nejhoršímu. Přesto však jeden z Vrázových průvodců padl.

Cestovateli se ani nepodařilo rozřešit otázku, zda záhadný živočich ježura opravdu patří k několika málo savcům, kteří kladou vejce (dnes víme, že ano). Jeho strasti po mnoha letech popsala dcera Vlasta. Byla přesvědčená, že kdyby se mu záhadu podařilo objasnit, „cítil by se odměněn za všechny útrapy v Nové Guineji“. Nakonec pro něj domorodci motivovaní odměnou ježuru (papuánsky mitčunu) ulovili a Vráz si ji mohl prohlédnout, ale „jeho radost trvá tak dlouho, dokud mu Papuánci paježuru neukradnou. Mitčuna odnese si své tajemství do žaludku nenasytných Papuánců.“

Rozpačitý návrat

Co vlastně Vrázova cesta do neznámé země přinesla? „Finanční výdělek pro Vráze samotného z cesty na Novou Guineu je nepatrný v poměru s vydáním, nehledě na tělesné a duševní oběti,“ napsala po letech o cestě jeho dcera Vlasta. Z výpravy přivezl řadu předmětů, které pak věnoval Národnímu či Náprstkovu muzeu, zprávu o objevení Smetanova pohoří otiskl i velmi prestižní odborný časopis Petermanns Geographische Mitteilungen. Vyprávění o Nové Guinei se také stalo součástí knižního vydání Vrázových spisů, které v té době připravil přírodovědec a cestovatelův přítel Bohumil Bauše.

Novoguinejská cesta byla vlastně jedinou z Vrázových expedic, která přes všechny neúspěchy znamenala jistý pokrok v zeměpisném poznání. Bohužel jeho názvy dnes na mapách nenajdeme, slávu za objevy na Nové Guineji sklidili jiní, a vzhledem k tomu, že cestu známe jen z cestovatelova vlastního vyprávění a fotografií, můžeme se pouze dohadovat, kolik toho skutečně objevil. Vzhledem k tomu, jak okolo své osoby mlžil, je otázkou, co je pravda a co si přibarvil. Až nedůvěryhodně vypadá třeba jeho vyprávění o tom, jak s sebou táhl do Hatamu svazek Květů, aby si sám v divočině o Vánocích 1896 četl Vrchlického básně.

Dobrý konec

Po krátké zastávce v Evropě, včetně Prahy, Vráz zase odjel do Ameriky, kde na něj čekala jeho snoubenka Vlasta Geringerová, dcera vydavatele tamních krajanských novin. A jestliže má každý příběh končit svatbou, ani zde čtenáře nezklameme – v prosinci 1897 se v Chicagu ze slečny Geringerové stala paní Vrázová.

Po sňatku už podnikal Vráz jen kratší cesty. Navštívil například Mexiko, během boxerského povstání zajel do Číny, podnikal přednášková turné po Čechách, ale i Severní a Jižní Americe. Od roku 1910 žil v USA, kde se angažoval v krajanském hnutí, nakonec se však v roce 1921 s manželkou a oběma dětmi přestěhoval do Prahy. Zde také legendární cestovatel v roce 1932 zemřel.